Expedice Rodna
srpen 2006
O prázdninách roku 2006 jsme se vydali do rumunských hor. Zde je vyprávění o našem putování.
Část 1.
Prázdniny uhánějí ke svému konci a my uháníme vláčkem z Prahy do Rumunska. Cesta nevede samozřejmě přímo, takže nás čeká několik přestupů. První v Budapešti, druhý v Cluj-Napoce [čti: Kluž – pomlčka – Napoka ? obyčejní smrtelníci v čele s Jančou čtou bez pomlčky: Kluž Napoka.
Sešli jsme se v počtu všech dvanácti plánovaných členů expedice na Hlavním nádraží a brzy jsme se již rovnali do dvou kupátek. Během cesty do Budapešti padlo několik studentských pečetí (… aneb,, co asi tvořilo obsah batožin Ernekerových), hráli jsme chvilku mariáš a studovali prográmek jízdy Praha-Budapešť. Ve vedlejším kupátku popíjeli rum (ano, opravdu ten rum, co ho nosí bernardýni v soudku po horách… až na to, že bez bernardýnů a soudků). V Budapešti jsme přešli na jiné nádraží, okupovali jsme kvůli vodě maďarské mcdonaldovské záchodky. Paní na nás napřed koukala nedůvěřivě, naše maďarština sestávala z českých slov a výmluvných posuňků. Pak její nedůvěra ale přešla v neskrývaný zájem, když spatřila naše dvoulitrové lahve. A měla pravdu, naplnit je pod kohoutky zatraceně nízko nad umyvadlem, žádalo um a důmysl. Po našem vítězství se její nedůvěra změnila v sympatie :) Někteří si dali báječně velkou a rozteklou zmrzlinu.
Maďarsko je jedna velká placka. Prostě jedete přes něj vlakem a nevidíte žádnej kopeček široko a naprosto daleko. Je to neuvěřitelný a značně jednotvárný. Budapešť je evropské město, máte pocit, že jste neopustili Českou republiku (jak řekl Ondra: Budapešť a Praha jsou si nejblíže). Tomovi se líbily jejich široké ulice se širokými chodníky. Pepi se zas pozastavovala nad červenými telefonními budkami s růžovými sluchátky.
Další vláček nás zavezl do Cluj-Napocy. Průvodčí v Maďarsku byli vesměs zajímaví týpci: vlasatí, s náušnicí či břichatí. Cluj-Napoca je již v Rumunsku. Ale to vlastně patří až do neděle…
Bláňa
Část 2.
V Cluj Napoce vystupujeme okolo 1 hodiny ranní. Už jsme byli trochu nervózní, protože vlak zastavoval ve městech, kde měl jen projíždět a my už mysleli, že jedeme jinam. Ve městě jsme museli vyměnit peníze a taky zjistit, jak je to s vlakem nazpět. Jan, Kuba a Tom se snažili vylomit něco informací ze dvou pracovnic informací. Šlo to z tuha, ale po 50 minutách odcházeli od okénka se třemi spoji. Tom nám potom v bankomatu vyměnil penízky a Jana koupila lístky do naší konečné stanice pod horami. Na poslední spoj jsme museli počkat do 5 hodin do rána. Osadili a obleželi jsme důmyslný systém sedaček, na ležení naprosto nevhodných. Někteří spali, jinak jen tak odpočívali nebo povídali.
Poslední vlak jel jak mě. Ale na naše poměry byl odporně špinavý. V kupátku nám ležela paní, která ne a ne pochopit, že tam, kde leží ona, bude sedět 1/3 naší expedice. Alespoň se posadila. Uf. Dalším cestujícím, který nám vyrazil dech, byl užralý Rumun, který zpívaje žadonil o peníze. Tom se chrabře zbavil a Rumun pelášil (i přes notně ovlivněnou koordinaci) do vedlejšího kupé. Naše druhá polovina měla v kupátku duchapřítomnou Rumunku, ta se zmínila o policii a pěvec byl ten tam. To užneme se blížili ke konečné. Kopce se zvedaly, údolí prohlubovala. Vesničky se míhaly po námi. Domečky dřevěné rozsypané po stráních.
