Přechod Malé a Velké Fatry
srpen 2012
V jednu chvíli to vypadalo, že by nás dokonce mohlo jet až sedm. Nejelo. Zbyli jsme pouze čtyři stateční – Míša, Májka, Pomeranč a Eliška. Čekaly nás dny v pustině obklopené strašlivými hladovými vlky, nebezpečnými medvědy, zákeřnými rysy… Ale také roztomilými veverkami :)
Pondělí aneb Jak jsme sjížděli peřeje na Váhu
Vlak do Žiliny jsme našli docela rychle. Následovalo hledání správných míst dle našich místenek. Poté co jsme připravili o sedadlo potetovaného a namakaného pána, ukázalo se, že jsme si spletli vagón a máme být někde jinde. Naštěstí si našeho odchodu nevšiml. Cesta ubíhala rychle. Aby taky ne, když jsme měli Bang, karty a zásobu sirek. Po 5 hodinách jsme vystoupili v Žilině a vydali se hledat autobus do Strečna. Strategicky jsme se proto rozdělili. Bohužel už jsme se nestihli zase včas u správného nástupiště setkat, a tak nám ujel. Nevadí. Další jel za 20 minut. Když jsme dorazili do cílové stanice, začali jsme hledat řeku. Celé naše putování padaly teplotní rekordy, takže jsme využívali vodních toků, jak se dalo. Šli jsme tady stále z kopce, až jsme narazili na vysněný Váh. Věci do stínu a hurá do plavek! Hned na začátku nás řeka začala strhávat, a tak jsme raději postupovali společně. Zhruba v půlce toku jsme uklouzli a svištěli si to peřejemi. Snažili jsme se dostat ke břehu, leč marně. A tak nám nezbylo, než je projet až do konce a vrátit se zpět po břehu. Tahle zábava nám vydržela až do pozdního odpoledne. Všichni jsme utržili nějaké ty šrámy, nejvíce ovšem Májka. To už ale nebylo takové horko, a tak jsme začali pomýšlet na výšlap na chatu Pod Suchým. Vydali jsme se po červené a škrábali se a škrábali a škrábali. Po 3 hodinách stoupání jsme se konečně ze Strečna (360 m.n.m) vysápali k chatě (1075 m.n.m). Zde jsme nabrali vodu a uvařili. Stmívat se začalo už kolem osmé hodiny, protože jsme byli hodně na východě. A tak jsme přespali na vysekaném plácku louky pod širým nebem, které chata nabízela.
Úterý aneb Dobývání nejvyšší hory
Ráno jsme vstali kolem sedmé hodiny, opět doplnili zásoby vody a posnídali. Naše cesta vedla dále do kopců – jak taky jinak, když nás čekala nejvyšší hora Malé Fatry a vůbec celého putování – Velký Kriváň (1709 m.n.m). Po asi hodině cesty jsme se ocitli v sedle Vráta, odkud jsme přes vrchol Stratenec (1513 m.n.m.) a další sedlo Priehyb dorazili na Malý Kriváň (1671 m.n.m). K naší úlevě tu docela fičelo. Posvačili jsme, pozdravili se s další výpravou Čechů a byli šťastní, že neumíráme vedrem. Jak jsme se blížili po hřebení k Velkému Kriváni, lidí nepřijemně přibývalo. Později jsme zjistili proč. Do Snilovského sedla pod tuto nejvyšší horu totiž vedla LANOVKA! Taková zbabělost. Na vrcholku jsme roztáhli celtu, poobědvali a sledovali davy lidí proudící od lanovky. Vítr přestal, a tak nás opět dostihlo horko. Při pohledu na mapu jsme upravili nastávající trasu tak, aby vedla kolem vodopádů. Seběhli jsme po zelené do Vrátny a umyli se v potoce. Slibované vodopády se ukázaly jako několik chabých schodů. Osvěženi a plni elánu jsme po žluté značce vystoupali k chatě na Grúni, kde jsme plánovali nabrat vodu na večer. To se ukázalo jako problém. Byli jsme stále odkazování na jakousi studnu. Napoprvé jsme ji nedokázali vůbec najít. Napodruhé jsme ji objevili a zjistili, že vodu do lahví v té studánečce o velikosti malé louže nenabereme ani omylem. Nakonec jsme tedy získali vodu z chaty, i když si málem ťukali an čelo, když nás potřetí viděli. Večer se nachýlil a my pokračovali v hledání místa na spaní. Kopce byly stále stejně strmé a my klesali a klesali. Nezbylo nám, než postavit plachtičku na plošince uprostřed vykrojené zatáčky. Zamaskovali jsme se smrkovými větvemi a vrhali se k zemi při každé známce života v okolí. Noc jsme přečkali bez problémů, až na ty hrozné kořeny.
Středa aneb Žebříky v Jánošíkových Dierách
Ráno jsme vstali už po šesté hodině, abychom si byli jistí, že nás nikdo nenajde. Sice se nezdálo, že by se tu někdo zabýval předpisy a česáči borůvek se se svými hřebeny také vůbec neskrývali, ale přece jenom se nám úplně nechtělo platit pokuty za přespávání v národním parku. I přes tuto brzkou hodinu se na cestě záhy objevil ranní běžec, a tak jsme se opět na nějaký ten čas vrhli k zemi. Nevšiml si nás. Po snídani jsme pokračovali po žluté k Jánošíkovým Dierám, které slibovali záživnou cestu potoka zpestřenou mnohými žebříky a stupy. Nejprve jsme zvolili vyhlídkovou trasu Novými Dierami, která nám skýtala pohled na žebříky vedoucí dole. