Putování po Malé Fatře 2003
srpen 2003
Bylo nás dvanáct a vyrazili jsme na Malou Fatru. Zde se postupně objeví podrobné povídání o celém našem putování.
Část 1.
Sraz: 20:50 na Hlavním nádraží. Tak jsme se sešli před devátou na Hlaváku a kupodivu nepřišel nikdo pozdě. Našli jsme si svá kupé a usadili se na svých místech. S představou klidného spánku jsme byli nuceni se rozloučit postupně všichni (tedy až na pár spáčů, kteří zabrali naše druhé kupé). Díky tomu už se zábava o kousek vedle rozjížděla. Začalo to úplně nevinně – karty, taková tichá a klidná hra. Švindl, pravidla jednoduchá, může hrát i mnoho hráčů a hlavně podvádění. Potom to přešlo k pantomimickému předvádění filmů, seriálů a telenovel. A to už bylo „trošku“ hlasitější. Nejdřív si přišli stěžovat naši přátelé od vedle a potom už i širší veřejnost, lidé z celého vagónu. My jsme však nepřestávali, hráli jsme dál, pauzu jsme udělali akorát když přišli páni celníci. Tak kolem půl třetí jsme se ale umoudřili a přestali hrát. Probudili jsme zbytek a to už hlásili „Martin“. Věděli jsme, že následující stanici musíme vystoupit. A tak jsme taky udělali, sbalili jsme svá zavazadla, lépe řečeno batohy a vystoupili v . . . Ach ta paměť! No, je to jedno, hlavně, že vůbec.
První ptáčci nás vítali svým ranním zpěvem. A my všichni vykročili s radostí (až na výjimky) do nového dne a tím i našeho týdenního putování. Již zde, na začátku, jsme porovnávali objem a váhu svých batohů. Schopnosti balit do batohu byli opravdu rozličné. Nejmenší objem na pohled měl prý můj batoh (ale jenom to tak vypadalo, bylo tam všechno potřebné), ale nejlehčí zdaleka nebyl. Veliké batohy měli Méďa, Jerry a Jana, ale u ní si toho díky její výšce nikdo nevšímal. Vzhledem k tomu, že jsme se tvářili spíš unaveně, než nadšeni z horského prostředí, plán byl jasný. Půjdem jen kousičíček a pod horami zastavíme a budeme spinkat. Na většině z nás se nedostatek spánku projevoval usínáním během cesty. Někteří ale stále živě diskutovali a tím budili spící. Šli jsme, šli a ještě chviličku šli no a pak jsme zabočili do lesa, ve kterém byl svah se sklonem 35–40 stupňů, ale jinak to tam bylo moc hezký. Tak jsme rozložili celty a hupsli do spacáků. Po dlouhých přípravách, jsme konečně všichni ulehli a klouzali dolů z kopce a zase se soukali nahoru. Avšak po asi dvaceti minutách už všichni spinkali.
Část 2.
Probudili jsme se, ale zdaleka ne všichni byli bdělí a pořádně vyspinkaní. Nicméně se nedalo dělat nic jiného, než se vyhrabat ze spacáčků, zabalit si a pořádně se posilnit snídaní na dalekou cestu. Seděli jsme na sluníčku v teplíčku a nikdo ani nepomyslel na to, že by nám někdy během následujícího dne mohla být zima.
Tento týden, a dnešek obzvlášť, nebyl pro milovníky rovinek. Když jsme se chtěli podívat na kopce, téměř jsme si vyvrátili hlavu. Cesta tedy byla jasná – budeme si muset vyšlápnout těch pár kilometrů a několik stovek výškových metrů, pokud možno, co nejdříve. Byl nádherný den plný sluníčka, úplně stvořený pro výstup. Foukal jemně větříček, proto jsme neváhali a rychle se vydali na cestu.
Už na začátku se začaly tvořit rychlostní rozdíly, prostě někdo má a někdo nemá. Šlapali jsme do kopce, šlapali a stoupali pořád výš a výš. Chvilku po poledni, něco ke druhé hodině, jsme se rozhodli, že si dáme oběd. Jelikož jsme se nedomlouvali všichni na společném jídle, ale pouze ve dvojicích, naše obědy se značně lišili. Nicméně to nevadilo nikomu. Něco jsme nechali kolovat, něco jsme si snědli sami. Zkrátka společný oběd, jak má být.
Většina z nás byla výstupem unavena, a proto jsme si dali přestávku (asi půl hodinky). Dali jsme si partičku Mafie. Ale abychom si jenom nehráli, trochu jsme se také vzdělali. Háňa a Bláňa nám udělaly kraťoučkou přednášku o antimedvědí poloze. Když se člověk potká s medvědem, měl by schovat hlavu, schoulit se do klubíčka a pokud možno se nehýbat. „HLAVNĚ SE NIKDY NEDÍVEJTE MEDVĚDOVI DO OČÍ, bere to jako výzvu k souboji.“, varovaly nás.