Vystupujeme v Dealu Stefanitei. Tam u pumpy, nabereme vodu a provedeme očistu. Pak už lačni vyrážíme po silnici k červenému pruhu . turistické značce do sedla PasulSetre (8l8 m.n.m.). Kousek nad sedlem uléhám na prvním vhodném místě a dospáváme noc. Je kolem 13 hodiny, když místo opouštíme. Láďa stihla očistit jedlý bodlák a snad i proto má energie na rozdávání, Ona a Pepa vybíhají na vrchol Posiusiu (ll25m.n.m). My ostatní se tam taky doplížíme. Áda má výraz spráskaného psa. Ovšem, jak se začne mluvit o překvápku, trochu ožívá. Jsme zvědaví, co to bude. Vyrážíme dál. Krajina se stále zvedá. Máme trochu starost ovodu. Čím jsem výš, je hezčí výhled. Náhle prudce klesáme, což nás překvapuje. Mapa o ničem takovém nehovoří. Sedlo dole je travnaté s několika salašemi a obrovskými bedlami. Krom hub je u i pramen a Kuba posílá výborné „orolodžo“.
Po několika kilometrech se blížíme k další salaši. Už z dálky slyšíme kravský zvonce. Já se obávám psů, se kterými jsme měli už tu čest se seznámit. Zatímco ostatní jim chrabře odolávali, mě pes okradl i o klacek, který mi měl přidat před psi vážnosti. Procházíme stádem krav a krom toho, že jsme teprve teď v sedle, o kterém jsme si před hodinou mysleli že jsme tam, tak se nic neděje. Jdeme příjemnou cestou. Potkávám pasáčka na koni a za chvíli i několik kluků na koních. A co jsme s nimi zažili? O tom až příště.
Bláňa
Část 3.
Minule jsme povídání zakončili setkáním s partou kluků na koních. Zde je pokračování. Byli to kluci, kteří sotva na koně vylezli (to je myšleno tak, že jim bylo opravu málo), ale jezdit na koních uměli skvěle. První jejich dotaz – jestli máme cigárka – nás trochu překvapil. Pepa, Pepi a Ondráš vybíhají na Muceelul Rájos (1703), zelí a Kuba jim jsou naproti.
Přemýšlíme, kde budeme spát. Procházíme lesem, za nímž se ozývá další pastvina. Nahoře jsou skupinky koní. Dole dřevěná korýtka pln vody na napájení dobytka. Pod salaší jsme trochu zmateni, Nevíme kudy kam, Kluci od salaší mávají, že dolů. Dolů se nám nechce. Ale co. Po chvilce nalézáme zase značku. Cesta nás vede lesem, kde je spousta horských potůčků. Zase nabíráme vodu a už unavení celý netrpěliví vyhlížíme vhodné místo na nocleh. Vycházíme z lesa a otvírá se trochu výhled. Jsme na relativně rovné travnaté ploše. Za zatáčkou je vidět salaš, cinkají tam zvonečky. My se trochu složitě domlouváme, kde že o hlavu složíme. Vyhrává okraj lesa.
Na večerním ohni vaříme své první rumunské večeře. Každý se snaží vybrat to nejtěžší jídlo, aby s ním už nemusel tahat. Mnozí ochucují a doplňují pokrmy bedlami od salaše. Pochutnáme si na večeři. Povídáme. Trochu se zvedá vítr. Bláňa čte osazenstvu plachtičky (Áda, Pepa, Pepi) střípky ze Stopařova průvodce.
V noci nás budí bouřka, prší hustě. Vítr nám kapky zanáší až na spacáky. Naštěstí je opravdu teplo. Noční spánek byl přerušovaný deštěm. V jednu chvíli slyším kroky. Vykukuju jestli nás nejde navštívit URSUS (rumunsky medvěd). Naštěstí je tma a nic nevidím. Možná jsou to krávy z rumunské salaše. Co se stalo další den? O tom příště.
Bláňa
Část 4.
