Seznam legend
Na tuto legendu už nezbyl žádný čaj. Snad jí to ale odpustíte a stejně si ji přečtete.
Óšima byl chudý muž, práce neměl a peněz už vůbec ne, a tak se občas, když se tak potuloval ulicemi rozličných měst a městeček, musel uchýlit i k nějaké té krádeži. Jednu si naplánoval, když už mu pořádně kručelo v žaludku a bezcílně bloumal po předměstí Tokia.
Aby měl co do úst dalšího dne, vetřel se Óšima po setmění do velikého skladu, kde si kupci zamykali veliké pytle s rozličnými drahými vonnými čaji. Protože už nebyl nejmladší, vybral si jeden z menších pytlů, jen takový, aby si ho dovedl pohodlně hodit na ramena a rychle s ním zase pláchnout někam daleko.
S naloupeným proviantem se zase tiše plížil zpět na ulici. Chtěl se co možná nenápadně protáhnout dírou v plotě, kterou vklouzl na zahradu skladu, ale co čert nechtěl, když se před ní shýbal, pořádně se praštil do hlavy o jedno z planěk plotu.
Jadrně si zanadával a s boulí a pytlem čaje se horko těžko vypotácel zpátky na osvětlenou cestu. Ani tady však Óšima neměl vyhráno. Pod mdle zářící lampou na něj totiž čekal strážník. Měl starou uniformu s výložkami a dlouhý knír.
„Copak jsme tam dělali, pane Óšimo?“ zeptal se.
Óšimovi bylo divné, že ho zná jménem, ale hlava ho ještě pořádně bolela, a tak si s tím rozhodně nedělal starost. „Vzal jsem si jeden pytlík čaje, abych ho mohl zítra prodat a mohl si dopřát něco k obědu,“ přiznal raději hned barvu, neboť věděl, že zapírat je zbytečné.
„Aha,“ pokýval hlavou strážník. „Správně bych tě teď měl zavřít a zítra ráno nechat odsoudit. Na to však nemám to srdce. Pustím tě pod jednou podmínkou: Že s tím čajem, který si ukradl, pomůžeš do té doby, než se rozední, alespoň třem potřebným lidem. Pak si jdi kam chceš a ten kradený čaj klidně prodej. Souhlasíš?“
Aby Óšima nesouhlasil! Ještě než strážník domluvil, už klusal ztemnělými ulicemi, aby nalezl prvního opuštěného člověka, kterému by svým čajem mohl pomoci.
Na nároží ležel první nebožák — nějaký stařík, o kterého se nepostarali vlastní potomci tam teď bez peněz mrzl, zabalený pouze v děravé dece. Óšima nelenil. Zaběhl do blízkého lesíka, sesbíral něco suchých klacíků, rozdělal oheň a v rendlíku, který nalezl vedle toho spícího nebožáka, mu uvařil čaje, co se do něj jen vešlo. Stařík se v tom ruchu probudil, a ten čaj od Óšimy, který ho té noci zachránil před zmrznutím, vzpomínal do konce života.
A Óšima pádil dál. Jak tak s čajem na zádech běžel městem, aby ho snad nezastihly sluneční paprsky, zaslechl náhle od řeky volání o pomoc. K mostu doběhl právě včas — nějaký pozdní chodec si v místní nalévárně přihnul víc, než snesl, a tak cestou před řeku neudržel rovný krok. Óšima navzdory svému nachlazení neváhal, vnořil se ve studenou vodu, opilce vylovil a navařil mu čaje, co se jen do kotlíku, který se na břehu řeky válel, vešlo. Tím už měl splněn druhý dobrý skutek té noci.
Třetího potřebného člověka však Óšima nepotkal, ani když si málem nohy uběhal. Město bylo nad ránem prázdné, všichni už spali, a tak první ranní paprsky zastihly Óšimu s váčkem čaje ještě skoro plným. Co měl chudák dělat, slib nesplnil, a tak se vydal na nejbližší četnickou stanici.
„Nemohu najít nikoho, pro koho bych udělal třetí dobrý skutek,“ přiznal se.
„Jaký třetí dobrý skutek?“ tázal se strážník, který měl noční službu.
„No přece ty tři dobré skutky, které mi nakázal udělat ten váš kolega s knírem a starými výložkami na uniformě.“
Četník se zamračil. „Dnes v noci mám službu v celém městě jen a pouze já, a navíc o žádném četníkovi, který by měl dlouhý knír, nevím.“
Óšimovi to bylo jasné — jak se uhodil do hlavy, zřejmě se mu celý ten rozhovor jenom zdál. Chtěl tedy z té četnické stanice zase vycouvat a vstávajícím městem se vytratit někam pryč, ale četník ho zadržel.
„A v čem měly ty vaše dobré skutky spočívat?“
Óšima mu vysvětlil, že měl alespoň třem potřebným lidem uvařit něco svého čaje.
„No, jestli chcete,“ zasmál se strážník, „tak ten poslední čaj můžete uvařit mě. Už naléhavě potřebuju něco, co by mě postavilo na nohy, celou noc jsem nezamhouřil oka.“
Óšima svolil a uvařil strážníkovi plnou konvičku čaje ze svého sáčku, které měl stále u sebe.
„A víte, že vám to docela jde?“ pochválil ho strážník. „Vždyť vy byste si klidně mohl třeba založit čajovnu! Já bych vám pomohl s propagací a doporučil vás všem svým kolegům, nějaká prázdná špeluňka s levným pronájmem by se taky určitě našla. Tak co, půjdete do toho?“
Slovo dalo slovo, a tak se Óšima stal zanedlouho pánem čajovny známé po celém městě. Ačkoli čaje měl na svém nápojovém lístku všelikeré, různé a rozličné, nikdy nezapomněl svým hostům doporučit nejdražší čaj, který se naučil vařit jako první a díky němuž se stal zase počestným občanem.
Kam dál?
Už víš jak tento čaj vařit? Ne? Tak to se podívej do katalogu čajů!