Přechod Nízkých Tater
srpen 2014
Pátek 22. srpna
Sešli jsme se (Eliška, Meliška, Pom, Samara, Sára, Vosa a Jenda) kolem deváté hodiny ranní na Hlavním nádraží, naše batohy byly těžké, nálada bujará a očekávání vysoké. Poté, co jsme se ujistili, že už nám nikdo nechybí, nakufrovali jsme se do vlaku směr Košice a dokonce se nám podařilo i urvat místa k sezení. Před prvním přestupem (v malebném městečku, jež se zove Púchov) nás čekala dlouhá, takřka 4,5 hodiny dlouhá cesta.
V Púchově jsme přestoupili na vlak, který s námi vyrazil směrem k Ružomberoku. Tam už jsme se sezením takové štěstí neměli – nakonec jsme skončili v chodbičce, nebo ještě přesněji: v takovém tom prostoru na konci vagonu u dveří. Ač jsme během celé cesty stáli (nebo tak různě posedávali na batozích), mohla uběhnout celkem rychle – kdyby se třeba nestalo, že se vlaku z Púchova prostě nějak nechtělo. Když už jsme měli pocit, že by to bylo rychlejší pěšky, zavřely se konečně dveře a železný oř se rozvážně dal do pohybu. Cesta probíhala bez větších komplikací (kromě toho, že se Pomeranče snažily vyprovokovat – pomocí fotobuňky – jisté dveře), dokonce se panu mašinfírovi podařilo alespoň trochu dohnat zpoždění.
Do Ružomberoku – naší další přestupní stanice – dorazil vlak asi o hodinu a půl později, než bylo původně plánováno. Shodou okolností v čas příjezdu měl stanovený odjezd náš poslední dopravní prostředek: lokální autobus, který nás měl vyhodit v Donovalech. Pomeranč nezklamal a hned po zastavení vlaku vyrazil a dosprintoval k našemu autobusu, aby nám držel dveře. Po chvíli jsme dorazili i my ostatní a také se postavili do fronty – před autobusem, ač už nastal čas jeho odjezdu, ještě postávalo několik posledních lidí, kteří čekali na odbavení. Cesta autobusem netrvala ani půlhodinu, takže jsme ji bez potíží přežili.
V Donovalech jsme vystoupili z autobusu a vyrazili nejkratší cestou nahoru. Cílem dnešní cesty byla malá útulna v Hiadeľském sedle. Během našeho prvního výstupu jsme spatřili (a nafotili) staré Korytnické lázně a krásný západ slunce a potkali prvního horského Slováka. Když už jsme si začali říkat, že by to pro začátek mohlo stačit, vyškrábali jsme se na hřeben a v nedalekém sedle jsme spatřili náš dnešní cíl. Nebyli jsme tu první – před námi už sem dorazilo několik Čechů, kteří pocházeli (alespoň podle přízvuku) odněkud poblíž Ostravy, a kterým jsme potajmu začali říkat Parta drsnejch dědků.
Jak jsme tak prozkoumávali terén a rozbalovali ešusy k vaření večeře, najednou se Sára a Samara z nějakého záhadného důvodu začaly shánět po nějaké holi, přičemž nám odmítaly prozradit, k čemu zbraň potřebují. Nechali jsme je tedy být a zatímco holky pořád hledali příhodnou větev, pustili jsme se do vaření. Nakonec se ukázalo, že na ně u kadiboudy vybafla placatá veverka a ony ji potřebovaly něčím zahnat. Zasmáli jsme se tedy placaté veverce, snědli svou večeři a zalezli do svých spacáků ve druhém patře útulny, abychom mohli ráno brzo vyrazit. Příjemný spánek nám jen trošku rušil jeden z drsných dědků, protože chrápal, jako když se vysloužilý rocker snaží nastartovat těžební mašinu.
