Výprava na 50 kilometrů
9. 11. 2013
Sešli jsme se již na pátečním čaji a bylo vskutku těžké nás odtrhnout od spousty dobrot a vyhnat do venkovního lezava a zimy, v 18.50 jsme však již všichni seděli ve vlaku směr Srbsko. Zatímco večeříme, Pomeranč nám představuje trasu – několika okruhy přes Beroun a Karlštejn na Zbraslav. Naším pátečním cílem byla však pouze Ondrášova chata, kterou však rozhodně nebylo jednoduché za tmy v srbské zástavbě najít. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a my si v útulné chatě ničím nerušeni mohli škodolibě nahrát budík na další ráno, a jelikož se Pomeranč rozhodl zavést novou tradici, za chvíli už se temnými pokoji rozléhalo syčení hledačů sardelí. Před spaním se ještě Pom snažil některé z nás přemluvit k tomu, abychom s ním prvních deset kilometrů běželi, několik se nás tvářilo svolně, jiní naprosto odmítavě, ale jasno bude samozřejmě až ráno.
Probudil nás večer nahraný Sářin hlas slovy, že je pět třicet a že bychom měli vstávat. K běhu se nakonec nechali vyhecovat Sára s Vosou a Mikulda a ti tak mohli ostatní vstávající pozorovat vleže, neboť si půlhodinku přispali. Sraz byl v Berouně, kudy vedla trasa přes Svatého Jana pod Skalou, kam ale kvůli zlomyslné žluté značce nedorazila ani jedna ze skupin. Po značných obtížích jsme se nakonec skutečně sešli na nemalebném berounském autobusovém nádraží, kde skupina běžců stihla při čekání posnídat.
Zde nás také pro nevolnost opustil první člen – Meliška, byla Pomerančem vyprovozena na nádraží, a my ostatní jsme, nyní se Starcem v čele, začali zdolávat dalších čtyřicet kilometrů. Pom nás doběhl velice záhy a za družného hovoru jsme dokonce Jonatánovi vydali jeho rohlíky, které si zapoměl v chatě. Ve Lhotce jsme absolvovali neúspěšný pokus o nabrání vody, ve tři kilometry vzdálené Choustenici nám však štěstí přálo více, zdejší voda byla pitná. Po průchodu Loděnicí se na nějaký čas vesnicím vzdalujeme a kráčíme více jak deset úmorných kilometrů lesem ke Karlštejnu.
Neuvěřitelně vyhládlí obědváme v podhradí a po výměně ponožek nastupujeme na posledních devatenáct kilometrů. Když se vyškrábeme na kopec, čeká nás již tradiční cesta napříč polem, na jejímž konci se nás rozhodne pro bolest kotníku opustit Simča. Zatímco se Starcem vyrazila k vlaku, my ostatní jsme pokračovali dále po červené přes Mořinku a Karlík na Solopisky, které se mimochodem skutečně píší s měkkým i po P. Za nimi nás stihla tma, a tak dále lesem postupujeme za svitu naší jediné baterky. Poslední desítka začíná být krizová, jednou dokonce scházíme ze značky a jen obtížně ji sháníme zpět. Před Radotínem naše bolavé nohy ještě ozkouší pořádně rozbahněnou cestu z prudkého kopce dolů. U rozcestníku na radotínském náměstí úpíme – ještě 3,5 kilometru! Avšak stále držíme tempo, překračujeme Berounku a míříme na Zbraslav.
Konečně v sedm hodin slavnostně překročíme padesátý kilometr vstupem do autobusu, kteří míří na Smíchovské nádraží. Letošní padesátku chrabře došli Sára, Mikulda, Jonatán, Samara, Pomeranč a Vosa, který měl i tu čest pořídit tento zápis.
Zapsal Vosa