Vstáváme po deštivé noci, hledáme suché věci. Ty mokré rychle rozkládáme a sušíme na ohněm. Ztráty nejsou tak velké. Baštíme snídani. Dochází voda a tak vyrážíme k nedaleké salaši, kde by mla být voda. Z roklinky vybíhají ovečky k salaši. Kluci sbíhají dolu k prameni. Přichází bača, jak se ukáže, není to Rumun. Je z Ukrajiny, tak mu chvilkami docela rozumíme. Vypráví o medvědech, kde mu roztrhali jaké zvíře. Taky nám říká, kde a kdo v horách bydlí. Ptá se také na své zaběhlé krávy. Zve nás na mlíko a brynzu (rumunsky sýr) do své salaše s mnoha zlými psi (to říká sám, a taky že nás ochrání) a 300 kusy ovcí. Musíme z časových důvodů odmítnout. Láďa si mezitím stihla zvrtnout kotník, má tam pěknou podlitinu a tak ji ošetřujeme. Snad jí to nebude moc bolet. Bača nám ukazuje směr cesty, podarujeme ho (tedy Tom) cigárky a už si šineme dál.
Zanedlouho ztrácíme značku mezi krávami. Tedy na místě, kde se pasou krávy. Rozdělujeme se a hledáme. Naštěstí nedlouho a tak můžeme pokračovat. Bláně dneska není moc dobře, vypadá jako Bílá paní, tak asi přivítala cestu z kopce. Klesáme skoro hodinu. Měli bychom dorazit do sedla Pasul Pietrii (1196 m.n.m.), kde podle mapy vede velká silnice. U zamčené chaloupky Petr Blán uvaří čaj. Kolem je spousta odpadků, lidi jsou hold čuňata. Áda cestou na záchod nalézá taky samé poklady.
Když odcházíme zrovna přicházejí krávy. Cesta začíná stoupat. Po nějaké době usuzujeme, že cesta u chaloupky byla ta vyhlížená silnice a že už stoupáme k vrcholu Vf. Bátrána (1710 m.n.m.). Na 2,5. kilometru nás čeká přes 500 výškových metrů. Každý funí svým tempem. Posilujeme se při odpočincích vším možným. Začíná mrholit. Stoupáme.
Na rozhraní lesa se mezi posledními stromy a spoustou borůvek živíme obědem. Petr a Kuba jedí kousek od nás. Petr nabízí čaj, všichni přijímáme – vždyť v tom chladném počasí přijde teplé vhod. Jaké bylo naše překvapení, když byly ešusy plné výborného popcornu. Tak to je opravdu překvápko! A tak se cpeme popcornem. Po jídle ještě chvíli lenošíme a pak zase stoupáme. Už jen zvolna po travnatém terénu. To je konečně můj vysněný hřeben. Z mraků se co chvíli noří stádo koňů a zase v mracích mizí.
Z mlhy a mraků se noří úbočí Pietrosulu. Vrchol není vidět. Hřeben se táhne dál. Chůze je pohodlná. Oči chtějí vidět všechno. Vyhlížíme nocleh. Na krásném vyvýšeném místě uléháme u kosodřeviny po dobré večeři. Já se jdu ještě omýt a nalézám svou vysněnou podkovu. V noci prší. Kuba a Jana nám vylévají svou plachtičku těsně u hlavy.
Háňa
Část 5.
Druhá noc pod plachtičkou a tentokráte o něco mokřejší. Celou noc prší a celou noc obsluhujeme plachtičky tzn. vyléváme nahromaděnou vodu každých 5 min. Bohužel jedna parta bivakuje pod druhou, takže při odstaňování vody teče nešťastníkům voda přímo do spacáků… Ale jinak to nejde: ) Na horách : ) Sbalíme a jdeme. Po 100m přestává pršet, dáváme snídalni na kamenech a šlapeme vzhůru dál a dál. Obzor se odkrývá, v hlavách už lítá cíl dnešního dne a vlastně i mezník naší expedice----hora Pietrosu (2 300m)-nejvyšší na Rodně. Přicházíme na planinku pod kterou vidíme překvápko – pár stanů a četná skupinka lidí. Háňa neváhá a sebíhá domluvit úschovu našich batohů do jejich stanu!
