Klání o Štítek táborníka
9. - 11. 5. 2014
Scházíme se na stanici metra Anděl a balíme celty a plachtičky, které jsme v úterním shonu nechali v klubovně. Pak už se můžeme vydat nahoru na autobusové nádraží Na Knížecí, abychom nalezli správné nástupiště; kupodivu nám to netrvá moc dlouho a my se můžeme zavčasu zařadit do fronty. Autobus přijíždí vzápětí, obsazujeme sedačky v jeho zadní polovině a rozjíždíme se směrem na Dobříš.
Po výstupu v kýženém městečku, kam nás řidič i přes zlověstně vypadající zácpu stihl dovézt včas, se trochu rozhlížíme po tamním náměstí, ale než stihneme obhlédnout cukrárnu u protějšího chodníku trochu zevrubněji, přijíždí další autobus, který nás má dopravit ještě o několik vesnic dál.
Stačí krátká porada nad mapou a z cílové zastávky vyrážíme kolem rybníčku na sever. Slunečný den rychle ubíhá a naše cesta se po třech kilometrech téměř chýlí ke konci – zbývá už jen v lese najít Bobrem doporučený seníček, vedle kterého chceme nocovat. I to však ve chvíli zvládneme, takže shazujeme batohy a pouštíme se do zasloužené večeře. Všem nám je však jasné, že první disciplíny boje o Štítek nás tohoto večera neminou.
Celé klání začíná visem na stromě, v němž s přehledem vítězí Štěpán, za ním Józa. Večer pokračuje hledáním bludiček, které tentokrát nesvítí, ani neblikají, nýbrž cvakají metronomem. Tatko honička za čtyř, tří a dvoučtvrťovými takty nás všechny spolehlivě unaví, takže už si jen zazpíváme pár písniček a zalezeme do svých spacáků.
Zatímco pro Samaru a Melišku začal den už ve tři hodiny, kdy se v jejich spacáku nenadále objevila louže, my ostatní jsme spokojeně spali až do osmi. Probuzeni sluníčkem jsme pokojně posnídali a vrhli se do prvních tří disciplín dnešního dne – Jendova vytahování prapodivných ryb, Pomerančova hledání předmětů, jež nepatří do lesa, a Eličiny paměťovky. Dalo nám to všechno zabrat, ale všechno jsme nakonec zvládli. Když jsme se ale chtěli občerstvit po náročném výkonu, přišel závažný problém – došla voda. Jelikož ale nejsme hloupí, stačil nám jediný pohled do mapy, abychom nalezli nejbližší studánku, určili jsme směr a i s prázdnými láhvemi vyrazili. Vše se zdálo být jednoduché, nicméně skutečnost byla mnohem složitější; nejprve se ztratila studánka a potom Jonatan. Težko říci, který ztráta byla závažnější, nicméně po krátké poradě se vodu vydala hledat Eliška a Jonatana Jenda – my ostatní jsme se věcí příštích rozhodli vyčkat pod stromem na výchozí křižovatce. Jako první se vrátil ztracený Jonatan, ovšem jak bez Jendy, tak bez vody. Naštěstí se vzápětí vrátila i Eliška s mnohem přesnějšími představami o tom, kde je hledaná studánka, a tak jsme jakožto starší vzali láhve své i láhve svých nejmladších kamarádů a vydali se s ní za spásným pramenem; na křižovatce zůstal jen Zelí s nejmenšími, kteří měli za úkol vyčkat na Jendu a společně pak vyrazit do tábora přímou cestou.
Vše nakonec dobře dopadlo, našli jsme vodu i Jendu a i s nimi se vrátili do tábora, jen se nám celý výlet protáhl z plánované hodinky na hodiny čtyři, a tak jsme se po kvapném obědě museli rychle pustit do dalších disciplín – čekaly nás dva běhy, jeden Azimutův a druhý Setonův, a nádavkem ještě Jendova ohňová disciplína. Navíc jsme dostali zadání další disciplíny – měli jsme napsat povídku, ve které se vyskytovalo co nejvíce názvů písniček, které máme ve zpěvníku.
Všechny běhy jsme záhy zdolali, stejně jako udržování ohně pro určitý čas, a tak nám zbylo ještě dost času k tomu, abychom vyšperkovali a ještě více zkrášlili své povídky. Velmi záhy se ale nachýlil Pomerančem dlouho očekávaný čas večeře, a tudíž jsme počali s přípravou thajských. I když vody bylo už zase pomálu, nakonec jsme se večeře všichni dočkali a s teplými těstovinami v žaludku začali s přednesem svých povídek.
Nenadálý déšť naše jinak vskutku povedené výkony trochu ztěžoval, nicméně všichni jsme se nakonec dobrali nějaké písničkové pointy a mohli se tak před skomírajícím deštěm jít schovat – někteří pod plachtičky, jiní, ze strachu před opakováním scénáře předešlé noci, raději před vlhkem zalezli do přilehlého seníčku.
V neděli ráno už nebylo po dešti ani památky a my se tak při snídali mohli opět slunit. Hned po dožvýkání posledních soust nadešel čas zabalit si a zapakovat plachtičky. Zalí opět s našimi láhvemi vyrazil za vodou a boj o Štítek nabral rychlý spád – nejprve pořadím pořádně zamíchala Jendova podlá disciplána a pak už přichází závěrečné Epikurovo poselství. Je to napínavé, neboť záleží opravdu na každém bodu – nakonec ale i Samara nachází důmyslně schované slovo „povětří“ a pořadí je jasné. Poté co vyčistíme tábořiště od zbylého nepořádku, lze už bez okolků vyhlásit, že vítězem letošního klání se dle Jonatanovy předpovědi stává Mikulda – a zároveň mu předat obě trofeje. Celkové pořadí dopadlo následovně:
- Mikulda
- Samara a Vosa
- Vosa a Samara
- Meliška
- Týna
- Jonatan
- Štěpán
- Kuba V.
- Józa
- Máťa
- David
- Kryštof
- Skříťa
- Mety
- Borůvka
Slavní vítězi a čestní poražení už byli vyhlášeni, zbývalo tedy pouze vzít si batohy a vyrazit na zpáteční autobus, tentokrát až do Dobříše. Měli jsme dost času, a tak jsme si cestou dokonce stihli zahrát Hutututu a při čekání na dobříšském náměstí prozkoumat tamní cukrárny o dost podrobněji, nežli v pátek.
Po rychlé poradě nasedáme do spoje o půl hodiny dřív – a nahnaných třicet minut se díky nácestné zácpě opravdu hodí. Opožděni pouze o pár minut se na Andělu rozcházíme do svých domovů.
Zapsal Vosa.
