Seznam legend
Tengo žil v malé vesnici, která přiléhala k císařskému paláci. Živobytí měli i se starou matkou skromné, každý den od svítání do soumraku obdělávali malé políčko za chýší, aby měli co do úst. Tengo snil, že se mu jednoho dne podaří vymanit se z koloběhu té nekonečné dřiny a najít si lepší živobytí, ale příležitost se ne a ne vyskytnout. Teprve když odrostl a stal se z něho mladík jak se patří, přišla chvíle, na kterou už dlouho čekal. Z balkónu paláce nechali vybubnovat zprávu, že se princezna bude vdávat, a že svou ruku dá tomu, kdo jí z přiveze ten nejvzácnější čaj z dalekých čínských provincií.
To bylo něco — ruka princezny! Tengo s hned sbalil svých pět švestek a vyrazil. Stará matka jej sice přemlouvala, že být císařem, to není nic pro něj, a že by si raději měl najít nějakou sobě rovnou, ale on už ji neposlouchal. Zdržel se až u poslední vesnické chýše — zastavila ho tam spanilá Kumiko a než se jí vysmekl, rychle k němu pravila:
„Mrzí mne, že odcházíš pro drahé čaje, aby ses mohl dvořit císařské dceři. Věz však, že i s tím nejobyčejnějším čajovým listím za mnou můžeš přijít, kdy budeš chtít.“
To však šlo Tengovi jedním uchem tam a druhým zase ven — duchem už byl přítomen na cestě do daleké Číny.
Cesta byla strastiplná — než se Tengo dostal k jižním břehům Japonska, než se přeplavil přes moře a než navázal kontakt s věčně spěchajícími Číňany, uplynulo několik týdnů a měsíců. Ukázalo se, že nejvzácnější čaj celé Číny u sebe ve sluji skrývá mohutný ohnivý drak, který si z něj sám zhusta vaří rozličné odporné lektvary. Jak však nejvzácnější čaj ze dračí sluje dostat a donést ho princezně, marně si lámal hlavu Tengo, než na to po dlouhém přemýšlení konečně přišel. Zdálo se mu to jednoduché — počká, až drak vylétne ze své sluje, aby si obstaral potravu, vklouzne dovnitř a obhlédne terén. Pak se vrátí do města, obstará totožný pytlík, jako ve kterém drak svůj čaj schovává, a až se drak za jídlem vydá poznovu, opět vklouzne do sluje, pytlíky vymění a bude mít vyhráno.
Jak vymyslel, tak udělal. Poprvé to šlo hladce — zatímco drak plenil okolní vesnice, aby naplnil svůj mohutný ohnivý břich, vetřel se do sluje a po drakově sídle se porozhlédl — byla to zatuchlá sluj plná rozličného nakupeného harampádí, kde to páchlo sírou.
Když se vrátil do města, poručil ševci, aby mu ušil přesně takový pytlík, jako ve sluji zahlédl — červený, vyšívaný stříbrem, se zlatým lemováním. Švec s tím byl hned hotov, a tak se Tengo mohl vypravit do sluje podruhé.
Netušil však, že jej celou dobu někdo sleduje. Jako stín za ním totiž chodil jiný japonský mladík, Komacu, který taky toužil po ruce spanilé princezny — zatím se držel zpátky, ale jak Tengo vešel do drakovy sluje, z kapsy pláště vytáhl falešný pytlík a do jeho útrob chtěl zase ukrýt ten opravdový s nejvzácnějším čajem Číny, vystoupil z roušky stínů a strhla se mela.
Komacu chtěl získat pytlík s čajem jen a jen pro sebe, Tengo se pochopitelně bránil, a než se kdo nadál, váleli se oba na špinavé podlaze sluje a mlátili se hlava nehlava. A do toho se vrátil drak.
Drak měl sice plné břicho, ale i tak byl pořádně nevrlý, když ve svém doupěti uviděl dva nevítané hosty. Začal kolem sebe dštít oheň a Tengo i Komacu museli utéci hluboko do uzounkých, postranních jeskyněk sluje, kam za nimi drak nemohl.
Čekaly je pak oba dlouhé dny bloudění a tápání ve tmě. Když Tengo konečně našel nějaký postranní východ a úzkou špeluňkou se prosmýkl zase zpátky na denní světlo a čerstvý vzduch, zjistil, že už s ním Komacu není — možná tedy tento proradný mladík bloumá jeskyněmi za dračí slují dodnes.
Ani když se však Tengo vydal (i s pytlíkem čaje, který dosud ani na moment nepustil z rukou) zpátky do Japonska, nevedlo se mu dobře. Na noc se vždy zastavoval v nějakém hostinci, a ačkoli se vždy snažil vybrat si nějaký slušný podnik, kde se krčmář tvářil přívětivě a kde se po postelích neproháněly štěnice, musel jednoho dne u čínského pobřeží přespat v jedné opravdu zaplivané temnici, jejíž majitel se už alespoň dva týdny neholil a kde bylo pod peřinou všemožných breber tolik, že by to vystačilo na šest bleších cirkusů. No a tam se to stalo.
Když se Tengo ráno probudil, zjistil, že už pod hlavou nemá váček s voňavým nejvzácnějším čajem Číny, ale obyčejný hrubý pytel s pár lístky čaje ovocného. Tengo samozřejmě hned běžel za hospodským, co to má znamenat, ale ten dělal, že nerozumí japonsky a že vůbec o ničem neví.
Tengo bědoval nad svým osudem a hluboce zarmoucen nasedl tedy na zpáteční loď do Japonska. Tím pro něj ovšem strázně nekončily — jakmile přirazili k japonským břehům, uviděl v přístavní krčmě velkou veselici. I ptal se, co to má znamenat a co že se slaví a taky se hned dozvěděl: princezna prý má svatbu.
Když se Tengo celý pobledlý ptal, koho že si to bere za muže, odpověděl mu nějaký obchodní cestující: „Nu přece toho zámožného pána ze severu. Peněz má, že kdyby je do kádě naházel a sám se do ní ponořil, ani kousek by ho nekoukal ven, i když je pořádný dlouhán, a tak pro něj nebyl problém na tržišti pro princeznu vyhandlovat tolik nejvzácnějšího čínského čaje, kolik si jen přála.
Tengo na to neměl co říct a s ještě větším smutkem v duši se vydal pěšky zase domů. Jeho pláč a stezky však byly zbytečné. Kdo pozorně poslouchal, dozajista ví, kdo Tenga na kraji jeho vesnice už netrpělivě očekával. No ano, spanilá Kumiko.
Svatba se konala hned o dva dny později a Tengova matka na ni navařila tolik ovocného čaje, že jej novomanželé ani vypít nemohli. Tengo si pak s Kumiko založil ovocný sad, začali listy sušit, založili si živnost a vyváželi ovocný čaj do celého Japonska.
Kam dál?
Už víš jak tento čaj vařit? Ne? Tak to se podívej do katalogu čajů!