Rozhodli jsme se protentokrát jít bez zátěže. Pravda, Tom a Petr jdou s plnou polní.Rychlý oběd a už šlapem. A jak to jde bez bagáže. Jeden kopec, jedno sedlo se zbytky sněhu a pak už obcházíme „naši“ horu po straně až na vrchol. Ty krásný výhledy do daleka se nedají popsat. Nahoře akorát začíná pršet, schováme se s pár rumuny do mini zděného bunkru, tabulka čokoády, skupinové foto, vrcholové polibky, nasadit poncha a šupem dolů.
Po příchodu na místo našeho odchodu malý odpočinek a Pepi, Pepča, Bláňa a Áda každému rozdávají Kofolu a Tatranku. Nechápeme, nevěříme, děkujeme. Toto bylo opravdu terno a před čtyřmi obětavci smekám. Táhnout 12 třetinek ve skle se vyplatilo!!!! : ) A přišlo k duhu! Při sušení spacáků, plachtiček a spol. přichází dívčina se slůvkem „ahoj“. Prej nás sledujou a poslední noc nás dokonce pozorovali dalekohledem jak si steleme v klečích. V kleče. Jejich skupina byla mnohem početnější než naše, ale viděli jsme jen 6 z nich.
Vyrážíme hledat místo na spaní, což byl tentokrát oříšek. Samý holý stráně, musíme sejít. Po cestě často prší a při sestupu už jsou cejtit po dnešním vrcholovém výstupu nožky. Po hodince začíná hodně lejt a tak se u skalky schoulíme k sobě a přehazujeme přes nás a batohy 2 plachtičky a doufáme, že to hned přejde. Do 5 min. přichází slibovaná sněhová přeháňka… Asi čtvrthodinové krupobití a můžem jít běžkovat – všude kroupy.
Nakonec se vydáváme ještě níže a objevujeme chlaloupku s trochu poškozenou střechou! Kouzelná to chaloupka. Trochu vyspravujeme, 4 lidi ve vedlejším přístřešku, zbytek na prkené posteli, na podlaze a Pepi s Háňou dokonce na stole. Horská chata je horská chata.
Kuba
Část 6.
Vstávám s Háňou o trochu dříve než ostatní. První dobrá zpráva – střecha nespadla. Rozděláme 2 ohně, uvaříme úžasně sladký čajík a jdeme budit ostatní. Snídáme, sušíme a jeden po druhém koukáme do mapy a vymýšlíme návrh vlastní trasy. S přibývajícím časem přibývají i prosebné pohledy k hřebenu, ale počasí se ne a ne umoudřit. Nakonec rozhodla – jako vždy – jedenáctá. Ještě se na cestu vybavíme překvapením Háni a Toma – úžasnými expedičními triky a vyrážíme dolů po žluté do údolí. Horské louky pomalu vystřídají lesy – nejprve jehličnaté a později smíšené. Odevšud jsou slyšet bublající horské bystřiny s vodopády. Z jedné malé doplníme zásoby vody a další, mnohem větší, záhy překračujeme. Na cestě potkáváme malého pasáčka, jak žene své stádo koz vzhůru. A pak, pochodujíce v dešti, vzrůstá pomalu naše trudomyslnost.
Zastavujeme na oběd u betonového mostku. Ti nejodvážnější z nás, a to Zelí, Háňa, Kuba a Ondráš , nepohrdnou očistnou koupelí v blízkém splavu. Jako na táboře ve Vápně… Tedy skoro, tenhle je celý betonový. Háňa vytahuje své překvápko proti trudomyslnosti – barevný nafukovací koupací míč. Vyřádíme se, vysušíme, najíme a odcházíme.
Cestou u lovecké chaty objevíme krásnou latrínu. Kdo nebyl v horách, nepochopí. Další putování ubíhá pomalu. Míjíme křižovatku s modrou znakčou, pilu, pár obytných domků. Ptáme se v místním hostelu na nocleh. Po nabídce 35 Lei/noc znechuceně odcházíme.
