Expedice Slovenský ráj
srpen 2005

V létě roku 2005 podnikli někteří členové oddílu společnou expedici do Slovenského ráje. Zde se každý měsíc můžete těšit na nové poračování poutavého povídání o tom, co tam všechno viděli a zažili.

Část 1.

Píše se 19. srpen léta páně 2005. Už od rána byl zmatek v bytech všech členů naší expedice… A to byl sraz až v osm večer. Nicméně zabalit si zvládli všichni a v osm a nějaké ty minutky jsme se sešli v plném počtu devíti lidí na Hlavním nádraží v Praze. Cíl byl vytyčen celkem jasně – Spišská Nová Ves na Slovensku. Vidina deseti hodin strávených ve vlaku a ujetí šesti set kilometrů nebyla zrovna veselá, ale všichni jsme věřili v poklidnou cestu. Na nádraží se s námi přišel rozloučit Mára se stativem (nyní Standou). Předal Zelímu stativ, ale ten tušíc nějakou podlost hledal destičku. Nebyla tam, ale z výrazů ve tvářích Ernekerů bylo jasné, že v Praze nezůstane. Obsadili jsem dvě kupé, do kterých jsme měli koupené místenky. Ale ani to, že kupátka byla již částečně obsazená, však nezabránilo Háně, Janě, Zelímu a Pepovi aby si zahráli partičku kenta „trochu“ hlučněji.

Kolem půlnoci byli už všichni značně znaveni a tak jsme se uložili ke spánku. Místa ve vlaku moc nebylo a tak jsme místo tvrdého spánku jen tak podřimovali a hledali tu správnou polohu na spaní, což se nám stejně nepodařilo.

Kolem šesté hodiny ranní 20. srpna téhož roku jsme vystoupili ve Spišské Nové Vsi. Vyrazili jsme svižným krokem po červené a po žluté turistické značce k lesu na hranicích ochranného pásma národního parku. Každý už se těšil, až složí svou hlavu a konečně usne. Nalezli jsme celkem slušné místo na spaní a během několika mála sekund jsme usnuli tím nejsladším spánkem. V jedenáct hodin Háňa utnula náš spánek (prý nás něžně probudila). Posnídali jsme naše včerejší večeře a Jana s Láďou nám vysvětlily svoje překvapení – Sokolí hru.

„Takže tohle je Sokolí hra. Každý z nás smí za cestu položit tři otázky. Tázaný na ně musí odpovědět podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. No a my vám ukážeme, jak se zeptat a hlavně, jak to vzniklo: Ládí, můžu ti položit sokolí otázku?“ „Tak, jak jistě vidíte, toto byla první začátečnická chyba. Když se ptáte můžu…, stejně vás vůbec nezajímá jestli můžete nebo ne, prostě to uděláte.“ „Ládí, položím ti sokolí otázku.“ „Druhá chyba: položená otázka je blbost čili…“ „Ládí, sokolí!“ „Ano, tak to bylo naprosto v pořádku.“

Vydali jsme se na cestu. Na hranici Národního parku nás trochu oťukal správce národního parku, ale díky Háně jsme úspěšně odpověděli a tak nám bylo povoleno obejít závoru. V tom okamžiku každému trochu poskočilo srdíčko. To byl ten Ráj, na který jsme se tak dlouho těšili. Jazyky se nám rozvázaly. Probrali jsme snad všechno, o čem se dá povídat. Po chvíli chůze jsme došli k rozcestníku a bádali, kudy dál. Háňa někam odešla a tak jsme se rozhodli ji následovat. Našli jsme ji u pramene, ze kterého pila, ačkoliv byl evidentně nepitný. Podařilo se nám jí to vysvětlit. ( Od té doby jsme si z ní dělali legraci, jestli se nechce napít z potoka tady nebo tamhle… )

Pokračovali jsme v cestě k Hornádu, kde nás měly čekat řetězy, žebříky a stupačky, na které jsme se velice těšili (snad až na Láďu, která má strach z výšek). Pod Tomášovským výhledem jsme usedli k obědu, který většinou sestával z nedojezené snídaně, tedy až na Janin, která dodržovala plán (a měla pořád hlad).

Qítek

Část 2.