Sobota 23. srpna
Vstali jsme do mlžného rána, posnídali, a vyrazili na cestu. Dnes jsme měli před sebou velké stoupání – celkové převýšení mělo přes 600 metrů. Počasí bylo proměnlivé. V zamlžených chvílích jsme se choulili do svých bund a když se někdy mlha trhala, s nadšením jsme obdivovali panorama Nízkých Tater a vyráželi s novou energií k dalším vrcholům. Obědvali jsme na Veľké Chochuľe. Během našeho poklidného odpočinku se nebe začalo ještě více zatahovat a začali kolem nás kroužit orli. Urychleně jsme tedy do sebe nasoukali zbytky oběda a vyrazili do houstnoucí mlhy.
Cestou po hřebeni jsme potkali několik cyklistů (ne, nevíme, jak se tam dostali) a stádo krav, které si jen tak odpočívalo na turistické značce. Naštěstí nás nechaly projít, jenom jeden zástupce těchto přežvýkavců se nás rozhodl kousek doprovodit. Po chvíli jsme se ale i s touto krávou rozloučili a řídnoucí mlhou jsme vystoupali na Latiborskou Hoľu.
Nyní už nám zbývalo posledních několik kilometrů k Ďurkové, pod kterou nás čekala první skutečná horská útulna. Na tomto úseku zas mlha velmi zhoustla, takže když jsme narazili na polorozpadlý rozcestník Ďurková, byli jsme příjemně překvapeni. Sklesali jsme tedy kousek po úbočí, kde jsme skutečně objevili slibovanou noclehárnu. Zahřáli jsme se, zahráli si Bang (Samara měla asi milionkrát hokynářství), a zalezli do svých spacáků. V noci bylo vedro.
Neděle 24. srpna
Když jsme si v sobotu stěžovali na mlhu, neměli jsme tušení, co nás ještě čeká. Když jsme ráno vylezli z útulny, viděli jsme kolem sebe jen bílo. Uvařili jsme si rychle své snídaně a rychle jsme vyrazili, aby nás náhodou nenapadlo v útulně čekat na lepší počasí. Kromě husté mlhy začal foukat ledový vítr. Po několika náročných minutách jsme se vyškrábali zpátky na hřeben, po kterém jsme vyrazili za naší první dvoutisícovkou, nesoucí honosný název Dereše. Cesta byla krušná. Vítr byl tak silný, že jsme při některých poryvech měli problém udržet rovnováhu (i Pomeranče to jednou podle srazilo). Po pár hodinách chůze jsme narazili na starou kamenitou cestu, které jsme okamžitě dali kvůli charakteristickému vzhledu jméno Mordorstraße. Po té jsme pár dalších hodin pokračovali, až jsme dorazili k rozcestníku na Dereši. Nic kromě rozcestníku, mlhy a ďábelské Straße nebylo vidět, takže jsme pokračovali v cestě. Náhle se kousek před námi objevil obrovský tmavý stín. Po pár dalších krocích jsme zjistili, že se nacházíme pár metrů od stanice lanovky. Z ničeho nic se z mlhy vynořil jeden z Drsných dědků a řekl, že jsme na Chopoku a že pár metrů po svahu se nachází Kamenná chata, kde je teplo. Dořekl to a rozplynul se v mlze.
Nejprve jsme se vydrápali na vrcholek, kde jsme zjistili, že jsme skutečně na Chopoku. Sešli jsme tedy pár metrů po jižním svahu a opravdu jsme objevili Kamennou chatu. Bylo v ní teplo a kakao. Ohřáli jsme se tam a zahráli si Bang. Samara zase měla hokynářství. V tom příjemném teple jsme začali dokonce uvažovat nad tím, jestli tu nechceme přespat. Když jsme ale zjistili, kolik si tu účtují, raději jsme si rychle došli na záchod a opět vyrazili do bílého prázdna. To se chvíli trochu trhalo, takže jsme si občas i užívali výhledů, čím víc jsme se ale blížili k načemu dalšímu cíli – Ďumbieru, mlha houstla. Když jsme dorazili k odbočce na vrchol, byla mlha taková, že jsme se jej rozhodli pokořit až další den a vyrazili jsme k nedaleké horské chatě generála M. R. Štefánika.