Ale konec hraní. Dali jsme se opět na výstup. Kolem páté hodiny odpolední nám pomalu začínaly docházet zásoby vody. Nicméně jsme si dokázali poradit. Podél cesty rostly maliny, občas ostružiny a vzácně i jahůdky. Ale stejně, čirou náhodou se poblíž objevil pramínek. Neváhali jsme a urychleně jsme si z korýtka nabrali vodu. Sice v ní byla trocha rzi, ale na žízeň to bohatě stačilo. Slunce už se pomalu sklánělo k obzoru a my jsme se také začali připravovat ke spánku. Na dalším kopci jsme si vyhlédli místo v kleči. Začínala být zima, navlékali jsme na sebe další vrstvy ošacení a konečně jsme došli ke kleči. Odložili jsme své batohy do kleče a počali si vařit na cestě večeři.
Snad nám ho tam osud přivál, snad jsme ho přivolali my – vůní večeře nebo svými hlasy, kde se vzal, tu se vzal, objevil se pasáček, ale o něm až příště.
Část 3.
Pasáček nás pozval přenocovat do své maringotky, sám spal venku. Povídali jsme si s ním. Říkal, že jezdí na kole do Bratislavy. Docela šikovný, ne? Zatopil nám v maringotce a sám spal mezi krávami, které přes den pase. Ráno jsme se probudili, krávy už bučely, pasáček byl na nohou, jen nám se nechtělo (ne bučet, ale vstát). Háňa si s pasáčkem vyměnila adresu. Rozloučili jsme se, vzali jsme si tip na dobrý pramen a v dobrém odešli.
Chviličku jsme šli a potom jsme dorazili k pramínku, někteří přeběhli odbočku, ale dorazili jsme. Údajný pramen byl takový nepatrný čůrek, že jsme se až divili. Nicméně jsme se nasnídali. Vypadalo to tak, že začíná den blbec (už si dělám deset), Láďa polila Opici čajem, slazeným. A Jana, když si nabírala vodu, nějak ovlivnila pramen a ten přestal téct. Po chvíli se přeci jenom umoudřily (Jana i pramen). Pramen začal kapat, potom i téct a Jana měla zase dobrou náladu.
Ještě jsme se zapomněli zmínit o Sluníčku, ne to na nebi, ale jen to, co jsme nosili na krku. Takže Háňa, když šla z plavání našla na ulici sluníčko. Řekla si, že ho bude nosit, ale pletl by se s jejím slonem. Tak dostala úžasný nápad, umyla sluníčko a předala ho jako obdiv, bolestné, či lítostné. Od té doby si předáváme toto sluníčko a ačkoliv ho občas zapomeneme, tradice zůstává.
Ale zpět k Fatře, velmi nás podivilo, že když jsme se vraceli na cestu, potkali jsme mnohem vydatnější pramen. Nejspíš to byl ten, který myslel pasáček. Hezky jsme se posilnili, spánkem i snídaní, a tak jsme byli dobře naladěni, bez výjimek !!! Měli jsme před sebou sestup, dlouhý sestup, už jen z pomyšlení na něj nás bolely nohy. Hlavně kolena, kdo tam byl, možná ho teď začnou alespoň svrbět. Jako mě. Nabírání a ztrácení výškových metrů je stejně bolestivé, na těle i na duchu. Tak jsme šli, občas jsme se koukli do kapesního atlasu na nějakou horskou květinku, kupodivu, měly přívlastky povětšinou horský, horská, horské.
Část 4.
Tak tedy, čekal nás sestup, klesání a klesání. Potom klesání a rovinka. Bylo velké teplo a Bláně se spustila krev z nosu. Díky Pepově asistenci to odnesl jenom kapesník a my mohli s úsměvem pokračovat dál. Klesání bylo chvíli strmější, chvíli méně strmé, přesto však velmi jednotvárné, že v nás mnoho zážitků nezanechalo.
Dole u dlouhé řeky nás čekalo město – Strečno. Navštívili jsme místní hrad, ke kterému jsme ku podivu všech, museli jít do kopce. Cena dětské vstupenky činila 20 Sk. Měli jsme štěstí, protože jsme akorát stihli začátek prohlídky. Neměl moc bohatou expozici, zato však hezký výhled. Po prohlídce hradu jsme si došli na zmrzlinu. Byla velmi dobrá. Jana si na témže místě koupila ochucenou vodu, jejíž láhev má dodnes.
