Seznam legend
Hošino byl kupec. Cestoval od města k městu a handloval vším, co mu přišlo pod ruku, čajovým listím však nejraději. Stejně jak míjely dobré, přicházely na něj čas od času i zlé časy, a jedna z těch těžkých dob dolehla na Hošina právě v těch chvílích, kdy prožil tento příběh.
Cestoval zrovna pěšky až do dalekého Kyota, aby se tam poohlédl po něčem levném, co by se dalo na jihu draze prodat, a měl v kapse jen posledních pár zlaťáčků, když se před ním na cestě horským průsmykem objevil stařík.
„Je mi zima, již dva dny jsme neměl nic v ústech a jsem všecek prokřehlý,“ pravil k němu. „Nemáš něco, čím bys mě zahřál?“
Hošino měl málo a sám se chystal u nejbližšího hostince dát na žebrotu, ale měl dobré srdce, a tak rychle prošacoval všechny záhyby svého kabátu. A přece jen — nalezl poslední, malý váček s listím čajovníku. Hned tedy rozdělal oheň a v malém kotlíku dědovi čaj uvařil.
„Děkuji ti, Hošino,“ pravil stařík, jen co dopil a trochu pookřál. „Až budeš někdy potřebovat pomoci, stačí mne zavolat,“ dodal a — bylo to skutečně tak, i když to pak Hošinovi nikdo nevěřil — zmizel.
Kupec tedy pokračoval dál. Neušel však ani míli — měl už hrozný hlad — když na horské křižovatce narazil na dalšího člověka.
Muž byl mladý a Hošinovi se představil jako Tengo. Svěřil se mu, že prý je také kupec a že mu zrovna štěstí přeje.
Když společně kráčeli k horskému hostinci, kde se chtěli zdržet na nocleh, dlouze se spolu zapovídali. Hošino si Tengovi dlouho stěžoval, jaká neštěstí ho teď při všech obchodech stihla, a že málem prodělal kalhoty.
Jak to Tengo slyšel, hned Hošina velice politoval, a když se v poledne zastavili na skrovný oběd, rozhodl se, že ho obdaruje. Vytáhl ze svého vaku naducaný pytlík s drahým čajem ze západního pobřeží, a ačkoli protestoval, Hošinovi ho vnutil.
Šli pak společně dál, když tu se Hošinovi stala další podivná věc. Jak se blížili k hostinci a kolem přibývalo chalup, dalších pocestných i četníků, zmizel mu náhle Tengo v polovině rozhovoru z očí. Někam se zkrátka vypařil, zřejmě odešel do lesa či se začal vracet zpět po cestě, která se horami vlnila ze strany na stranu, zkrátka v jednu chvíli byl vedle něj a v druhou už někde pryč.
Hošino si to nedovedl vysvětlit, a tak zapadl do prvního hostince, který se mu naskytl, navečeřel se a chtěl se co nejdříve natáhnout, protože měl všeho toho mizení plné zuby. Než jej však číšník odvedl na půdu, kde v chatě poutníci trávili noc, drze se ho otázal:
„A máte čím zaplatit? Víte, kolikrát se nám stalo, že si u nás podobný pobuda jako vy pohodlně ustlal, a ráno se nám vysmál, že má kapsy prázdné.“
Hošino se usmál pod vousy a vytáhl pytel vzácného čaje od Tenga. Už už jím chtěl zaplatit a poručit si ještě alespoň dva chody, když tu z rohu krčmy vyskočil vysoký četník, zakřičel „To je on!“ a Hošinovi nasadil pouta.
Jak se dozvěděl v tamní šatlavě, čaj byl kradený. Nesl ho právě do té krčmy jeden kupec, kterého ale na hřebeni přepadli, zabili a oloupili. A Hošino teď měl být místo Tenga tím hledaným vrahounem.
Myslel si, že je s ním amen. Než ho vedli k výslechu, vzpomněl si však na onoho kouzelného dědečka, kterého potkal prve. Jen na něj pomyslel, už před ním v cele stál.
„Neboj se, něco už vymyslím,“ řekl, zamčenými dveřmi se protáhl do strážnice, kde pochrupávali dva horští četníci, a hned na ně spustil: „Za zatáčkou se v průsmyku utrhl povoz s koňmi! Vůz i zboží se rozlétalo po celé rokli, kočí jako zázrakem přežil, ale je těžce raněn!“
Dřímota obou strážníků byla rázem ta tam a oba se z četnické stanice vyřítili do okolní mlhy a lezava. Staříkovi už jen zbývalo se po špičkách připlížit za jejich stůl, najít ten správný klíč, pustit Hošina ze šatlavy ven a po anglicku zmizet.
Následující dny byly pro Hošina krušné — musel se schovávat po jeskyních a jiných temných zákoutích hor, aby jej četníci neodhalili. Náhoda — nebo snad opět kouzelný stařeček — tomu chtěli, že Hošinovo strádání nemuselo trvat vůbec dlouho.
Tengo, který se musel své vzácné kořisti zbavit, aby zahladil stopy, to totiž bez loupení znovu dlouho nevydržel, a tak jej četníci dopadli, když se chystal oloupit obchodní družinu v podhůří. Trochu ho v cele potýrali hladem a zimou a on se tak nakonec přiznal ke všem svým zločinům, které kdy spáchal, a Hošino se tedy mohl opět s čistým svědomím vydat do Kyota.
Ze zabaveného čaje, který jim v horské chatě zůstal, vařili pro své hosty ještě dlouho delikátní doušky, a ona nocležna byla touto specialitou ze západního pobřeží po léta proslulá. Ani Hošino se tam nikdy nezapomněl zastavit na pár doušků, pokud měl zrovna cestu do hor.
Kam dál?
Už víš jak tento čaj vařit? Ne? Tak to se podívej do katalogu čajů!