Po stopách Kylee Moore (hra pro vedoucí)
6. 4. 2014

Všechno to začalo tím, že jsme prvního dubna roku 2014 obdrželi e-mail následujícího zně­ní:

FROM: Vosahlo Filip
CIA (Central Intelligence Agency)
Washington D.C. 20505

Vazeni detektivove,
byli jste shledani jako nejschopnejsi z rad prazskych kriminalistu.
Zadame vas tedy o pomoc s jistym pripadem. Nemuzeme vam poskytnout blizsi informace o pripadu, vse se dozvite na miste. Dostavte se dne 6. 4. v 9:00 am na Karlovo namesti v Praze k sose Benedikta Roezela. S sebou vam postaci tuzka, papir, sifrovaci tabulky a mapa Prahy.

S pozdravem
Vosahlo Filip

Mírně překvapeni, ale plni zvědavosti, jsme se na určeném místě v určený čas skoro všichni sešli. Hned po příchodu jsme byli legitimováni a každý obdržel desky s tajnými informacemi a šifrovacími tabulkami. Každému byl také přiřazen identifikační kód – 001: Jenda, 002: Pomeranč, 004: Zelí, 005: Eliška a 006: Mára. Vzápětí jsme byli informováni o tom, že jsme na stopách slavné zločinkyně Kylee Moore (známé též jako Breakout Ky, Ky, Leen, Slaying Moo). Pátraní se ale dalo zahájit z mnoha různých konců, a protože jsme agenti strategičtí, každý jsme se tedy jednoho konce chopili a rozprchli se po celé Praze.

Během slídění po stopách záhadné Kylee jsme občas měli i nějakou tu chvilku k nahlédnutí do policejních spisů. V nich jsme se o ní dozvěděli mnoho zajímavého – ať už o její zálibě v čokoládě (vyloupila kvůli ní obchod se smíšeným zbožím) nebo o jejích rodičích, od kterých pravděpodobně zdědila sběratelskou zálibu v polštářích, matracích, postelích a železných, dřevěných a plastových židlích – nebo o jejím těžkém dětství (Hugo Moore svou dceru natolik ignoroval, že se z ní stal zločinec, známý po celých USA).

Po několika zprávách, které jsme prošli jednotlivě a kde jsme získali fotografie, které nám měly napovědět v pokračování naší cesty, se nám podařilo počet konců zredukovat dostatečně na to, abychom mohli pokračovat po dvojicích, samozřejmě takových, aby součet našich identifikačních čísel dával mocný kód 007. Eliška se tedy setkala s Pomerančem, Jenda s Márou, jenom Zelí (jehož parťák, Stařec, se bohužel nemohl dostavit) pokračoval sám. Díky výše zmíněným fotografiím, které jsme vždy po dvojicích zkompletovali, jsme se opět vrhli do práce nám vlastní – slídění po Kylee Moore, která podle všech indícií měla být někde v Praze.

Pátrání úspěšně pokračovalo, až se nám nakonec podařilo dvojice rozprchlé po celé Praze sjednotit – sejít jsme se měli ve stanici metra v Kobylisích. Brzo jsme se tam sešli skoro všichni – až na agenta 004. Tomu se totiž stalo, že jej zpráva poslala na místo, kde byla schována zpráva pro úplně cizí hru. A poněvadž tato byla schována hůře, byla také agentem objevena a úspěšně dešifrována. Tak se stalo, že se Zelí místo v Kobylisích ocitl u Betlémské kaple.

I přes to, že nás ubývalo jako v písničce o deseti malích černoušcích, rozhodli jsme se pokračovat v cestě. Po dlouhém odpočinku na zastávce Kobylisy jsme nadšeni vyrazili za další zprávou. Ta byla ukryta pod mříží jistého kanálu v blízké vilové čtvrti. Po vytažení zprávy uvázané na dlouhý špagát jsme byli nemálo potěšeni tím, že jsou instrukce zašifrovány (v čem jiném než) Máchově Máji. Moc se nám nedařilo odlišit hranice mezi archaismy a pravopisnými chybami, přesto jsme však z pětistránkového textu získali začátek zprávy „Ozvi se hned“. Dál jsme na nic nepřišli. Po půlhodině luštění jsme tedy otevřeli SOSku. Ta však začínala úplně jinak: „Za odpadkovým košem…“. Překvapeni, leč pobaveni, vydali jsme se na další pouť městem.

Po pár zprávách jsme se dostali takřka k cíli – ocitli jsme se na Olšanských hřbitovech, kde jsme měli hledat v šestnáctém oddělení pátého hřbitova další zprávu. Nebýt ochotného vrátného, který nám věnoval podrobnou mapku (i se seznamem slavných pohřbených), bychom tam asi bloudili dodnes. Takto se nám ale hřbitov i oddělení podařilo najít velmi rychle. Po chvilce pátrání v břečťanech (pod pronikavými pohledy kolemjdoucích) se nám podařilo získat poslední materiály, potřebné k dopadení Kylee Moore – barvu na otisky prstů a seznam tramvajových spojů, ve kterých se vražedkyně pohybuje.

Nelenili jsme tedy a vydali se dokončit náš úkol. Po dohledání správné tramvaje jsme opravdu hledaného zločince našli, shodou okolností to ani nebylo moc těžké – jako správný záporák měla Kylee strašidelě namalovaný obličej, černý plášť a klobouk, navíc ještě červené vlasy (svým zjevem prý několika cestujícím předtím málem způsobila infarkt, což jí bylo započítáno jako přitěžující okolnost). Moc se jí s náma nechtělo, nakonec se nám ji však podařilo přinutit z tramvaje vystoupit. Dokonce nám i celkem ochotně zhotovila sadu otisků obou rukou, které byly pro její identifikaci nezbytné. Nyní bylo „jenom“ potřeba milou Kylee Moore převézt do vazební věznice v Klimentské ulici. Cesta tramvají probíhala celkem nerušeně (baseballovou pálku jsme jí zabavili už při zatýkání). Na zastávce Jindřišská, kde jsme vystoupili, však začala mela. Pachatelka se totiž rozhodla, že s námi pokračovat v cestě nebude, když jsme ji o tom přesvědčovali, dokonce na nás vytáhla nůž. Podařilo se jí nás dokonce rozehnat, vzápětí se rozběhla směrem k Hlavnímu nádraží.

Agentům 002 a 006 se ji však podařilo záhy doběhnout, odzbrojit, zpacifikovat a přinutit k tomu, aby s námi pokračovala v cestě do věznice. Během cesty se vzpírala, takže museli agenti použít mírnějších donucovacích prostředků (jejichž použití se projevilo nejen na následné ochotě zadržené spolupracovat, ale především na výrazech kolemjdoucích, kteří nevěděli, zda nás mají nejdřív fotit, nebo volat policii). I přes tyto potíže se nám však tedy podařilo nakonec Kylee Moore zadržet a dopravit do věznice. Tam nás čekali i odborníci CIA, kteří nás k misi povolali. Poděkovali nám za skvěle odvedenou práci a dali nám spoustu dobrého jídla, které jsme na posezení zkonzumovali. No, zkrátka, bylo to skvělý den.

Zapsal Jenda