Po pořádné obědo-snídani (či snad snídaňo-obědě???) jsme se vydali na nejnáročnější úsek cesty, průlom Hornádu. Někteří jen s hrůzou prováděli další kroky přibližující se k tomu místu, jiní jen bez sebemenšího vzrušení očekávali co přijde a ostatní se na průlom dokonce těšili… Každopádně po kratší či delší cestě (jak pro koho, ono něco nepříjemného rychle přichází a potom hrooozně dlouho trvá, že má člověk až pocit, že ho to chce moc trápit) jsme tam došli.

Čekalo nás několik kilometrů stupaček a jiných obtížností na cestě a ještě ke všemu jsme stále nesli své batohy na zádech. !No, a potom jsme do toho skočili rovnýma nohama! Na chvíli jsme se přestali zajímat o krajinu kolem sebe a jen se dívali, zda nešlapeme do prázdna a zuby nehty jsme se drželi skal, v jejichž (velice) těsné blízkosti jsme procházeli. Přestávky na zotavení se stávali čím dál častější a úsměvy na ústech většiny naší expedice se pomalu měnily ve výrazy strachu a nejistoty. Rychlost naší chůze se kvůli terénu snížila téměř na polovinu, takže jsme postupovali kupředu rychlostí okolo 3 kilometrů v hodině.

Líčím to tady jako nějakou hroznou věc, ale je to to, co mi z tohoto úseku zůstalo v paměti. Nějak jsem zapomněla na barvu skály, která byla okolo, na šum vody, která tekla přímo pod námi (a ubíhala rychleji než čas) i na vůni lesa, která nás obklopovala ze všech stran. No, po překonání tohoto úseku jsme potřebovali přecijenom načerpat trochu sil. Jelikož v okolí nebyla žádná čerpací stanice, kde bychom mohli nabrat benzín, museli jsme se (a to jsme také rádi udělali) spokojit se svými zásobami, mezi nimiž, mimo jiné, byla i Hánina čokoláda, kterou dostala od Toma z Rakouska. Mňam!!! Ta byla dobroučká. A ještě jsme si na obalu přečetli krásné moudro: „Wir sind, wer wir sind, weil wir nicht versucht haben anders zu sein.“ (Jsme tím, kým jsme, protože jsme nezkusili být někým jiným.) Procvičila jsem si němčinu a zavzpomínala na školu a sotva jsem se ze vzpomínek opět vrátila do reálného světa, dali jsme se znovu na cestu.

Jak nám to šlo teď lehce. Cesta byla rovná a jedinou překážkou byl vyvýšený kořen, který se občas vyskytl na cestě. Ještě před setměním jsme se zabydleli v kempu nedaleko většiny roklí a roklinek Slovenského ráje a maje batohy schované pod postavenými plachtičkami jsme se opět pustili do jídla. Konečně opět teplé jídlo do žaludku. Kupodivu jsme si nedali dnešní oběd, jak by většina myslela, ale večeři a oběd schovali na „horší časy“, které jsme ovšem neočekávali (:). Plni hrdosti z toho, co jsme dnes zvládli jsme se uložili pod plachtičky a rychle usnuli tvrdým spánkem.

Ráno 21.8. jsme se probudili trochu ještě unaveni po jízdě vlakem, ale první noc strávená v tomto kraji měla nádherné účinky. Všechny nás naladila na nová dobrodružství. Po krátké snídani, ke které byly většinou vločky, jsme sbalili plachtičky a uschovaly své batožky na recepci kempu. Pepanda byla tak hodná a poskytla svůj batoh k „veřejnému účelu“. Porozdávali jsme si její věci do svých batohů a pouze s tím jejím jsme se vydali ne cestu. Kam??? Náš cíl byl jasný, měli jsme vytyčenou cestu přes Kláštorisko dále po žluté skopečka a naobědvat se (no a potom s plným žaludkem se už vymyslí, co dál). A tak už jsme déle nesetrvávali v kempu a hurá na věc. Kemp ležel v nízké nadmořské výšce a tak jsme začali den výstupem nahoru, po cestě, kterou půjdeme ještě mnohokrát (což jsme ještě netušili). Kam? Nahoru! Kam? Nahoru! Kam? Nahoru! A tak se taky stalo. Napálili jsme to plnou parou Vpřed.

