Expedice Retezat 2008 aneb opět do Rumunska
srpen 2008
Po dvou letech jsme se opět o prázdninách vydali do rumunských hor. Zde je vyprávění o našem putování po krásném pohoří Retezat. Sešli jsme se 6. srpna v crepérii U Slepé kočičky v plném počtu (10 lidiček-Tom, Háňa, Bobr, Verča, Pepa, Pepi, Adam, Tomík, Jerry, Méďa). Na válečné poradě jsme domluvili trasu, dvojice, stany a tak podobně.
Pátek 15. srpna
Sraz byl ve 21.15 na hlavním nádraží. Při čekání na účastníky zájezdu do rumunského Retezatu se potěžkávali baťohy (nejtěžší měl Tom, který by mohl se svojí postavou vrhat koulí), mezitím se začala expedice kompletovat do plného počtu. Ještě před odjezdem někteří panu Vackovi dali zbytečnou zátěž baťohu (Bobr si ulehčil od 5 tablet pevného lihu Jerry zase od opalovacího krému o váze 50g – to víte, každý gram se pronese). Nastoupili jsme do vlaku a odjeli jsme směr Deva. V kupátkách panovala běžná cestovní nálada a vedly se dlouhé hovory typu kolik máte sebou jídla nebo co si mám dát teď k jídlu atd.
Dále jsme také zjistili jak se stala Háňa puberťačkou a jak je Tom mohutný, probrali jsme Jerryho nevydařenou zkoušku autoškoly a koupel ve Vltavě za svitu měsíce a jiné. Pomalu jsme začali usínat ale o zítřku až příště.
Áda
Sobota 16. srpna
Probouzeli jsme se v různých a roztodivných polohách a koukali z okna kde to jsme. Ano. Ač neradi, byli jsme teprve v Maďarsku před Budapešťem a uvědomili si, co nás ještě čeká za kus cesty vlakem, když vlak zastavil v Budapešti, někteří se šli projít jiní si zašli na pizzu (Bobr, Verča) a jiní se ptali kolemjdoucích ve vlaku co to znamená HÜTTÖT ITALÖK. Samozřejmě že jsme to nezjistili. Opět jsme vedli rozhovory různých obsahů, vyčerpávajících informací a tvarů. Čekala nás maďarská pusta (okýnkáři prominou, okýnkáři měli smůlu), dlouhé hodiny až na rumunskou hranici naprosté rovině. Vlak několikrát zastavil na poli, kde vůbec nebyla vidět zastávka nebo jak se tomu nadává v té jejich hatlamatilce. Cesta ubíhala pomalu a docházeli nám témata k rozhovoru. Na rumunské hranici s Maďarskem se stalo něco, co jsme nezamýšleli (vlastně Jerry s Medvědem asi už vůbec ne). Oni totiž měli prošlé pasy jen o pár dnů. Jestli chcete vědět, jak se měli a co zažili tak volejte Jerryho nebo Medvěda. Rozloučili jsme se s těmi něšťastníky a odjeli do Devy.
Rumunská krajina nevypadala tak rovně jako ta maďarská a byly vidět konečně trochu hory. V Devě jsme přestoupili do rumunského vlaku (kdo neviděl nepochopí) a jeli do města zvaného Petrosani. Před přestupem následovala procházka městem, zacházka 3 mužů na …. A hraní bangu, kde tři nejmenovaní bandité a shodou okolností i ti, kteří šli na …, tak prohráli.
Přesedli jsme do echt rumunského vlaku, který jel extra pomalu. Při prohlídce jízdenek jsme zakoupili ručně psané lístky a odjeli do Lupeni, kde jsme hodlali přespat. A tak jsme šli údolní cestou podél potoka a našli si místo k přespání na soukromém pozemku. A o náhodném setkání pokračování příště.
