Seznam legend
Stalo se to, když byl císař Naro na trůně již desátým rokem. Jeho žena, císařovna Čgaer, náhle onemocněla, a žádný z dvorních felčarů jí nedokázal pomoci. Zavřela se do nejzastrčenější komnaty, zatáhla za sebou černé závěsy a málokoho k sobě vpustila. Sjížděli se učenci z celého Japonska, aby záhadné nemoci přišli na kloub, ale žádný neporadil. Až jednoho dne, když byl císař docela zoufalý, se nechal jeden učenec slyšet, že prý by mohl zabrat čaj ze slunečních paprsků.
O takovém čaji císař v životě neslyšel, a ani na největších tržištích hlavního města nebyl takový druh k dostání. Svolal tedy proto skupinu tří svých dobrodruhů a pravil k nim:
„Vydejte se natrhat mi něco slunečních paprsků, aby z nich v kuchyni mohli uvařit čaj a pomoci tak mé nemocné ženě, vaší císařovně.“
Dobrodruzi se císařově přání velice podivili, ale nelenili. Jako první vyrazil ten nejpohotovější, který si zabalený batoh nosil všude s sebou.
Vydal se směrem k západnímu pobřeží. Usoudil totiž, že nejlepší chvíle na to, otrhat slunci pár paprsků, bude, když bude unaveno po celém dni skloněno nad obzorem.
Po několika dnech, když už konečně stanul u mořských dun, potkal dobrodruh zvláštního staříka. Stařík se mu představil jako pan Óšima a řekl, že je rybář. Pozval ho na oběd do své rybářské chýše a pravil k němu:
„Vím, kdo jsi: jsi jeden z císařových dobrodruhů a hledáš, kde bys mohl natrhat sluneční paprsky. Mořské vlny mi ledacos pověděly. Myslím, že ti mohu pomoci.“
Dobrodruh vzhlédl od své porce makrel: „Ano?“
„Přesně tak. Má pomoc však nebude zadarmo. Budu po tobě chtít, abys splnil nelehký úkol. Nejprve se však pořádně posilni.“
Dobrodruh učinil, jak mu Óšima řekl. Jakmile dojedl, zavedl ho starý rybář do zastrčeného kouta své chýše a ukázal mu velikou knihu.
„V této knize,“ pravil, „je ukryta moudrost starých věků. Protože ale kniha pochází z velmi starých dob, je psaná tajným písmem, které už jsme já i mí předkové dávno zapomněli číst. Rozluštíš-li je, natrhám ti sluneční paprsky na čaj.“
A tak dobrodruh hloubal. A hloubal jeden den, hloubal druhý den. Rybář Óšima mu každý den přinášel k obědu čerstvé ryby. Dobrodruhu však ani jejich jemné maso nepomohlo k tomu, aby staré písmo rozluštil.
„Vidím, že jsi v koncích,“ pravil k němu Óšima třetího dne při obědě. „Vrať se tedy domů, dobrodruhu, zřejmě nejsi hoden toho, abys na sluneční paprsky dosáhl.“
Dobrodruh si povzdechl a vydal se zpět do hlavního města. Do císařského zámku se, zahanben, už nikdy nevrátil.
Jen chvilku po prvním dobrodruhovi vyjel dobrodruh druhý, jemuž zabralo chvíli, než okoval svého koně. Po zralé úvaze se vydal k východnímu pobřeží japonských ostrovů: domníval se, že otrhat slunci jeho paprsky bude nejsnadnější, když bude po ránu ještě rozespalé.
Prošel tedy strastiplnou cestou a stanul tam, kde východní vody omývají japonské břehy. Protože měl hlad, zabušil na dveře jedné zapadlé rybářské chýše. Přišel mu otevřít zarostlý rybář, který se představil jako pan Óšima.
Ano, byl to tentýž pan Óšima, jako se kterým se první z dobrodruhů setkal na západním břehu. Jak je to možné, to se mě neptejte, ale je to pověst z dávných dob, a v dávných dobách se děly ještě roztodivnější věci.
„Vím, co hledáš,“ pravil Óšima k dobrodruhovi. „Chceš natrhat něco slunečních paprsků a přinést je do císařského zámku, aby tam z něj mohli uvařit čaj pro nemocnou císařovnu.“
„Přesně tak,“ podivil se dobrodruh, a s chutí se zakousl do šťavnaté makrely.
„Dovedu ti pomoci,“ pokračoval Óšima, „ale nejdřív musíš pomoci ty mně.“
Když dojedl, odvedl Óšima dobrodruha do kouta ke staré, zaprášené knize. Pravil k němu to samé, co k prvnímu dobrodruhovi — nechal ho, ať z knihy vyčte staré tajemství — a pak ho opustil a šel na ryby.