Tam se nám podařilo díky Eliščiným diplomatickým schopnostem ubytovat za třetinovou cenu. Povečeřeli jsme, zahráli si Bang (Samara měla hokynářství), osprchovali se, a odebrali se na kutě.
Pondělí 25. srpna
Ráno jsme posnídali, vylezli z chaty a nevěřili svým očím. Mlha byla ta tam a kousek od nás se tyčil Ďumbier – nejvyšší hora Nízkých Tater. Nechali jsme si tedy věci ve Štefáničce a vyrazili tento vrchol pokořit. Během stoupání špičku hory sice na chvilku zakryly mraky, v porovnání s nedělí to však nebylo nic. Cestou jsme potkali několik kamzíků a ledem pokrytá stébla trávy. Obojí jsme s nadšením dokumentovali. Vyškrábali jsme se na vrchol a vyfotili u dvouramenného kříže. Mraky kolem vrcholku se právě začaly trhat, takže jsme chvíli obdivovali krásný výhled, a když se sem začali trousit další lidé, vyrazili jsme zpět k chatě pro batohy. Jo, a cestou jsme se asi půl hodiny cpali borůvkama.
S batohy na zádech jsme se vydali na dnešní túru. Bylo krásně a cesta rychle ubíhala. Jediné, co nám trochu kazilo radost, bylo klesání, které jsme dnes museli překonat – krásných 555 metrů. Když už jsme ale měli klesání za sebou (a dovolili svým kolenům, aby si chvíli odpočinula), vyrazili jsme s novým elánem. Po dalších pár hodinách jsme dorazili na místo určení – útulnu Ramža. Ač jsme přišli celkem brzy, na místě už opékala buřty parta Poláků a dva Češi, takže vznikly oprávněné obavy, jak se tam všichni vejdeme. Do toho kolovaly pověsti, že sem ještě míří banda nejméně jedenácti skautíků. Češi se nakonec rozhodli přespat venku ve stanu, načež jsme volná místa nasáčkovali své spacáky. Povečeřeli jsme, chvíli obdivovali hvězdy, pak už nezbývalo než se nasoukat do spacáků. Začalo pršet, pak dorazili skauti. Už jsme si říkali, že bude ještě veselo, naštěstí ale měli s sebou stany, čímž chytře předešli teritoriálním sporům.
Úterý 26. srpna
Ráno bylo stejný. Pršelo. Protože nás dnes čekala celkem krátká trasa, celé dopoledne jsme seděli v útulně, hráli Bang (hádejte, jakou kartu měla Samara) a čekali, až přestane pršet. Během Bangu se v útulně objevili dva další Češi, kteří nás poprosili, že kdybychom potkali menšího černého mužíka, tak mu máme říct, že šli směrem k Motorestu Čertovica. Slíbili jsme jim to a hráli dál.
Pršet nepřestávalo, takže jsme vyhlédli chvíli, kdy jenom poprchávalo, a vyrazili jsme na cestu. Ač byla vzdálenost, kterou jsme dnes měli překonat, celkem malá, cesta trvala dlouho a byla náročná – celou dobu jsme se prodírali mokrým křovím a podlézali padlé stromy. Naprosto mokří jsme po dlouhé a strastiplné cestě dorazili do sedla Priehyba, kde nalézáme masivní turistický přístřešek. Bez stěn. Na stole nacházíme první artefakt černého mužíka – tužkovou baterii. Jsme úplně durch a mlha houstne.