Já s Láďou a Pepandou jsme se rozhodly jít vpředu v těsném závěsu za Pepou, abychom měly prostor ke kutí piklí. No a jak jsme krásně na první pohled poznaly Kláštorisko (ať žije ironie) !!! Asi nějak takhle: (stojíce na křižovatce před Kláštoriskem slyšíce chorály linoucí se od kláštera)

P:Hele jak daleko je to ještě na to Kláštorisko???
L: Nevim, ještě tak dva kiláky, aspoň.
Q: Hele, nevíte, co je tohle za budovu? (ukazuji)
L: Nějakej kostel.
P: No, vždyť to slyšíš.
Q: Hele, kudy půjdem teď dál??
L: No po modrý.
Q: A ta je kde???
P: No někde tímhle směrem (ukazuje rukou)
Q: Myslíš jak je támhle na stromě ta turistická značka.
P: Jo, tak jdem.

Daly jsme se na cestu a po chvíli jsme slyšely Háňu, abychom se vrátili. Přišly jsme k ostatním už lehce rozloženy smíchem nad svojí hloupostí. Nechápali nás, ale my jsme věděly své… A dál už zase příště.

Qítek

Část 3.

Tak jak už jsem minule řekla, došli jsme na Kláštorisko, kamenný kostel ze 13. století postaven v krásném prostředí Slovenského Ráje. Bylo to tam pěkné, práce, kterou si mnichové dali s jeho postavením, byla obdivuhodná a určitě ne jednoduchá. Jediné, co nám tam tak trochu kazilo dojem byla řeč kněze, která byla, jak se tak pěkně říká, o ničem a trvala až moc dlouho (no možná je to jen subjektivní názor mě – ateisty, ale sdílím ho i s ostatními členy expedice…. :) No, jak se lidově říká, pořád mlel to samý. Po prohlédnutí Kláštoriska nás Háňa s Pepou seznámili se svými „úkolovými bonbóny“.

Abyste rozuměli, na některých zastávkách Háňa vytáhla pytlík s bonbony a my si museli vytáhnout z jeho útrob bonbon. A teď, co s bonbonem? Někteří měli zcela obyčejný bonbon, který mohli s radostí vycucat, jiní „šťastlivci“ mohli za splnění záludného úkolu dostat i něco víc – kartičku s moudrem nebo třeba sušenky. Ačkoliv úkoly nebyly zrovna jednoduché (člověk se často styděl ho vyplnit), užili jsme si spoustu legrace a chci vzdát Háně s Pepou hold.

Z Kláštoriska jsme sešli po žluté dolů. Byla to cesta krkolomná a strmá, ale zase krátká délkou i trváním. Sešli jsme k řece, kde jsme se usadili do stínu i na sluníčko, jak to komu vyhovovalo. V proudu říčky jsme si vykoupali nohy (ačkoliv byla studená) a ani Standa (stativ) se tomuto úkonu nemohl vyhnout. Chudáček, Máro slyšíš to???? Někteří z nás se naobědvali a vydali jsme se dál…

Odtud vedla cesta po žebřících, chvíli nad řekou, až skoro v řece, jindy okolo vodopádů…..no zkrátka bylo na co se dívat. A někde na této nádherné cestě nás potkalo ustie Sokolie doliny. A tu začal být terén strmější, žebříky častější, přibyly i stupačky a řetězy a roklina se začínala zužovat. Pomalu jsme se začali přibližovat Závojovému vodopádu. Malé vodopády začaly být častější a my jsme podle Hánina hesla „pij dokud můžeš“ okusili jejich vodu. Byla studená a osvěžující.

Za jedním z vodopádků se nacházela jeskyňka, která nemohla odolat našim zvědavým tělíčkům a tak jsme ji prozkoumali. Zelí s Ondrou fotili a fotili a neustále se drželi v zadní části naší výpravy, ačkoliv chodili nejrychleji. Celí natěšení jsme stanuli pod Závojovým vodopádem. Tento pětašedesáti metrový velikán v nás vzbuzoval úctu a respekt. Zespodu vypadal dost hrůzostrašně, ale jakmile jsme nastoupili na první žebřík, stal se z něj náš kamarád a my osvěžování vodní tříští stoupali vzhůru a vychutnávali si pocit volnosti.

Nad vodopádem jsme počkali na fotografy výpravy a společně, sotva dechu popadaje jsme se vydali k vrcholu. Vrchol jsme přešli beze slova a celí hladoví jsme zamířili k chatce, kde nás čekal… …oběd (přiznejme se, že nám po cestě značně vyhládlo). Po vydatném obědě jsme se vydali zpátky do kempu v Podlesoku. Vyzvedli jsme si na recepci své batohy a postavili plachtičky, tentokrát v zadní části kempu, kam se Jana s Láďou byly ráno proběhnout. Vysprchovali jsme se teplou vodičkou, protože při výstupu jsme se značně zapotili. Uvařili jsme si večeři na ohýnku a usnuli rychlostí blesku ve svých spacáčcích a nechali si zdát sladké sny o šumění vody.