Dobrodruh se s knihou mučil dva dlouhé dny, ale když potřetí zasedl s panem Óšimou ke společnému obědu, mohl mu sdělit radostnou novinu:
„Prolomil jsem to staré písmo, pane Óšimo. V té staré knize jsou sepsána dávná moudra o lásce, moudrosti, stáří, dospívání, dochvilnosti, zdvořilosti, čistotnosti a mnoha dalších důležitých vlastnostech.“
Pan Óšima se zaradoval: „Výborně! Co nejdříve mne v nich naučíš číst! Co je ale naléhavější,“ dodal, když na jazyku poválel chutné rybí sousto, „potřebuji vyspravit rybářskou síť. Potrhala se mi dnes na moři a bez ní rybařit nemohu. Až ji spravíš, natrhám ti slunečních paprsků, kolik jen budeš chtít.“
A tak se druhý z dobrodruhů pustil do zašívání sítě. Nutno říci, že mu to příliš nešlo. Jeho tlusté prsty nedovedly uvázat sebejednodušší uzlík, a tak síť ještě spíše potrhal, než aby ji vyspravil. Když se k němu pan Óšima po svém odpoledním spánku vrátil, našel ho do sítě od hlavy až po paty zamotaného a svázaného.
Pomohl mu se ze sítě vymotat ven a pak k němu pravil: „Zklamal jsi mě, dobrodruhu. Jelikož jsi nedokázal vyspravit mou síť, zajisté ani nemůžeš čekat, že ti ukážu, kde natrhat sluneční paprsky.“
Dobrodruh to se slzou v očích musel uznat. Vydal se tedy smutně domů, a stejně jako prvního dobrodruha už ho v císařském paláci nikdy neviděli.
Třetí dobrodruh na to šel od lesa: vydal se na jih. „Vydám-li se tam, kde slunce před den svítí nejsilněji, budu mít největší šanci mu pár paprsků otrhat,“ řekl si. A tak po několika dnech docestoval až na poslední jižní mys japonských ostrovů.
Smrákalo se již a náš dobrodruh byl hladový. Zabouchal tedy na dveře zašlé rybářské chýše. Otevřít mu přišel náš starý známý: rybář Óšima.
Je vám asi jasné, že moc dobře věděl, oč dobrodruhovi kráčí, a přislíbil mu ve věci slunečních paprsků výpomoc.
Nejprve musel rozluštit stará moudra z tlusté, dávnými znaky psané knihy. S tím si třetí dobrodruh hravě poradil, neboť se v luštění neznámých písem denně cvičil. Ani další úkol — vyspravit potrhanou síť — mu nezpůsobil větší potíže; prsty měl čilé a obratné. Teprve když mu pan Óšima druhého dne při obědě předestřel třetí úkol, trochu se zarazil:
„Ryby se mi ojedly,“ pravil rybář, „vystopuj mi nějakou zvěř, co se potuluje po břehu, zab mi ji a opeč. Když toto splníš, slibuji, že ode mne dostaneš několik náručí slunečních paprsků.“
Dobrodruh zaváhal, ale nakonec se pustil do práce. Zavzpomínal, jak se v knihovně císařského paláce zabýval studiem rozličného zvířectva a rozeznal tak tedy mezi mnoha stopami v pobřežním písku stopu králíka.
Vystopoval ho až do nedalekého hájku, stáhl z kůže a chutně ho pro rybáře k večeři upravil.
Óšima byl spokojen: „Tak chutnou pečeni jsem už dlouho neměl,“ řekl. „Chvilku si teď odpočiň. Já mezitím otrhám sluneční paprsky a svážu ti je tak, aby se ti dobře nesly.“
Dobrodruh usnul, jako když ho do vody hodí. Zdálo se mu o tom, jak rybář Óšima šplhá po dlouhém žebříku vzhůru a ladnými pohyby slunci sklánějícímu se nad obzorem otrhává několik paprsků.
Když se probudil, zjistil, že už není v chatrči rybáře Óšimi. Byla už tma a chatrč i ten podivný pán oba kamsi zmizeli. Jediné, co na pobřeží zbylo, byl úhledně sbalený balíček čajových lístků, stejně zlatých jako sluneční svit.
Dobrodruh se dovtípil, že to jsou dozajista ty sluneční paprsky, které pan Óšima v jeho snu otrhal slunci. I zaradoval se a vydal se s nimi rovnou do císařského paláce a rovnou do kuchyně, kde poručil, aby z nich udělali čaj a donesli ho císařovně.
Zprvu dobrodruhovi nikdo příliš nedůvěřoval, ale jakmile císařovna Čgaer z hrníčku s čajem usrkla, co nevidět pookřála a jejím tvářím se vrátila zdravá barva. Stačilo pár dalších doušků, aby císařovna vstala z lůžka a na pokořenou nemoc už ani nepomyslela, takové účinky ten sluneční čaj měl.
Třetí z nájemných dobrodruhů byl povýšen na císařského nindžu a od té doby zastával jen ty nejvybranější a nejsložitější úkoly. Císařovna už od té doby ani jednou nezastonala.
Zbylé listy slunečního čaje zasadili v zahradě císařského paláce; rostou tam dodnes a kdykoli někdo zastoná, může si jich přijít natrhat, co hrdlo ráčí.
Jen starého rybáře Óšimu už od té doby nikdo neviděl, ani o něm neslyšel.
(Volně inspirováno japonskou pohádkou.)
Kam dál?
Už víš jak tento čaj vařit? Ne? Tak to se podívej do katalogu čajů!