Seznam legend
Vysoko v horách živořila kdysi dávno početná rodina jménem Hoga. Sytit spoustu hladových krků však nebylo pro hlavu rodiny, starého Hošina, vůbec jednoduché, a tak se jednoho dne přihodilo, že už děti neměly co jíst, protože pole toho roku zrovna nenesla úrodu.
I co měl Hošino dělat. Ze zoufalství vytáhl ze dna truhly posledních pár čajových lístků, zasadil je před chalupou, zkropil vlastním potem a doufal, že alespoň z nich něco vyroste.
Jeho přání se vyplnilo, dříve než se nadál. Jakmile se ráno probudil, otevřel svá nevyspalá ústa údivem, protože čajové rostlinky před jeho domem obrazily. Přes noc vyrostlo čajových lístků na několik set.
Hošino se zaradoval, vzal nůž, všechny lístky osekal, svázal do tlumoku a vydal se před hory a přes údolí do vesnice na trh.
Dole ve vsi ovšem o čajové listí nikdo nestál — bylo zrovna před velkým svátkem, a tak si všichni na tržišti hleděli raději rozličných cukrlátek nebo pentlí, než nějakého čaje, kterého měl každý doma dost a dost. Hošino tedy zesmutněl a chtěl odtáhnout s prázdnou zase domů, když tu k němu přistoupil nízký, vousatý muž. V ruce držel ptačí klec.
„Koupím ten pytlík čaje,“ pravil tiše. „Nemám ale peněz nazbyt, mohu ti za něj nabídnout jen tohoto opeřence.“
Pták byl hezký, měl rozličná barevná pera, a Hošino už se nezdráhal — vzal by zavděk čímkoli. Ptáčka v kleci ještě rád přijal. Když je hlad… No, co si budeme povídat.
Nezdráhali se, a tak byl obchod rychle uzavřen a každý si šel zase po své práci — stařík se vytratil neznámo kam a Hošino se vydal zpátky do hor. Když se vrátil domů, celá rodina už spala. Postavil tedy klec na okno a bez večeře se k nim přidal.
Jakmile se ale ráno probudili, nevěřili vlastním očím — klec byla prázdná. Hošino sice všem hned vyprávěl historku o dlouhovousém staříkovi, ale ani jeho nejmladší syn mu neuvěřil. Všichni si myslili, že Hošino utržené peníze propil v krčmě a starou ptačí klec někde splašil jenom kvůli tomu, aby pak doma mohl vyprávět smyšlený příběh.
Otci rodiny tedy nezbylo nic jiného, než aby do šátku natrhal čajové listí, které přes noc jako zázrakem znovu obrazilo, a vydal se zase na úmornou cestu do údolí.
Zapomněl ale, že je sváteční den. Tržiště bylo prázdné, všichni někde slavili, a tak se smutně opřel o strom a svým smutným hvízdotem zdravil tak akorát kolem poletující ptáky.
O živou duši nezavadil až do soumraku, avšak konečně, když už se chystal na zpáteční cestu, objevil se před ním z čista jasna ten stařík. V ruce držel svazek popsaných papírků z banky.
„Koupím ten pytlík čaje,“ pravil tiše. „Nemám ale žádné mince. Tady máš však mé bankovní poukázky, kdysi jsem v peněžním ústavu v podhůří uložil velké jmění, tak si pro něj můžeš zajet, až se ti to bude hodit.“
Ačkoli o něčem tak složitém, jako je uschovávání peněz v bance, Hošino dosud neslyšel, byl rád, že vyměnil alespoň něco, a rychle spěchal zpátky domů.
Byl by to snad stihl dříve, než se jeho žena uložila ke spánku, jenže když začal stoupat do posledního kopce, začal náhle vát velmi silný vítr, tak silný, že jej ani v horách ještě nezažil. Stěží se udržel na hřebeni. Kolem lítaly stromky vytržené z kořenů i kusy kamenů, a když se ta vichřice konečně přehnala, Hošino zjistil, že mu vítr z kapsy vyfoukal i všechny cenné papíry, které tam měl.