Áda
Neděle 17. srpna
Ráno jsme se probudili zpaření a zpocení. Vyčistili zuby u pramene a zabalili jsme si a odešli do Lupeni a u ‚,autobusového nádraží‘‘ (betonový plácek se železnými pilíři a vlaječkami Vítejte v Evropské unii) jsme posnídali a dostali jsme také vzkaz od kluků (J and M), že přijedou.
Nasedli jsme do minibusu a odjeli do Uricani, kde jsme kalili bang, procházeli jsme se a hráli bang a přitom čekali na kluky. Vyhlíželi jsme m odré auto otce kluků. Kluci nečekaně přijeli ve stříbrném kombiku a tak jsem je uvítali se slovy: Medvěd s Jerrym nemaj páru, že potřebují tátovu káru, pasy prošly a prachy došly! Tak jsme se rozloučili s Vágnerovými, dali jim poslední nepotřebné gramy a vyrazili do kopce. A teď teprve ztuhl obličej, když se podívali někteří nahoru. Kopec ubýval a těsně pod prvním vrcholem jsme se naobědvali a šli zdolat těch (asi) 50m převýšení. Kluci došli pro vodu a měli první kontakt s místními koňmi. Pokochali jsme se výhledem a vyrazili přes sedlo okolo jedné chaty k posezení u pramenu. Najedli se borůvkami a vyrazili do našeho základního tábora při vstupu do Retezatu.
Postavili jsme stany, došli pro dřevo a udělali si večeři, až na Bobra s Verčou, kteří si naopak uvařili (mezi udělat a uvařit je nejen rozdíl ve skladbě slova, ale i vzhled výsledku). Také jsme si zahráli vysokohorské mičbee a klepali jsme kosu a zahřívali jsme se tím, že jsme klapali zuby.Ulehli jsme ke spaní a přemýšleli o tom, jaký bude příští den.
Áda
Pondělí 19. srpna
Ráno jsme se probouzeli za příjezdu karavanu. Klepali jsme kosu protože foukal dost chladný vítr, někteří měli dost lehký batoh, protože měli na sobě všechno oblečení, které měli sebou. Při teple ohně jsme se nasnídali, potom zabalili a vyrazili dobýt první dvoutisícovku. Těsně před tím, než jsme vyrazili, tak na obzoru vyběhli psi a stádo ovcí. Psi nás rychle obklíčili a my jsme radši pomaličku vyrazili, abychom nedostali nějaký ten kousanec. Cestou k lesu jsme potkali Rumuny v offroadové Dacii (auto značky Dacia s karoserií podobné Jeepu), pokračovali jsme dál lesem, místem jsme to krosli a potkali další stádo ovcí. Když jsme dorazili do sedla (1400 m.n.m.), tak jsme začali stoupat nahoru. Po nějaké době jsme odbočili na cestu (samozřejmě na tu špatnou — drama musí být) k vrcholu. Po X metrech cesta končila. A tak jsme zase krosili směrem na horu do sedla a dali si borůvky (na Rumunsko v Evropské unii dost dobré borůvky). V sedle jsme si mezi klečí dali oběd a vyrazili dobýt prvnní dvoutisícovku (jak jsme se však mýlili). Šli jsme po hřebeni na horu (2400 m n.m.). Potom co jsme zjistili, že to je teprve ta naše první slavná dvoutisícovka, tak dali Bobr s Verčou překvapení (čokoláda), které nechutnalo akorát Tomovi. Unaveni a otráveni jsme opět vyrazili po straně hřebene a snažili se najít místo k přespání. Viděli jsme v údolích různá stádečka ovcí. Vidíme správné místo a scházíme po dlouhém suťáku a u ledovcových jezer si nacházíme vhodné místo k přespání. Tentokrát si všichni děláme večeři (Bobr šetří klobásy – co to?). A jdeme spát a připravujeme se na pokoření nejvyšších vrcholů Retezatu. O pokoření nejvyšších vrcholů až příště.