22.8. jsme se probudili a na našich plachtičkách opět stékala rosa. Posilnili jsme se snídaní, která jest nejdůležitějším jídlem dne a vydali se na cestu do Velkeho Sokola. Tentokrát jsme vyrazili podél potoka, který protéká kempem. A jak se nám tam líbilo, povím příště.

Qítek

Část 4.

Jestliže Kvítek psala, že jsme se nasnídali, pak jí to nesmíte tak úplně věřit – totiž snídali všichni, kromně ní. Nikdo z nás vlastně nevěděl proč, ale Kvítek se rozhodla, že v Ráji papati nebude. Tj. buď nejedla, nebo jedla tak málo, že by snad i mravenec snědl víc!: No ale pravdou je, že jsme se vydali na cestu do roklí Velký Sokol a Piecky.

Nejdřív jsme šli pohodovou cestičkou z Podlesoka do Píly, takto vesnice, ve které si musíte zaplatit úrazové pojištění před tím než vejdete do roklí. Ale nelekejte se, úrazové pojištění se sice platí, ale spíš jako kdyby se něco stalo, ne že by se automaticky počítalo s tím, že se vám něco stane! No a tak jsme se za mírného deštíčku (cca. 35 kapek za minutu na jednoho člověka) a dobré nálady prošli Pílou a směřovali dále do roklí. Rozhodli jsme se, že nejdřív půjdeme do Velkého Sokola a pak do Piecek.

Nejdřív jsme šli asi kilák a půl, totiž půl hodinku (v tamějším měřění vzdáleností), než se po naší levici otevřela vysoká a poměrně strmá ramena Velkého Sokola. Čekal náz nikoliv nezajímavý výstup. Za sebe musím říct, že mě to bavilo moc, jelikož, chození po břehu potoka, skákání po kamenech, přelézání kmenů padlých stromů, balancování na pařezech a koneckonců i to lezení po žebřících mám moc ráda! A taky je zajímavé to, jak si musíte samií hledat cestičku, aby ste nešlápli do vody a tak. Prostě výstup byl celkem dlouhý a zajímevý, ale také náročný (ovšem jak pro koho).

Celé dopoledne a ještě déle jsme strávili v nádherném prostředí – všude skály, vodopády, potok, plno kapradí a jiné květeny. Sem tam nějaký turista.

Když jsme dorazili nahoru, měli jsme v myslích krásný zážitek, v plicích nádherný čerstvý vzduch, kterého bychom ve městech potřebovali pár litrů, a v očích svit, který dokáže zažehnout jedině takovýhle výstup. Čekali jsme na zadní voje naší družiny v už o něco hustším dešti. V pravdě bylo už hluboko po době oběda, když jsme se všichni sešli nahoře a začali se dohadovat, co dál. Většině se už do Piecek nechtělo, ale nechtěli o Piecky přijít. A Háňa nám prozradila, že Muráň – pohoří, které jsme chtěli navštívit po Slovenském Ráji, bychom stejně asi nestihli. A tak jsme se dohodli, že zůstaneme déle ve SR, pořádně si ho prohlédneme a paj ještě navštívíme Dobšinskou Ĺadovou jaskyňu.

V nastalém nečase se tedy vracíme zpět do Podlesku s tím, že Piecky projdeme zítra. Všichni se moc těšíme, že zajdeme do hospody na teplé jídlo (halušky). Cestou Jana a ještě někdo s ní vymyslel válečný plán, že totiž přenocujeme v chatičce, a že kdyby za to chtěli moc peněz, tak bude Jana hrát na city a začla spřádat příběh o hladových promrzlích, mokrých a ubohých dětech, které nemají kde spát! S nápadem Chtička jsme všichni souhlasili, ale to vyjednávání jsme nechali na ní a Ondrášovi.

Možná Jana opravdu hrála na city (rozhodně Pepa tvrdil něco jako, že se ten recepční do Jany zakoukal:), ale každopádně nám dojednala chatičku, kterou normálně nepronajímají, poněvadž jinde bylo plno. Domluva zněla: Máte to za 55 sk, ale ráno v 7.00 mi musíte předávat klíče, abych neměl potíže, kdyby přišel vedoucí. Nám to dokonale vyhovovalo a tak jsme se vydali k chatičce.

