Seznam legend
Seděl takhle jednou Nakata na zápraží svého domu ve vesničce Omišali — paprsky právě vycházejícího slunce ozařovaly jeho stařeckou tvář — když tu dostal chuť na čaj. Zašel zpět do své chaloupky, ovšem se zděšením seznal, že v jeho truhlici na čaj už není ani jeden jediný čajový lístek. Chvíli přemýšlel, co udělat, ale nakonec se rozhodl:
„Co mi zbývá — vypravím se do města. Slunce sotva vyšlo, a tak když si pospíším, budu do večera zase zpět.“
Sebral všechny své peníze a vyrazil.
Cesta vedla přes les. Jak tak pan Nakata spěchal, aby byl z Omišali ve městě co nejdříve, všiml si náhle, že na mýtince mezi stromy leží nějaká dívka.
Spala, a tak kolem ní prošel po špičkách. „Zřejmě se opaluje,“ říkal si. „Je ale zvláštní, že takové mladé a pohledné děvče nemá v takovém pěkném dni nic lepšího na práci.“
Jelikož se nikde necoural, ještě před polednem byl ve městě. Jakmile se pozdravil se starými známými, hned zamířil do čajovny.
„Dobrý den, pane Nakato, dlouho jste se tu neukázal,“ pozdravil ho hned vedoucí čajovny a nalil mu toho nejlepšího čaje. A zatímco pan Nakata popíjel, klábosil s čajovnářem o všem možném — o počasí, o úrodě, o bylinách — až se nakonec řeč svezla na problémy kolem čajovny.
„Hodila by se mi v čajovně nějaká pomocnice,“ svěřil se panu Nakatovi čajovnář. „Co nevidět přijde Velký čajový svátek a čajovna bude plná po střechu; sám už ve svém věku všechny hosty obsloužit nedokážu. Nevěděl bys o nějaké, která by mi v podniku vypomohla?“
Pan Nakata se zamyslel. Nejprve chtěl říci, že ne, ale pak si vzpomněl na tu krásnou dívku, kterou potkal na lesní mýtině, a řekl, že se poptá. Pak dopil čaj, zaplatil a vydal se na cestu k domovu.
Byl už skoro doma a na onu krásnou dívku málem zapomněl, když tu vyšel na mýtinu a ona tam — jaký div — stále ležela. Hned jí pověděl o tom, co vyslechl v čajovně, a dívka radostně souhlasila. Hned se smluvili, že se dalšího rána na mýtině sejdou, dojdou do města a dívka se tam v čajovně přihlásí do služby.
A tak se i stalo. Nakata přespal ve svém domě v Omišali, ráno se sešel s krásnou dívkou z mýtiny a vyrazili do města. Čajovnář měl z mladé pomocnice radost a hned ji přijal do služby. Nakata v čajovně pobyl skoro celý den, a když už dopil poslední šálek a chystal se k odchodu, přiběhla k němu ta krásná dívka s utěrkou v ruce a vtiskla mu do dlaně šest zlatých mincí.
„Pan čajovnář je se mnou spokojený, a tak mi hned zaplatil plat na půl roku dopředu,“ řekla panu Nakatovi. „Mně se ovšem nechce mít tak dlouho u sebe takový obnos. Vzal byste si ty peníze k sobě? Až tu dosloužím, dojdu si k vám a vyzvednu si je.“
Nakata přikývl a vydal se domů. Jak tak ale šel přes ztemnělý les, zmocnily se ho pohybnosti. S tou dívkou, říkal si, určitě není něco v pořádku.
Když došel domů, zavřel se ve svém domě, zamkl a ženě řekl: „Kdyby se někdo ptal, tak jsem v předchozích třech dnech neopustil dům.“
A dobře udělal. Nazítří přiběhl do Omišali čajovnář z města a soptil vzteky. Nakatovu ženu u vchodu odstrčil a prodral se rovnou k němu.
„Jakou jsi mi to přivedl pomocnici?“ křičel. „Po jednom dni vzorné služby zmizela i s výplatou na příštích šest měsíců a není po ní ani vidu, ani slechu. Zbylo po nich jen ve spíži několik liščích chloupků.“
Nakata ovšem dělal hloupého. „O jaké dívce to mluvíš? V předchozích třech dnech jsem nevyšel z domu.“
Čajovnář se zamračil. „Oba jste stejné lišky podšité. Ty, Nakato, jsi liška povahou, a ta dívka byla opravdová liška, která se jen přeměnila do podoby krásné dívky. Už ať tě nikdy ve své čajovně nevidím!“
A odešel zpátky do města.
Nakata se získanými penězi dobře naložil. Zakoupil nedaleko Omišali menší čajovou plantáž, na které pěstoval čaj Renshen. A jelikož v pěstování tohoto čaje vynikal nade všechny, zanedlouho se jeho věhlas rozšířil po celém Japonsku a z pana Nakaty byl boháč.
(Inspirováno japonskou pohádkou.)
Kam dál?
Už víš jak tento čaj vařit? Ne? Tak to se podívej do katalogu čajů!