O mapě
Kvítek se pustila do psaní o mapách obecně, o jejich historii a o hlavně o jejich používání. Zde vše vychází.
1. díl: Měřítko a vrstevnice
V dávných dobách, kdy se lidé vydávali na své první delší cesty za obchodem nebo na válečné stezky, byli často nuceni postupovat cizími neprobádanými kraji a plout neznámými, nebezpečnými vodami. Rozhodli se své zkušenosti, často velmi těžce získané, přenechat svým následovníkům, to je skutečná prapůvodní myšlenka vzniku map. Jsou pochopitelně velmi odlišné od dnešních map, byly to vlastně jakési náčrty bez měřítka a zachycovaly jen určitou část trasy neznámým krajem.
Tak, to se to pěkně povídá, ale co je to vlastně měřítko? Měřítko je poměr vzdáleností na mapě a v terénu a zaručuje, aby každých pět (nebo deset nebo sto) metrů odpovídalo té stejné vzdálenosti, aby to jednou nebylo 10 cm a podruhé 500, zkrátka, abychom mohli na mapě poznávat vzdálenosti. Abychom si nemysleli, že vzdálenost Praha – Wellington je stejná jako Mnichovo Hradiště – Vápno. Na dnešních moderních mapách se značí 1:xxxxxxxxx. (nečte se: jedna děleno x, ale jedna ku x). První číslo značí jeden centimetr na mapě, druhé číslo říká kolika centimetrům v terénu odpovídají.
Vrstevnice jsou tzv. výškové čáry, které spojují místa se stejnou nadmořskou výškou. Nadmořská výška je vzdálenost bodu od hladiny moře (ne vzdušnou čarou, ale při představě, že by moře bylo pod daným místem). Vrstevnice vlastně pomáhají člověku utvářet ploché mapy. Uznejte, že nosit v kapse nějakou vyboulenou mapu by bylo silně nepraktické. Podle hustoty vrstevnic můžeme poznat, zda se jedná o stoupání prudké nebo mírné. Tam, kde jsou vrstevnice hustější, bude stoupání prudší, protože vystoupat 20m budeme muset na kratším úseku.
Astronomické a astrologické objevy a vývoj vědy v Řecku kolem počátku našeho letopočtu protkaly dosavadní nepřesné náčrty sítí rovnoběžek a poledníků, lidé začali rozeznávat světové strany a orientovat se podle nich, ale pro tentokrát už to stačilo, o tom si povíme až příště.
2. díl: Poledníky, rovoběžky a objevení Ameriky
Poledníky a rovnoběžky si vymysleli lidé, aby mohli lépe určovat polohu měst a jiných míst. Bylo by celkem složité určit jinak přesnou polohu míst. Poledníky, jak už jejich název napovídá, vedou od severního pólu k jižnímu. Rovnoběžky rozdělují vodorovně zemi do pruhů.
Zatímco v zemích Dalekého východu se další staletí vyznačují dalším rozvojem kartografie, je situace v našem mateřském světadílu poněkud horší. Na dobré myšlenky řeckých vědců, astronomů a kartografů se zapomíná, představy o tvaru Země jsou podivné, z dnešního pohledu snad i směšné. Zemi si tehdejší mudrcové nepředstavovali totiž jako kouli, ale jako plochou desku, jednou kulatou, jindy oválnou a někdy zase čtvercovou. Střed světa byl většinou Jeruzalém.
Blíží se však novověk, na obzoru jsou nejen velké objevy nových, dosud neznámých končin, ale i nový rozmach vědy a kultury. Toto období, charakterizované nesmrtelnými jmény Leonarda da Vinci, Galilea Galilei a Mikoláše Koperníka je též obdobím znovuzrození mapy.
Počátkem 15. století vynalezl Jan Gutenberg knihtisk a tak zatímco se až dosud mohly nejen knihy, ale i mapy pracně rozmnožovat opisováním či obkreslováním, dává nový objev nejen písmenkovou stavebnici odlévaných liter, ale umožňuje rýt do dřeva nebo kovových desek i mapové listy. Umožňuje tak poměrně levné pořízení většího množství kopií. A tím i rozšíření mezi početnější okruh lidí. Mapy tedy mohou vlastnit i obyčejní lidé a nejen mořeplavci a vědci.
Objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, první popis nové pevniny Amerigem Vespucim, námořní cesty do Indie kolem Afriky – to všechno chce nové mapy. Mapy, mapy, mapy a zase mapy!
A tak se ke starořeckému jménu Ptolemaios připojuje i jméno Holanďana Mercatora, který sestavil nejen vynikající glóby, mapy atlas,ale postavil i solidní základy matematické kartografie, které platí prakticky dodnes. Ale dost cizích jmen – podívejme se domů – na území ČR, u historie však ještě chvilku setrvejme.