Tam nás čekala malá překážka – hřebík ve dveřích, který bránil otevření dveří. Tak se Ondráš vydal za recepčním a získal od něj kleště k vytažení hřebíku. Pravda – pro lidi, kteří seděli na verandách ostatních chatek, jsme byli docela úspěšným divadlem – ale stálo to za to – nakonec jsme se dostali do chatky, kde bylo sucho! Chvíli jsme si odpočinuli, ale naše nenasytné žaludky (samo, kromně toho Kvítkova) nás vyhnali do hospody.

V hospodě bylo příjemně! To bylo samé: Hranolky, Halušky, Kofolu, pět Horalek, jo ještě jednu Kofolu – ty taky?, tak ne, tak ještě dvě Kofoly! Ale naprostou bombou byla zakysanka* (pro Ondráše a Janu). Nejdřív se opatrně zeptali, jestli ji mají a dali si každý po 3 dcl. Ale u toho neskončilo. Oni si ji prostě zamilovali a chtěli eště a tak už tak dost otrávenému číšníkovi řekli o dva půllitry zakysanky. To už ale bylo i na něj moc! Takový výraz, jaký nasadil schladil i Janu, která se jen tak nedá! Nicméně zakysanku dostali.

Nakonec jsme se s plnými žaludky vrátili do chatičky a lehli si do teplých spacáčků. Rozhodně to byl krásný den a byl i krásně zakončený – Háninou povídkou z Karpatských her: Hra na veselou skromnost. „Tak dobrou noc, a nechte se houpat spánkem na vlnách Piecek, které vás zítra čekají!“ smály se hvězdy daleko nad námi…

Tentokrát zavzpomínala a zapsala Láďa

Část 5.

Ráno jsme vstali v půl sedmé, abychom stihli v sedm odevzdat klíč od chajdy. Před sedmou jsme byli pod stříškou, zabaleni a chystali si snídani. Ranní ptáčata se těšila, že vyrazíme brzy, brzičko, ale opak byl pravdou. Snídali jsme zase dobré dvě hodiny a už před devátou jsme se začali zvedat. Tomu ale předcházelo pár veselých okamihů. Téměř každý se praštil o komín nad ohništěm. Téměř každý, kdo na to měl výšku. Dokonce ani Pepi si to nenechala ujít, stoupla o 30 cm výš a pak se praštila. O Ládině botě se dočtete ve vánočním komixu.

Pršelo a pršelo, přesně podle předpovědi. Radovali jsme se akorát z toho, že nebudou všude proudit davy lidí. Po známé zelené jsme zamířili k Peckám. Kouzelná roklina vytvořená říčkou Piľnou. Strmě vzhůru nejužší roklí Slovenského ráje. Žebříky, stupačky, řetězy, kluzké kameny. Pilná, poskakující mezi kameny, strmě se vrhá vodopády dolů. Vody zhora, voda zdola, voda všude. Nic nezastoupí pocit radosti, podmáčeného veselí, které prostupuje člověkem jako vláha země stromy. Překrásné vodopády lemované buky, lískami. Modravé hořce, oměje, první ocúny a probarvené lístky. Léto v plné síle, a už jím zní první tóny podzimu. S Pepou a Láďou střemhlavý běh za divokými koňmi. Hánina a Pepova hra pokračuje. I tato divoká rokle končí mírným svážkem, doširoka se rozbíhajícími stráněmi. Cesta ke kláštorisku uběhla rychle. Oběd na mokrých kládách. Letmé sluníčko, a už zase cedí, takže se dobře sedí v kavárně u čaje a makotinek.

Tak takhle část dalšího putování zapsala do denníku Janča. Naše další dobrodružství jsme prožili u Obrovského vodopádu. Místo nám připomnělo naši smrtelnost cedulí ve skále: Zde tragicky zahynula 22-ti letá Kateřina… Ale o tom zase až příště, a dávejte na sebe pozor při svých dobrodružných cestách . Háňa

Část 6.

Posilněni svačinou jsme se vydali k Obrovskému vodopádu. Byl tak obrovský, až to bralo dech. Myslím, že i těm nejodvážnějším lezcům se rozbušilo srdce, když stáli na kluzkém žebříku a hleděli do hloubky pod sebou na impozantní proud vody, ze kterého stoupala vodní tříšt.