Áda
Úterý 20. srpna
Ráno jsme se něčekaně probudili a to nevěříte jaká, je od země u ledovcových jezer zima. Nasnídali jsme se a došli pro vodu, pokochali jsme se výhledem na nádherné mokřady a zatáčky potůčků. Vyrazili jsme nejdříve zdolat ten včerejší šílený suťák. Krátký odpočinek a už jdeme toho zdolat 2400 metrového suťového parchanta. Na vrcholu je nádherný výhled, udělá se několik fotek zmožených tváří a vyrážíme dolu.Moc se nám nechce jít tak hrozně dolu, ale co se dá dělat. V sedle na rozcestí někteří jdou pro vodu, jiní vyráží dál, na další horu. Kluci nás rychle dohonili a zjišťujeme, že voda není a že si musíme vystačit s tím co máme….Jdeme dál přes sedlo a potkáváme Poláky se slovy,že jestli jdeme do campu Bucura, tak jdem tou nejtěžší cestou (Vpřeďáka nic nerozhodí, a proto nahodíme výraz v obličeji vypovídající ,,v pohodě‘‘). Krpál to sice byl velký a místy i skoro svislý(výraz většiny nevypovídá pohodě, ale v pr…). Na vrcholu Pelegui (2508m n.m.) má Bobr trochu ťafku… Ale no nic,nebudem to řešit. Šli jsme do sedla, kde jsme si dali oběd a Tomík,Pepa,Medvěd a Jerry se šli opláchnout jezírka a také došli pro vodu. Pár lidiček se šlo vykálet před dalším výstupem a stačilo si zabalit a už se jelo od znova s tím rozdílem, že tento výstup nebyl tak těžký. Při výstupu jsme se předháněli s partou Španělů nebo co to bylo za existenci(jeden měl výraz tady sem a tady taky zůstanu).
Po zdolání Pelegy (2508,8 m n.m.) jsme rozbalili čokoládu a popovídali si s dvěma Čechami. Cestou dolů do campu jsme pozorovali muflony a sviště. V campu nam bylo řečeno, že koupání ve velkém jezeře je is Big ilegality a že koupání v kterémkoliv jiném jezeře není ilegality. Šli jsme se vykoupat a udělat večeři. Pepi a Pepa udělali italský pudink (Dr. Oetker) a Tomík s Adamem zase popcorn (rumunský čaj). No, večer byl vydařený a příští den, co se týče toalety (jedná se o tvrdý a hrubý produkt našeho těla), byl taky vydařen. A tak jsme usnuli s plnými bříšky a spalo se nám dobře.
Středa 21.srpna
Různí příchozí a odchozí nás probouzeli ve středu ráno. Tomík, Jerry, Medvěd a Adam se šli vykoupat do tůňky, kterou jsme objevili minulý večer. Voda byla sice tak trošku studená, ale to nám jak si nevadilo.Osvěžení to bylo ehm pěkné. Nasnídali jsme se a rozhodli že půjdeme dolů k jezeru. Vykoupali jsme se (zástupci mužského pohlaví kromě Toma se koupali nazí), zahráli Bang! a ještě jednou a ještě jednou a opět vykoupali a potom jsme se naobědvali (hádejte co měl Bobr k obědu — správná odpověď 10 bodů). Potom jsme se rozdělili na skupinky a vyrazili objevovat nová zákoutí (někdo šel po kaskádě jezer nahoru, jiní dolu nebo pozorovat kamzíky) okolí Bucury. Potom, co jsme se vrátili, jsme čekali na ostatní hráli a hráli Bahny! Vyhráli po dlouhé době banditi a začala se dělat večeře s čajem a pak jsme kalili v šesti Bang! u Verči a Bobra a Adama ve stanu. Pak jsme po několika partiích šli spát…
Čtvrtek 22. srpna