Podle chytrých papírů a mapy má být nedaleko nějaká útulna. Necháváme tu tedy batohy a vydáváme se pročesávat okolí. Nic jsme nenašli. Vracíme se tedy k přístřešku, na vařiči sušíme dřevo na oheň a začínáme chystat večeři. Tohle je teprv teambuilding level ∞! Samara telefonuje příbuzným, ujišťuje je, že pokud přežijeme tuhle noc, bude všechno v pohodě. S pomocí jejího táty se snažíme ještě jednou najít útulnu, bohužel neúspěšně.
Večeříme, napínáme plachtičky do bočních stěn přístřešku, pokládáme celty na štěrk pod stolem v přístřešku a uléháme. Je nám mokro a zima.
Středa 27. srpna
Ráno nás probudily zvuky motorových pil. Oblékli jsme mokré oblečení, posnídali a vyrazili z kopce směrem k Heľpě. Cestou jsme narazili na spoustu prapodivných věcí, které po sobě pravděpodobně zanechal Černý mužík: Nejprve alumatku, pak trenýrky s fotbalovým míčem, rozbitý sandál, židli, nakonec pak zkroucené kolo a boty. Nakonec jsme sestoupali dalších skoro 500 výškových metrů, což se potvrdilo i na stavu našich ubohých kolen. V Heľpě jsme se stavili celkem krátce – nakoupili jsme si nějaké to jídlo, konstatovali, že „to je pekné mesto“, a vyrazili znovu do kopce. Dnes nás čekalo ještě 800 metrů, tentokrát nahoru.
Hned kousek za Heľpou se nám podařilo ztratit značku, takže jsme zase byli úplně durch. Nakonec jsme ji ale zase objevili, cesta ale místy nebyla o moc lepší – občas se člověk musel prodírat různými mokrými větvemi, sem tam něco podlézt nebo přelézt (naštěstí to nebylo tak hrozné jako v úterý) a na jednom náročném kopci nás neustále ve svém teréňáku předjížděl pán s červenými montérkami. Navíc zase začala houstnout mlha. Vydrápali jsme se na hřeben a vydali se posledních pár kilometrů k chatě Andrejcová. Hrozilo, že ji možná v mlze nenajdeme, naštěstí jsme ale omylem odbočili ze značky a chatu objevili. Byla to parádní dvoupatrová roubená stavba s přátelským Slovákem, dvěma Čechy a koťátkem.
Zbytek večera jsme strávili sušením věcí u kamen a hraním Bangu. (Samara? Hokynářství? Jo, přesně tak.)
Čtvrtek 28. srpna
Ráno se nám moc nechtělo vstávat, ale to nevadilo. Rozloučili jsme se se dvěma Čechy, kteří vyráželi opačným směrem, sbalili jsme se, vylovili koťátko z kontejneru a vyrazili pokořit zbývající kus naší cesty. Během cesty na poslední vrchol Kraľovu hoľu jsme se zase trochu namočili, nebylo to ale nic hrozného, navíc svítilo sluníčko, takže nám to tolik nevadilo. Na Kraľově hoľe jsme rozložili mokré věci, aby aspoň trochu uschly, přičemž jsme sledovali partu rogalistů a paraglidistů, jak si vesele poletují. Několik sušících se celt napadlo, že by to mohly zkusit také, takže jsme je pak (pro pobavení všech přítomných) chvilku pronásledovali a chytali.
Naobědvali jsme se a potrápili svá kolena naposledy – z vrcholu jsme museli sestoupat přes kilometr převýšení. Klesání však bylo zábavné, protože jsme se vyhýbali poškozenému elektrickému vedení. Naštěstí bylo odpojené, ale to jsme samozřejmě zjistili až dole. Dole v Telgártu jsme se ujistili, že víme, kde je autobusová zastávka, koupili jsme si něco dobrého k páteční snídani, a zalezli do nedalekého lesa, kde jsme pod plachtičkou strávili poslední noc. Byla zima jak u Telegradu. Ráno jsme se sbalili a s použitím všech možných dopravních prostředků dorazili do svých domovů.
Zapsal Jenda
