Seznam legend
Žil byl v přístavním městě jeden poslíček. Pro vyhlášenou rychlost, se kterou se dokázal proplést městskými uličkami, najímali si jej zhusta bohatí velmoži, aby jim doskočil tam a tam či předal zprávu tomu a tomu jeho příteli.
Jednoho odpoledne zavolal si našeho poslíčka bohatý hostinský, dopředu mu zaplatil měďák a spustil: „Tenhle kufřík si u mne zapomněl čínský obchodní cestující. Utíkal do přístavu, aby stihl svou loď, která odplouvá hodinu před soumrakem. Stihneš to ještě?“
Poslíček přisvědčil, vzal kufřík a už uháněl. Prosmykl se širokými bulváry, proběhl náměstí. Když se blížil k přístavu, zahlédl najednou zvláštní srocení lidí. Přišel blíž, a pak to také uviděl — na rohu stál kouzelník a předváděl svá čísla.
Jeho kousky byly neuvěřitelné. Sundal si buřinku, ukázal ji publiku, aby se přesvědčilo, že je prázdná, pak nad ní zatočil šátkem a vytáhl z ní svazek květů, jež pak daroval nejsličnější dívce v davu. Pak požádal nejslušněji oblečeného pána, aby mu půjčil měďák, a strčil si ho do dlaně. Než se kdo nadál, doširoka se rozpřáhl, načež mu měďák z levé ruky zmizel — zato se objevil v pravé. Lidé nadšeně tleskali a počali do kouzelníkovy dlaně házet další a další měďáky. I náš poslíček zalovil v kapse, jestli by se nějaký drobák nenašel, když tu uslyšel zadunění lodního zvonce a věděl, že je zle.
Rozběhl se k molům, nicméně bylo pozdě — plachetnice mířící k čínským břehům byla už pořádný kus od břehu, a nic nepomohlo ani mávání, ani poslíčkův zoufalý křik.
Poslíček nevěděl, co počít. Za svou práci už dostal předem zaplaceno, nemohl tedy přeci kufřík jen tak někde pohodit. Utíkal tedy rychle za strážcem přístavu.
„Máš štěstí,“ pravil k němu starý, moudrý muž. „Další loď do Číny odplouvá už zítra. Když mi dáš patnáct zlatých, mohu tě na ni zapsat.“
Kde by ale náš poslíček vzal patnáct zlatých. Celou svou zlou situaci strážci přístavu vyložil. On se dlouze zamyslel a pak mu nabídl:
„Jestli chceš, mohu ti po setmění pomoci se schovat v podpalubí lodi mezi nákladem. To si ale pamatuj, než přistanete v Číně, musíš být tiše jako myš, a kdyby tě našli, hlavně nesmíš prozradit, že jsem ti pomohl.“
Poslíček souhlasil, neboť aby zachránil svou čest a kufřík neznámu cestujícímu dovedl, byl ochotný obětovat cokoli. A tak se i stalo.
Plavba byla krušná. Do podpalubí zatékalo a náš poslíček byl nejednou málem odhalen. Živil se jen suchary z beden, které byly kolem něj, a do Číny dorazil pořádně vyhládlý. Když zakotvili, počkal do setmění a pak vylezl. Uchýlil se do přístavní krčmy, sedl si do rohu, aby ho co možná nikdo neviděl, a sledoval bzukot v lokále.
Nebyl však tak nenápadný, jak se domníval. Netrvalo dlouho a číšník na něj uhodil:
„Co tady děláš? Buď se pusť do večeře, nebo táhni o dům dál. Pro takové, co se sem jdou jen schovat před deštěm, ale útraty si nehledí, zde místa nemáme.“
Poslíček hostinskému popravdě vypověděl celý svůj příběh a vše doložil malým kufříkem, který stále svíral v dlaních. Hostinský se zamyslel. Nejprve si říkal, že bude nejlepší nahlásit černého pasažéra námořní gardě, aby s ním po svém zatočila, pak se ovšem rozvzpomněl na muže, jemuž zrána nesl snídani, a jeho srdce se obměkčilo.
„Muž, který je u nás ubytován, si dnes ráno stěžoval, že na japonských ostrovech zapomněl jemu drahý kufřík,“ pravil. „Pojď, dovedu tě do jeho pokoje.“
Došli spolu do podkroví. Onen obchodní cestující tam stále byl a byl skutečně velmi potěšen, když se se svým milovaným zavazadlem znovu shledal. Číšník ho s poslíčkem zanechal chvíli o samotě.
„Díval ses cestou, co v tom kufříku je?“ ptal se obchodní cestující, a když se poslíček dušoval, že ne, otevřel ho.
„Je v něm zásoba mého oblíbeného čaje, přímo z jedné vyhlášené japonské plantáže. Vozím ten kufřík všude, kam se jen hnu, protože bez poctivého čaje prostě nevydržím. Dnes k snídani jsem musel pít tu zdejší čínskou břečku a řeknu ti, že jsem to číšníkovi pěkně vytmavil.“
Poslíček se smál a byl rád, že to tak dobře dopadlo. Už se chtěl hotovit ke zpáteční cestě, když však seznal, že příval dnešních překvapení ještě není u konce. Onen obchodní cestující ho totiž na zpáteční cestu vybavil nejen patnácti zlatými, aby se nemusel zase schovávat v podpalubí, ale i několika váčky toho velice chutného čaje.
„Stačí ho zalít horkou vodou a nechat chvíli polouhovat,“ poučil ho. „Přece se musíš taky něčím zahřát,“ dodal, kdyby chtěl poslíček náhodou protestovat.
A tak se náš poslíček vrátil zpátky do Japonska. Pln dojmů a zkušeností z daleké Číny se vrhl zase zpět do své náročné práce a celé dny běhal se vzkazy tam i zpět, nicméně ani trochu si nestěžoval. Mohl si přece každý večer ve své těsné komůrce, ve které přebýval, uvařit výtečný čaj Genmaicha Kyoto, který dostal od čínského obchodního cestujícího.
Kam dál?
Už víš jak tento čaj vařit? Ne? Tak to se podívej do katalogu čajů!