Ve městě nebyla žádná hospoda, kde by měli halušky, a tak jsme se museli spolehnout na motorest. Asi půl kilometru od města jsme našli hned dva motoresty. Halušky měli v obou, ale u jednoho to hrozně páchlo. Šli jsme tedy do druhého, kde měli dražší halušky. Někteří neodolali a museli si dát Coca-colu. Na záchod jsme si došli postupně na jednu minci a doplnili jsme si zásoby vody. Už se stmívalo a my museli k nedaleké zřícenině. Cesta vedla po turistické značce, u potoka jsme si umyli nohy a šli dál. Jana po pár dnech zjistila, že u tohoto potoka zapomněla své sandálky.
Ale teď ke spaní. Tom s Háňou nám vyprávěli, že se na Starý Grad dostávali po suťáku. Takový osud stihl i nás, když jsme ztratili turistickou značku. Smůla. Kopec byl strmý a neobešel se bez zranění. Pepa začal padat a chytil se Bláni, která si odřela nohu. Háňa vše ošetřila a my mohli jít spát. Při svíčkách jsme se připravili ke spánku, měli jsme pocit střechy nad hlavou. Jen zvuk nedaleké silnice nám trochu vadil.
Ráno jsme se probudili a každý si potřeboval odskočit. Po vyprázdnění našich močových měchýřů následovalo plnění našich žaludků. Hezky na sluníčku jsme se nasnídali. To už začali přicházet jiní lidé a my věděli, že je čas odejít. Tak jsme odešli. Po klesání muselo přijít stoupání.
zapsala Kvítek
Část 5.
Stoupání ze Starhradu na Suchý je opravdu záběr. Ještěže je v půli výstupu vhodné místo k odpočinku. Ne jen, že i Méďa s Jerrym ocenili čůrek vody (pramen) a umyli si po dvou dnech nohy, ale kromě dobré kočky měli i pěkné párky. Teda. Opačně. Kromě pěkné kočky měli i dobré párky, dobrá míchaná vejce a dobrou polívku a dobrou čokoládu.
Poté co jsme tedy na tomto místě naplnili své žaludky, rozhodl se Jerry otevřít svou třičtvrtě kilovou konzervu, kteroužto už téměř nikdo nechtěl. Jana šla tedy odvážně nabídnout zbytek konzervy jakýmsi horalům. Ti, pojmouc podezření, že je to teroristický útok, vzali nohy na ramena. Nakrmili jsme tedy konzervou zvířátka a pokračovali ve výstupu. Tady se naše tuctová společnost (tucet = 12 kousků) trochu potrhala. Méďa totiž na vrchol téměř vyběhl vyprávějíc vtipy a například já jsem za ním jen závistivě funěla. Nakonec se na vrchol dostali všichni.
Úžasný pohled. Nové obzory. Úzký hřeben a srázy dolů. Pěšina končící pod skalnatým hrotem. Sluneční paprsky opírající se do bílých kamenů. Nádhera. Co tady zakřičíš, daleko se nese. Stejně jako radost v tvém srdci, že jsi právě tady. Že sem patříš. Ze Suchého jdeme tedy úzkou stezkou po vrcholu hřebene. Zdoláváme Malý Kriváň, kde je nutné schoulit se za kamennou bariéru, aby vám vítr neodnesl batoh. Rozdáváme bombóny pojídáme tatranky – Fatranky. Mezi Malým a Velkým Kriváněm hledáme místečko na spaní. Nelehký úkol. Nohy už moc neposlouchají, jsme unavení, vysoko na hřebeni. Láďa shazuje baťoh a dává se s bláznivou radostí do běhu. Nachází místo na spaní. Ten večer kuchtíme své večeře pod nejvyšším vrcholem Malé Fatry.
zapsala Háňa
Část 6.
Ráno jsme se probudili celý promrzlí, ale šťastni, živi a v rámci možností i zdrávi (pokud ne na těle, tak alespoň na duchu). Při snídani jsme se sušili, jelikož ranní rosa umokřila nejen naše celty, ale i naše spacáčky. Vydali jsme se na cestu a díky bohu jsme našli pramen. S chutí jsme se podruhé nasnídali, protože nás čeká pořádný výšlap.Velký Kriváň!
Na vrcholu skládáme básničku a vyhýbáme se hromadě turistů, kteří nemají ani ponětí o správném a veselém chození po horách. Ale to jsme ještě netušili, co přijde po Velkém Kriváni. Hřeben hor se krásně klikatil a my se po obědě na Jižních svazích vydali dál. Co je to támhle v dáli za tu bouličku, jak se ten kopec jmenuje? Stoh! Uf! V třetině kopce polovina z nás funí a heká a tak se rozhodujeme pro pohodovou cestu lesem po vrstevnici.