Dál jsme stoupali údolím Velký Kysel. Ondráš se Zelím fotili o sto šest, a tak začali záhy zůstávat pozadu. Co tomu říkal nebohý Standa, neboli stativ, jehož prokřehlé nožičky se museli každou chvíli koupat ve studené vodě, si ti dva radši nechali pro sebe. Hůř na tom ale byla přeci jenom Anička, která propadla dřevěným můstkem přímo do potoka a zmáčela se. To jí ale nezkazilo náladu ani v nejmenším, a tak byla vrcholová čokoláda víc než zasloužená. Z Biskupských jsme sešli na nám tak dobře známé rozcestí a někteří opět překonali svůj osobní rekord v seběhnutí tohoto úseku do základního tábora. V kempu jsme se vykoupali a večeři vařili u ohně, který vznikl díky Háninému zapalovacímu umění. Sušili jsme promáčené boty za přispění Zelího křížovek. Díky vstřícnému vrátnému jsme opět spali v teple a suchu v nepoužívané chatičce. Tentokrát již bez Ondrášova bravurního otvírání, ale i bez ovací přihlížejících.

Ráno nás čekalo časné vstávání, abychom odevzdali včas klíč od chajdy. Dlouhé snídání bylo nutnou přípravou. Ondráš asi snídal s někým jiným, než my ostatní, alespon podle jeho verze:

„Snídáme opět pod přístřeškem, Pepi si po ránu dopřeje raději něco tvrdšího (v naší chvilkové nepozornosti dopíjí půl litru slivovice po našich večerních společnících, žabaři, jich na to bylo alespon 5!), aby se z brzkého vstávání rychleji vzpamatovala. Ládina "bota“ se již dnes naštěstí neopakovala, naučili jsme ji totiž jednosáčkový čaj." Nasedli jsme na koně a vyrazili v plné polní k údolí Suché Bělé. S batohy se jde o poznání hůř. Na konci údolí už je jasně znát, kdo má plíce dvoje a kdo už žádné :) Po zdolání tohoto krásného ale náročného údolí nás naše kroky zavedly na bývalou horáren Glac. Tam jsme poobědvali a tam také vznikl památný Standův dopis Márovi. Při jeho tvorbě se bavili všichni, někteří svými neomalenými poznámkami na Standu, já psaním a Láda mým výrazem. Nedivím se okolo procházejícím německým turistům, že nás měli za nebezpečné šílence…

s chutí zavzpomínala Jana

Část 7.

Vzpomínáte na německé turisty, kteří nás měli za nebezpečné šílence? Našla jsem, co psal stativ Standa Márovi v dopise. Už se jim vůbec nedivím, také mi to přijde na pokraji šílenství. Posuďte sami:

„Milý Máro! Moc se mi po tobě stýská. Přijeď si pro mě! Už to nevydržím ani hodinu. Jsem zbědovaný a zubožený. Vysvoboď mě! Začalo to už ve vlaku. SMRK SMRK ŠKYT. Všichni na mě ukazovali a smáli se mi, že mi chybí d-e-s-t-i-č-k-a BŮŮŮ. Hned první noc mě nechali venku na zimě a rose! FŮŮŮJ to záblo! Ani jednou mi nedali najíst, ani jednou mi nevyměnili ponožky. Používali mě jako sušák na svý smrdutý fusekle. Chtěli mě uškrtit šňůrama od plachtiček. Vláčeli mě soutěskama a roklema, málem mě shodili z můstku nad vodopádem. Odřeli mě na hlavě, ani mě neošetřili, prej to pak zamalujou lihovkou!!! Jistě uznáš, že jsem se přemáhal dost dlouho. Nastal čas ozvat se a domoci se svých práv a svobod. Osobnost jako já se nemůže nechat utlačovat. DO BOJE!!! – Tvůj Standa“ Márou ovšem tento srdceryvný dopis ani nehnul a pro Standu si nepřijel… "Milý Máááróóó! BŮŮŮ Tak jsem tady. Ještě pořád! Pročs´ mě ještě nevyzved´? Ty mě taky nemáš rád?! Přijeď nebo mě umučej! POMÓÓÓC!

To je tak nespravedlivý! FŇUK Víš, co mi řekli? Že nemám vlastní osobnost a nemyslím. (Háňa) Že mám jen hlavu a tři dutý nohy (Láďa) Že mě hodí do studny, jestli toho nenechám (všichni). Začali vyhrožovat, že už tě taky nemusím nikdy vidět. Nevím, jestli mysleli, že mi vypíchnou oči, nebo že mě nevezmou zpátky do Prahy. Vypadá to, že už jdou. Musím končit. PŘIJEĎ!!! Tvůj stativ, Standa Otloukánek".