Nejstarší mapu Čech nakreslil r. 1517 Mikuláš Klaudyán, lékař z Mladé Boleslavi. Je dosti podrobná, ale těžko byste se v ní orientovali, už proto, že je orientovaná k jihu. Je však na ní zakreslená hustá síť silnic, katolická města jsou odlišena od měst utrakvistických (byl na ní ale značný nepoměr vzdáleností a velikostí) a celá mapa je kolem dokola pokreslena výjevy z Bible, zkrátka umělecké dílo.
Potom je tu ještě řada dalších jmen, třeba J. A. Komenský, který začátkem 17. století dal nejen základ našemu školství, ale zabýval se důkladným proměřováním vzdáleností, ale o tom už zase příště.
Ahoj a nebojte se, s mapou a dobrými kamarády se vždycky najdete.
3. díl: Jan Amos Komenský
Jak jsem se zmínila, o rozvoj kartografie se zasloužil také J. A. Komenský, který se zabýval i na tehdejší dobu důkladným proměřováním vzdáleností mezi jednotlivými obcemi na Moravě a jejich zakreslením. Není ani bez zajímavosti, že všechna místa na mapě musel osobně navštívit.
Na cesty se vydával kočárem, jehož kola mu sloužila jako měřicí pomůcka. Počet otáček kola mezi sousedními obcemi stačilo vynásobit jeho obvodem a byla tu vzdálenost. Nebylo to docela nejpřesnější, ale důvtipné určitě. Kdybyste si na plášť svého kola navázali mašli, mohli byste sami tuto metodu vyzkoušet.
Podíváme-li se na naše území ještě jednou z pohledu historie, můžeme dojít ke jménu Jana Kryštofa Müllera, jehož mapy daly vznik i dalšímu mapování – vojenskému. Možná vás to udiví, ale u kolébky prvních vojenských map Evropě stáli Marie Terezie a Josef II. Takže římské mapy za Julia Césara ve filmech nejsou opřeny o minulost.
Tak to by z historie snad stačilo, příště začne jiná -ie, TEORIE! (A na výpravách třeba prax …) A ještě krátce, co o mapě říká klasik:
„… Ale nade vše, lepší než pohlednice a než jízdní řády jsou mapy. Ovšem ne ty strakaté, kde jsou jen červené, žluté a zelené státy; ale ty mapy, kde nížina je malovaná zeleně jak nejkrásnější louka, v níž se člověk brouzdá očima, a kopečky jsou natřeny takovou žitnou, plavou barvou, která se podobá vyschlé hlíně a úrodě do běla uzrálé; a pak vyšší hory jsou hnědé jako skály, rezavé jako mech, a ještě vyšší hory jsou postupně temné, to už je holý kámen, a docela nejvýš jsou bílé tečky a plošky. Věčný sníh. A pak jsou tu modré žilky, to jdou řeky, a klikatí se tak, že je člověk musí sledovat; a blankytná jezera, natřená nebeskou barvou, zrcadélka, ve kterých se neobráží ani jeden mráček, modře čárkované bažiny a moře věčně modré, a dokonce tečkovaná poušť, podobná hromádce písku, na které sis hrával, když jsi byl docela maličký…“
4. díl: Další mapové značky
Takže už, doufám, víte, že mapa je zmenšený obraz krajiny a to v poměru, který se nazývá měřítko. Ke zobrazení předmětů a reliéfu krajiny (tedy terénu) se užívá smluvených značek. Taky už víte, že hory a kopce, stejně tak i nížiny mají po celé své délce vrstevnice. Celá mapa je tedy protkaná sítí hnědých čar. A podle jejich hustoty můžeme poznat, jak prudké je klesání nebo stoupání či zda tam vůbec nějaké je.
Ale vrstevnice nejsou jediné značky, které se na mapě nacházejí. Máme značky obrysové, které přesně zobrazují obrys louky, pole, bažiny, vinice nebo lesa, uvnitř jsou tyto plochy vybarvené příslušnou barvou. Dále značky bodové, ty zastupují menší předměty, které by při daném zmenšení nebyly ani vidět. Jejich přesná poloha je zpravidla ve středu značky. Čárové značky zobrazují především typy komunikací, kde je možné rozeznat jejich druh a stav. Patří mezi ně i vedení (VVN), železnice, hranice (národních parků, přírodních rezervací, ale i států) a samozřejmě i silnice, cesty a pěšinky. Ale kupodivu i vodní toky (vodní plochy se řadí ke značkám obrysovým).
Aby mapa byla co nejpřehlednější jsou některé plochy vybarveny určitou barvou a také smluvené značky nejsou vždy černé. Barevnost napomáhá i čtení map a díky vhodně zvoleným barvám jsou mapy názornější. Vodstvo je modré, silnice černé, terénní tvary jsou hnědé…
Všechny značky jsou zapsány v takzvaném klíči neboli legendě. Tedy nemusíme si pamatovat, co která značka znamená, i když se to jistě hodí.
Teď už tedy víte, co se na mapě dá najít. Ke správnému čtení map už chybí jen správná orientace mapy. Dnešní mapy jsou orientovány na sever, tedy vrchní část mapy bude severní. Podle buzoly můžeme mapu správně nasměrovat a čtení bude snadnější.