Jiné místo na spaní se však tady hledá těžko. Salaše se náhle octly z ničeho nic za ploty a lesy jsou stále příliš strmé. Nakonec ale vše dobře dopadá – Jana nachází na vcelku rovné louce polorozbořené stavení. U něj si radostně stavíme plachtičky a vaříme své poslední večeře. Před spaním ještě dostaneme od Ládi s Janou úkol: máme napsat na papírky své myšlenky, co si myslíme o životě, o smyslu a pravidlech svého žití zde na tomto světě. Pak už ale dobrou noc.
Ondráš
Část 7.
Když se dívám zpátky, byl ten den bohatý. Plný krásných scenérií a zážitků. Přesto mezi námi dýchalo zklamání. Smutek z nedokončeného přechodu jakoby nám zaslepil oči a my tu krásu kolem nevnímali. Jak jiné by bylo jít tímto údolím proti proudu řeky… Ráno jsme dlouho vstávali a balili. Z podhorské loučky plné ufonských kupek sena se nám nechtělo ani trochu. Navíc bylo třeba sníst přebytečné zásoby, což byl u některých velice těžký úkol. Nakonec jsme si ale úspěšně zabalili a vydali se na cestu.
Do okamžiku, než nastoupíme do vlaku, jsme se museli zbavit všech svých mouder a to tak, že jsme je nenápadně podstrkovali a zastrkovali a prostrkovali ostatním. Nevím proč, ale všichni si hleděli svých kapes a někteří se s batohem na zádech škrabali i nahoru do kopce pro vodu. Některé batohy byly nedobytné, ale trpělivost růže přináší. Viď, Pepo? Většina mouder dorazila až do Prahy, na rumunskou večeři. Jak jsme postupovali níž a níž, civilizace se o slovo hlásila důrazněji a důrazněji. Z prašné hliněné cesty se stala asfaltka, z osamělých náklaďáků s kládami kolona aut před pilou, z horské bystřiny meliorovaná řeka. Zanedlouho už jsme mohli obdivovat pravý rumunský venkov. V tomto údolí se asi žije poměrně dobře díky všudypřítomnému dřevozpracovatelskému průmyslu. Všechny domy byly udržované, mnoho z nich nově omítnuté, stavějí se nové. Jen stařenky s černými šátky na hlavě a sukněmi pod kolena připomínají jiné časy.
Samot po obou stranách řeky přibylo, došli jsme do vesnice Nasaud. V místním koloniálu jsme nakoupili nejrůznější pochutiny – Áda brambůrky, Láďa čokoládu Joee, Tom pivo. Některé věci se holt nemění, ať jste v Praze nebo v Rumunsku na Rodně.
Když jsme uspokojili své světské zájmy, vyrazili jsme za kouskem duchovna. Řecko-římský kostel, zvenku nenápadný, nám učaroval svou výzdobou. Celý vnitřek byl vymalovaný výjevy z Bible, kazatelna vyřezávaná, oltář zlacený. Jako by člověk vstoupil do ikony. Na hřbitově za kostelem byly manželské náhrobky. Uvedená tam byla jména obou manželů, hodně z nich pouze s datem narození. Představa, že si už za živa necháme vytesat jméno na náhrobek, o který budeme po zbytek života pečovat, nám přišla poněkud morbidní! Ale pozdě bycha honiti; neboť starého psa novým kouskům nenaučíš. A tak nezbylo, než uznat, že jiný kraj, jiný mrav.
Pokračovali jsme po proudu, opustili jsme poslední kopce s terasovitými políčky a přišli do široce se rozkládající nížiny. Na nádraží jsme zjistili, že vlak jede až na večír, a tak jsme se pohodlně rozvalili a chystali se na oběd. Přednosta stanice nám ale prozradil, že když sebou hodíme, mohli bysme stihnout autobus. Musel se pak dobře bavit při pohledu na dvanáct lidí, kteří se napůl bosky, v ruce třímaje paštiky, nože a chleby, snaží co nejrycleji uvést vše do pohybu a doběhnout autobus. Autobus, který měl údajně jet ve tři hodiny, ale nejel. Nejsem si jistá, jestli to bylo proto, že v Rumunsku občas autobusy nejezdí, jak by měly, nebo proto, že je přednosta z Nasaudu veselá kopa.