Po probuzení jsme se nasnídali (nějaký pes nám vypil mlíko, smeták jeden), zabalili stany a své batohy a vyrazili. Šli jsme podél velkého jezera (swiming is big ilegality) a na rozcestí jsme se rozdělili na 2 skupinky — ti odvážní (Tom, Tomík, Medvěd, Adam a Jerry) šli po hřebeni, a ti méně odvážní (Pepi, Pepa, Verča, Háňa) zase údolím. No, nevím jak oni, ale my jsme šli nahoru a kochali jsme se výhledem na lákavou koupel v podobě malých i větších jezírek. Když jsme se dostali na hřeben, uviděli jsme velkou ceduli Pozor! Přísně chráněná rezervace, bla bla bla a nějaká vysoká pokuta za vstup do ní. Tak jsme šli po cestě, která vedla po její hranici. Došli jsme do sedla, kde jsme si dali pauzu a předešli nás Češi se psem (mlíkoškůdcem). Před námi se tyčila hora Retezat (2485m.n.m.) a my jsme s plnou chutí vyrazili ji zdolat. Na vrcholu jsme se nadopovali energitkama a vyrazili po hřebeni dolů. No,skoro 90stupňový suťák stál za to. A tak jsme se museli zadní stranou batohu plazit přitisknuti ke srázu dolu. Šílená cesta. Ale došli jsme přes úbočí hory (suťák) do sedla, kde jsme se naobědvali a u oběda jsme řešili hádanky. Po obědě jsme šli pořád dolu až do údolí, kde jsme narazili na horskou bystřinu a v jedné tůni pod jedním vodopádem se vykoupali a hlavně umyli nohy. Došli jsme až do campu, kde Adama kousnul (jen povrchově) prý očkovaný pes a už to jelo…
Po pivu (zn. Ursus) jsme se šli dohadovat s majitelkou campu. Ona chvíli nadávala a pak doběhla pro rumunskou záchranou horskou službu (týpci s lahváčema a cigárky u pusy a milými úsměvy na tváři). Vydezinfikovali ránu a dali nám spešl dezinfekci. A tak jsme vyrazili a Adama si drželi radši dál od těla. Přišli jsme až do nějakého nóbl městečka s moderními vilkami a dražšími auty, dali jsme si Coca-colu a Tom mezitím sjednal odvoz taxíkem. No, přijela dodávka s namontovanými sedadly a když řidič otevíral — no to byste museli prostě vidět… A tak jsme jeli vrzajícím a chrastícím taxíkem s rozbitým čelním sklem dolů k nádraží. Na vlak se čekalo s večeří u pusy a pak jsme odjeli do Devy, tam si zašli do Mekáče na záchod a na nádraží hráli jak jinak než Bang!. Když přijel vlak, tak jsme nasedli a odjeli až do Budapeště.
Pátek 23. srpna
Ráno jsme se probudili před Budapeští a hned se přemýšlelo, kdy už tam budeme. V Budapešti jsme si vyměnili od černého směnárníka (stojícího takticky před směnárnou) eura za forinty a vyrazili se projít do města. Skoro jsem si připadal jako turista… Provedli jsme (vnější) prohlídku Parlamentu, lázní a takových těch (teď si zrovna nevzpomenu) významných budov. Šli jsme zpátky na nádraží, někteří jeli metrem a jiní naopak šlapali po svých. Rozloučili jsme se s Budapeští a vyrazili na vlak
Ve vlaku kluci (Adam, Tomík, Jerry, Méďa) předvedli maňáskové divadlo o našem putování v obsazení: Jerry-kráva, Tomík-medvěd, Medvěd-méďa, Adam-Tygřík. Cestou se hrál slovní fotbal a Tomík byl Ronaldihnem písmenek. Během odpoledne se zvedl takový pařák, že nebylo ve vlaku skoro dýchatelno. Cestou vlaku přes různá města Slovenska a Čech se postupně plnila všechna kupátka a my byli odkázáni stát, nebo pokud to náš objem dovoloval, sedět. Po příjezdu na nádraží Holešovice jsme se rozloučili a šli po svých stopách domů až na mne, neboť jsem razil na bulovku na očkování proti vzteklině/bestnotě/burry apod. (jiným výrazům). Dostal jsem sérum a dopadlo to dobře.