Po tomto obědě, vydatném na přísun energie i dobré nálady, vyrážíme dál po červené do Geravy. Zde končí lanovka, vedoucí nahoru z Dědinek, kde se nachází kemp, v němž hodláme nocovat. Na louce se tu pase pár krásných koní, dopřejeme si v jejich blízkosti chvilku klidu. Zatahuje se, začíná mírně poprchávat. Vytahujeme pláštěnky na batoh, abysme počasí přesvědčili, že to fakt nemá cenu, že déšť si má nechat na jindy. Podle lanovky jsme sešli dolů do Dědinek.

Pořádně jsme se přitom ještě zapotili, protože cesta nevedla jen z kopce, ale z kopce na kopec. V Dědinkách, které jsou o poznání turističtější než Podlesok, jsme po prověření naší totožnosti našli v kempu místo na spaní. Chatičkou jsme opovrhli a u zavřeného vleku si postavili megaobří plachtičku s oddělenými ložnicemi, komorou pro batohy a vyvýšeným krovem. Kdo neviděl, neuvěří…

Protože se počasí neumoudřilo a stále deští, vyrážíme se občerstvit kofolou a nečím sladkým. Honí nás mlsná, poohlížíme se po restauraci, kde by nám udělali palačinky. My s Ondrášem zase děláme ostudu s nemístným množstvím zákysu. Palačinky byly skvělé, zmlsaně se loudáme ke kempu, když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal mírný deštík přispěchal. A my se prostě MUSÍME jít rychle schovat pod střechu do restaurace. Tam v nás mizí litry kofoly a naše mysl se pomalu zatemňuje. Bylo to právě tady, kde Pepi pronesla svou památnou hlášku: „A kdybyste chtěli volat do Bohnic, tak nemusíte, oni už o mně vědí!“ A Láďa neváhala přidat, třímaje v ruce sklenici kofoly: „Máme kozla jako křen!“ Déšť ustal a nás jmul strach o batožinu. Vyrazili jsme tedy do kempu vstříc krásné deštivé noci.

Jana

Část 8.

V noci přestalo pršet, mraky se roztrhaly a vyšly hvězdy. Ráno sluníčko tahá rosu z trávy, z lesů stoupá mlha do modré oblohy, krásné ráno. Ondra s Kvítkem už jsou na nohou a něco kutí. Zatímco se ostatní ještě prohání ve snu po zelené louce a někteří se pomalu probouzí, Ondra a Kvítek uvařili dva ešusy skvělého pudinku s překvapením. Tomu říkám snídaně! Balíme, sušíme, pokryli jsme celou asfaltovou cestu naší střechou a podlahou. Tento kemp se nám nezdá, dalo by se říci, že zde nechceme strávit ani chvilku zbytečně navíc. Bádáme a nakonec se rozhodujeme, že dnes dojdeme na Dobšinskou ľadovou jeskyni, pak sejdeme na autobus, dojedeme do Popradu a tam již dnes večer nasedneme na vlak. Batůžky již značně odlehčené házíme na záda a jdeme naplnit náš plán. Po červené se škrábeme nahoru a scházíme dolů. Háňa statečně také (bolelo mě koleno a strašně jsem zdržovala – pozn. přepisujícího) pojednou sejdeme až dolů k zářivě čisté řece. Za ní železnice s mostem, tunelem, pohled jak z pohádky. U nějakého stavení zastavujeme na odpočinek. Pepa vyráží na očistu svých nohou, netuše, že to může mít neuvěřitelné následky na životní prostředí.

Sluníme se v krásném dopoledni, Háňa však již brzy vyráží napřed. Naštěstí jí rychle doháníme. Přicházíme na křižovatku s modrou a odbočujeme.