Naše volba byla také dobrá, šli jsme lesem, každou chvíli jsme zastavovali, protože někdo potřeboval na záchod. Opice chytala zajíce, ale bohužel, kromě bolesti v obou kolenech a rozbitých sandál nic nechytila. Zase nebude pořádná večeře. Ach jo. Vzpomínáme na druhou polovinu. Jak se jim asi šlo nahoru a za jak dlouho už u nás budou? Mezitím hledáme pramen. Po čtvrthodině usilovného hledání nacházíme trubku vedoucí z díry v louce. Naštěstí z ní teče voda. Pomalu, ale jistě!
A to už vidíme naše borce přicházet po cestičce k nám. Radují se, že vidí nás a VODU. Výhled byl prý úžasný. Docela určitě jim věřím, ale mi jsme se po parném dni vychladili v příjemném lese. V noci se sice vychladíme také pořádně, ale aspoň to nebude tak naráz. Po večeří o několika chodech hledáme místo na spaní. Začíná se zvedat vítr, ženou se na nás mraky. Všichni se modlíme, aby z nich na nás nic nespadlo. Za šera zkoušíme sílu vůle a v tričku si říkáme: „Je nám teplo“ a při tom se díváme na jiné lidičky v bundách s drkotajícími zuby. Usínáme vyčerpáni s myšlenkami na zítřek.
zapsala Kvítek
Část 7.
Někde v koruně stromu se vzbudil ptáček. Pípl. Hlásek jako vlásek, a přece probudil nekonečný hvozd! Za chvilku, kdo měl hlas a sluch, vpadl do ranního sboru. Obrysy vzdálených hor začal někdo obtahovat stříbrnou tužkou, vršky nejvyšších borovic zrůžověly. Stébla trávy, opocená nočním dusnem bahnisek, vydávala se vánku, který vyháněl studenou mlhu z lesa do světla a tepla palouků. Pavoukům osychají sítě, znamení, že den je tu a zůstane až do večera.
Že to znáte?? Máte pravdu, to je úryvek ze Tří veteránů z Fimfára od pana Wericha. Ale takhle krásné opravdu tohle ráno bylo. Všemu vdechlo nový život a novou naději. Každému z nás ukázalo, že stojí za to tady na té planetě žít. Jen jsme se nasnídali, s chutí jsme se vydali na Velký Rozsutec. Bylo několik linií, protože to byl náročný výstup a ne každý stíhal. Nejdřív to bylo v pohodě, šli jsme krytí lesem, ale jen jsme se vydrápali na volné prostranství, už to začalo. Vál tak ostrý vítr, že jste to nezažili!! My v první linii jsme zápolili o každý krok. Všechny nás to sfoukávalo kamsi dolů. Vážně jsme co chvíli mysleli, že už už poletíme!! Pak jsme čekali na druhou linii v křoví, které nás alespoň trochu chránilo.
Chudák Méďa se furt strachoval o Jerryho, Jana obdivovala Pepandu, že to zvládá i s tou svou zlomenou rukou a Tom střídavě chodil od jedné linie k druhé a pomáhal, kde to jen šlo. Pak jsme pokračovali ve výstupu. Dále už to nebylo tak strašné vždy bylo alespoň čeho se chytit, ale i tak jsem si nejednou vzpomněla jak Caradhras porazil Gandalfa a s ním celé společenstvo. Nás ale naštěstí Rozsutec neporazil a nečekala nás žádná Morie, nýbrž krásná náhorní pěšinka.
Chvíli jsme se na ní rozhlíželi, ale drželi jsme se řetězů. Pak jsme obešli vrcholek a po závětrné straně si v pohodičce sestupovali dolů. Tam jsme si dali obídek a po něm se někteří z nás vydali ještě na Malý Rozsutec. Výstup byl pohodlnější, výhled krásný, zato lidé méně příjemní. Jen se podívejte na video a uvidíte jaké potyčky se na horách vedou. KDO PUDE DŘÍV!!
No ale zato Ďjery byly úžasné samé vodopády, mosty, brady, potůčky, skály,............... a hromady turistů. Je to pech. Sešli jsme tak z hor a čekala nás už jen cesta domů. Autobusem jsme dojeli do Žiliny a tam, než přijel vlak, jsme se byli kouknout po městě. Kvítek, Opice, Jana a já jsme objevily úžasnou restauraci s úplně úžasnými haluškami!!! To jsme si daly!!!
Poté, co jsme si prohlídli zbytek města, jsme do té restaurace zavedli ostatní a ti si taky pošušňali. Mňam. Pak už jsme nasedli do vláčku, zamávali, zabučeli, a tak podobně, na pozdrav Žilině, ale hlavně Malé Fatře, a ujížděli v teple studenou nocí domů.
zapsala Láďa