Počkali jsme pár hodinek na další autobus. Odpočali jsme si, najedli se a zahráli si Třísiho obrázkovou psychohru. Mnozí se o sobě dozvěděli nečekané věci. Zajímavosti o sexuálním životě nás pobavily, Ádu poněkud zaskočily : ) Příští autobus už přijel a my jeli do Bystřice, rumunsky Bistrita. Cestou jsme se kochali rumunským venkovem, zde o poznání chudším než u Nasaudu. Při pomyšlení na doby komunistické nás trochu mrazilo. V Bystřici nás čekalo nakupování pochutin i dárků domů. Této činnosti jsme se věnovali poctivě a s láskou. Vlakem jsme kolem deváté večer dorazili na staré známé nádraží CLUJ-NAPOCA. Tady nás při cestě na Rodnu posílaly pracovnice v informacích s láskou spát: I LOVE YOU CZECH REPUBLIC, GO SLEEP! Tentokrát byly ještě příjemnější: GO TO SIMERIA! Snadno se to plete se Sibiří, ale věřte, nevěřte, je to jméno rumunského města.
Koupili jsme lístky a stál před námi nelehký úkol – zbavit se asi 50 LEI , protože v Čechách nám je v žádné směnárně nevezmou. Co naplat, zase jsme museli do obchodu! V jedenáct jsme nastupovali do vlaku směr Simeria. Tam nás čekalo dlouhé, úmorné a neúspěšné vyjednávání s paní pokladní. Stále dokola nám zavírala okénko před nosem a nejprve důrazně, později už hystericky, opakoval, že nám lístky do Budapešti prodat nemůže, že vlak už je plný. Nezbylo nic jiného, než na nádraží přespat. Ráno kolem šesté přijel vlak do Budapešti. Byl úplně prázdný.
Jana
Část 8.
Po perné noci v nádraží Simeria jsme se pomalu probouzeli a začali si balit své batůžky. Po chvíli jsme šli na nástupiště a sledovali smečky zběhlých psů snažících vyloudit žvanec z nás, ještě více zběhlých turistíků z malebné české zemičky. Někteří dokupovali různé jídlo dle chuti svého žaludku. Přijel vlak, my nastoupili a po deseti minutách vystoupili ve městě Deva. Znova nákupy a kupování lístků a místenek, pohledů různých blbůstek a podobně. Po 12 hodině jsme se sešli na nádraží a čekali jsme na vlak. Mezi tím si ostatní opět utratili něco málo z bohatství svého, zaměřeno na měnu Lei. Když už opravdu jsme byli všichni, tak jsme šli na nástupiště. Přijel vlak, my nastoupili v 1. coupé, kde byla paní, která zaujala celníky půvabnou stránkou. Celníci nejmíň 13× si prohlídli její pas, zaflirtovali si s ní a odešli… V 2. kupé byl pár (1 + 1) občanů (ženské + mužské pohlaví), jinak žádný zajímavý nebo divní cestující. Někdo si četl, jiní povídali a dělali různé klikyháky s prsty (Pepi + Bláňa, jak jinak)… vedle hráli mariáš, Kuba kreslil Petra. Někdo hrál ještě uhádni osobu, zvíře, atd… Zábava přituhuje, skoro hodinu nikdo nepromluvil a to je teda něco při tak nudné cestě vlakem… ha! Budapešť – tak tady si asi počkáme a pojedeme dál (hů hů). Naštěstí jsme nečekali moc dlouho, asi 10 min. a jeli jsme dál. Všichni unaveni a snaží se usnout. Já s Bláňou hraji slovní fotbal a padají často slova na A, K, S Jinak se snažíme být potichu, abychom nevzbudili ostatní. Všichni půjdeme spát nebo se o to alespoň pokusíme, protože jsme unavení a vůbec.
Okolo 23 hodiny jsme překročili práh Slovenska. Dál už psát asi nebudu, protože se mi chce spát a jsem člověk, který toho hodně vydržel, natož, že jsem byl na svém prvním toulání, tak trochu omezoval jsem tempo, ale hlavně, že jsme si dnešek užili : -)
Áda
Pak nad ránem jsme opravdu dorazili dom, do Prahy. A tím také končí naše povídání o prázdnivém dobrodružství.