Stoupáme po serpentinách frekventované silnici, což se Háně nezdá. A vskutku, její obavy se ukázaly jako oprávněné. Vracíme se kousek zpět a pokračujeme po červené dál vesnicí Stratená. Dorážíme na správnou odbočku s modrou. Ještě rychle zjišťujeme, jak nám pojede autobus a pak zase rychle do údolí do lesa. Na jeho okraji potkáváme skupinu houbařů, kteří se nám, po té co si nás prohlédli a spatřili naši obuv, marně snaží vysvětlit, že v sandálech tuto cestu neprojdeme. Nu což. To se ještě uvidí! Cesta se skutečně noří do hustého porostu a mosty jsou tak úzké, že Standa má strach o svoji hlavu. Nás to však nezaskočí a stoupáme a klesáme krásným údolím. Za celou cestu nepotkáme ani živáčka, jen jedno stavení, které jen dokresluje atmosféru prastarého hvozdu. O kus dál na rozcestí, kde se rozhodneme ukuchtit oběd. Někteří by skutečně málem začali vařit, nakonec se spokojujeme se studenou stravou oslavenou úkolovými bombóny od Pepi a Háni. Jakoby toho nebylo dost, nechává Jana podivným způsobem kolovat sojový suk.

Do cestovního deníku zapsal Zelí

Část 9.

Naplnili jsme svá břicha obědem a začali jsme poslední výstup. Háňa kvůli noze vyrazila jako první, ostatní se postupně připojili. Zelí se rozhodl dát nám všem náskok, a tak se stalo, že mu v nestřežený okamžik zmizel batoh a vydal se vzhůru sám. Narostly mu totiž nožičky. A to Ondrášovy a Janiny. Těm dvěma nenarostlo nic, jen měli pocit, že brzy vyplivnou plíce. Už ani nevím, jak tenhle hec vznikl, asi nám to přišlo jako dobrý nápad… Pepa nás cestou povzbuzoval svými vtípky. Zelí nás dohnal v polovině kopce, čímž nám překazil plán vynést batoh až na vrchol, ale zároveň nám tím dozajista zachránil dýchací ústrojí.

Sestup byl příjemnější a také o poznání halasnější. Probrali jsme „všehno možný, ženský, fotbal, politiku – nic nestojí za nic, ale hlavně, že nám chutná“ (jak praví Karel Plíhal v jedné své písni). Sestoupili jsme k Dobšínské ladové jaskyni. Koupili jsme si vstupenky, pár pohledů a pexeso. Poté jsme uzamkli své batůžky do klece a řádně oblečeni se vydali do nitra ledového království. Hned u vstupu nás ovanul chlad, ve kterém ztuhl nejeden úsměv. V podzemí jsme strávili krásné chvíle. Nádherné útvary, které dokáže voda vytvořit, nám braly dech. Prý tu mezi rampouchy, stalaktity a ledovými plošinami trénují polárníci před expedicí.

Vyšli jsme ven a pro změnu nám bralo dech horko zde panující. Člověk má pocit, jako by se najednou ocitl v jiném světě. Sešli jsme dolů k autobusové zastávce a protože jsme měli dost času, ulehčili jsme si aklimatizaci zmrzlinou a chlazenou kofolou. Potom už zbývalo jen naložit batůžky a sebe do autobusu. To někteří z nás málem nestihli… Ale vše dobře dopadlo a už jsme uháněli k Popradu.

V tomto nepříliš vkusně vyhlížejícím městě jsme díky Ondrášovým znalostem snadno našli nádraží. Tam jsme si koupili lístky s místenkami do Prahy a v úschovně uschovali batožinu. Pak jsme se vydali do centra pátrat po krásné kolibě, ve které byli před devíti lety Tom s Háňou. Kolibu už zrušili, proto jsme po dlouhém vybírání a obcházení náměstí, kde se konala nějaká místní sláva, zašli do koliby jiné. Bylo to tam moc dobré, jen nás trochu tísnil čas. A to my hobiti moc neradi…

Ale všechno dobrý konec vzalo, nádraží nás zase zvalo. Batůžky jsme všechny vzali, do správného vlaku dali. Hnali jsme se nocí, ránem; brzy ráno v Praze vstanem. Potom rychle domů spať a ke Kvítkovi večerať.

Ve Slovenském ráji bylo krásně. Jako v ráji. Stupačky, žebříky, kopce, déšť i slunce. Toulavého ducha neuspíš. Kam příště? Rumunsko… už nás zase svrbí paty.

Jana

„Hledám-li ve vzpomínkách okamžiky, které ve mně zanechaly trvalou chuť, sčítám-li hodiny jež něco vážily, přijdu zcela určitě na ty, které mi žádné bohatství nemohlo dát. Nemůžete si koupit přátelství kamaráda, s nímž vás navždy spojily společně prožité těžké chvíle.“

(Antoine de saint-Exupéry)