„To už nemáš lepší výmluvu?“ hubovala ho žena. „Kdo to kdy slyšel, uschovávat si cennosti v bance! Nějaký hlupák tě napálil a celá rodina teď bude další den třít bídu s nouzí! A co pravíš o vichřici? Vždyť tady, nad naší chaloupkou, se za celý den nepohnulo ani stéblo!“
Nedalo se nic dělat, Hošino musel vyrazit do vesnice z čajem ještě potřetí. Žádné reptání mu nepomohlo.
Na tržišti to tentokrát vypadalo slibně, neboť po svátcích každý vyrazil dokupovat zásoby. Ani tentokrát však Hošinovi nepřálo štěstí, každý nad jeho čajem ohrnul noc. A tak musela hlava rodiny čekat, s čím před soumrakem vyrukuje ten podloudný stařík.
Jakmile se začaly dloužit stíny, muž s šedým vousem skutečně přišel. Tentokrát vedl tele. Obchod byl rychle uzavřen — tele za pytlík čaje, to vypadalo docela výhodně, a tak se Hošino do hor vracel s písní na rtech. Teď už mě žena konečně pochválí, říkal si.
Než však dorazil domů, šlo několikrát do tuhého. V úzké zátočině se tele Hošinovi vysmeklo, překousalo provaz, na kterém ho vedl, a při zapadajícím slunci zmizelo mezi skalisky.
Nikdo se však v horách nevyznal lépe než Hošino. Záludnému teleti nadběhl, skočil na něj z výšky a kolem krku mu pevně uvázal obojek, tak, aby už dozajista nemohlo pláchnout.
Tak dorazili až domů. Přestože bylo velmi pozdě, jeho žena byla stále vzhůru vyhlížela, s jakou přijde dnes.
Teletem byla velmi překvapena — ústa dokořán údivem pomohla Hošinovi zvíře ustájit v malé kůlničce. Jak však chtěli za turem zavřít závoru, nastalo peklo.
Tele se začalo vzpouzet, vypadalo to, že kůlničku musí rozbořit. Do toho se přihnala obrovská bouře; blesky, hromy a provazy vody křižovaly oblohu a na Hošinovi ani na jeho ženě nezůstala nitka suchá.
Oba se hned vrhli do stájí, aby uklidnili jančící tele. To však bylo k neudržení a vypadalo, že musí každou chvíli utéci, a tak žena rychle vzbudila všechny děti, aby šly také pomoci. Teprve když se na každou telecí nohu pověsili dva caparti, zvíře se uklidnilo, bouře ustala a všichni si mohli jít v klidu lehnout.
Ráno na stole nalezli zvláštní vzkaz: „Milý Hošino,“ psal se v něm, „jako mladý jsem se dopustil nepravosti — chtěl jsem své chřadnoucí dceři opatřit léčivý čaj, ale nemaje peněz, uchýlil jsem se k podvodu: Kupci jsem za čaj dal nemocného psa, který do druhého dne pošel. On mne za tuto nekalost proklel a já jsem se od své smrti až dosud musel každého dne zjevovat na tržišti, kde k té události došlo, a před setměním se poptávat po čaji. Z mého zakletí mne mohl vysvobodit pouze ten, kdo si dokázal až do dalšího rána ohlídat věc, kterou jsem mu za čajové lístky dal. A to jsi po dlouhých létech byl ty, milý Hošino, a tak ti z celého srdce děkuji.“ Podepsán byl dlouhovlasý stařík.
Hošino i jeho rodina se zaradovali nad tím štěstím, které je potkalo. Po vydatném obědě zasadili ještě spoustu dalších čajových lístků, stloukli vozík, na kterém je začali vozit do vesnice, a Hošinovým obchodům s čajem se konečně začalo dařit.
Kam dál?
Už víš jak tento čaj vařit? Ne? Tak to se podívej do katalogu čajů!