Seznam legend
Mezi domky starého města tokijského stávala kdysi stísněná čajovna. Nápoje v ní připravovala milá mladá dívka jménem Hohei; aby si vydělala na živobytí, musela se čile otáčet a hosty až dlouho do noci obsluhovat. Na všechno byla sama, neměla, zač by si do čajovny najala pomocníky.
Žilo se jí však celkem šťastně a vždy ještě dokázala pár drobných mincí ušetřit, dokud jednoho odpoledne do čajovny nepřišla ta podivná žena zahalená celá v černém hábitu.
Poručila si ovocný čaj, jak jí ho však Hohei přinesla, hned ohrnula nos a když ochutnala, nechala se slyšet, že prý je příliš sladký. Nelíbil se jí ani šálek, ve kterém byl čaj servírován, a čajovnický stolek se prý viklal.
Hohei z toho byla celá v šoku — dosud si ještě nikdo nikdy nestěžoval. Chtěla sice té dámě v černém pomoci, nabídla jí jiný stolek a chtěla donést jiný, onačejší čaj, její návštěva však odmítla, prodrala se z čajovny ven s mezi dveřmi pronesla kletbu: „Přeji téhle čajovně jen to nejhorší!“
Těžko říci, zda to zavinila právě ona, nicméně od té chvíle se na Hohei a její čajovnu lepila jedna svízel za druhou. Začalo to nevinně — na ulici se zřítil vývěsní štít, rozbilo se několik skleněných zhongů. Pak ovšem přišly i horší časy: přes noc se počaly ztrácet různé druhy čajů. Někdy jen pár lístků, občas celý sáček. Hohei měla ve svých tržbách pořádek, každou chybějící lopatku čaje spolehlivě poznala a nad každou se spravedlivě rozčílila.
Jako počestná dívka si ale nikdy netroufla po nocích ve své čajovně hlídkovat a sledovat, kdo že to k ní chodí krást, a tak jen tiše sledovala, jak se její zásoby tenčí a tenčí. Velmi ráda proto přijala nabídku od jednoho pohledného mladíka, který se v její čajovně občas ukázal, že jí pomůže zloděje vypátrat.
Přišel po setmění a ukryl se v koutě pod jedním stolkem. Hohei mu uvařila čaj do termosky a sama odešla do druhého patra čajovny, kde měla kamrlík se skříní a postelí.
Zdola se dlouho neozývalo nic, až nad ránem, když už Hohei konečně skoro usnula, se pojednou ozvaly plíživé kroky. Bylo slyšet, jak mladík vstává a dere se za nimi. Hohei naslouchala, co se bude dít dál, ale jediné, co se ještě ozvalo, byla obrovská rána a nelidský nářek toho mladíka.
Dívka se rychle oblékla a co jí nohy stačily seběhla dolů, tam už však nebyl nikdo, jen otevřený pytel s tím nejdražším čajem, ke kterém zase pár uncí scházelo. Onen mladík už se pak v čajovně ukázal jen jednou — stále ještě měl hlavu zavázanou obvazem a s Hohei nechtěl ani mluvit.
Netrvalo však moc dlouho a své služby krásné Hohei nabídl další mladý muž — tentokrát trochu při těle a zadýchaný, ale přeci jen také celkem hezký. Podle dohody přišel těsně po setmění, schoval se za skříň, Hohei popřál dobrou noc a začal číhat na toho zlotřilého zloděje.
Zase byl až do svítání klid, jakmile však první paprsky ozářily stolky čajovny, ozvaly se dole kradmé krůčky, mladíkovo hekání a pak obrovská rána.
Když Hohei seběhla dolů, uviděla už ale zase jen prázdnou čajovnu. Obtloustlý mladík se v čajovně už nikdy neukázal, a když se po něm ptala, říkali, že ho viděli rychle utíkat kamsi do jižních provincií. A čaje se ze skladu ztrácely dál a dál.
Když už si Hohei myslela, že snad čajovnu bude muset zavřít, stal se ale pojednou málem zázrak. Když už se smrákalo, zaklepal na její dveře nesmělý mladík, který už její čajovnu navštěvoval delší dobu, a na kterého už si delší dobu pomýšlela. Že prý by jí rád pomohl v jejím obchodě, a jestli by ho nechala toho zlořáda vypátrat.
Hohei nadšeně souhlasila, uvařila mu nejlepší čaj a dlouho si s ním povídala o všem možném. Teprve až když slunce docela zapadlo, opustila ho a vyšla po schodech nahoru, a i tehdy by s ním v hloubi srdce nejraději zůstala.
Ani jeden z nich až do rána neusnul. Když se ozvaly tiché šlépěje neznámého výtržníka, Hohei byla hned na nohou a rozběhla se dolů. Přišla však pozdě: obrovská rána se ozvala ještě dřív, než rozrazila dveře do čajovny.
Když všecka poděšená vběhla dovnitř, uviděla, co se stalo: její milý ležel mezi pytli s čajem v tratolišti krve. Nepomohl mu ani starý felčar, kterého vytáhla z postele.
Hohei od té chvíle zahořkla. Oblékla se do černého a od té doby se před lidmi ukazovala pouze s tmavým vdovským šátkem. V její čajovně se však najednou jako když utne přestali přes noc ztrácet čaje a podnik tak začal zase prosperovat. Pověst čajovny se dokonce roznesla po celém Tokiu a zejména pro vyhlášený zelený Rooibos si k Hohei chodili gurmáni z celého města.
Taková je tedy legenda o čajovně staré Hohei. Čajovna prý dosud v jedné uzounké uličce toho velkoměsta stojí — stačí jen trochu přivřít oči…
Kam dál?
Už víš jak tento čaj vařit? Ne? Tak to se podívej do katalogu čajů!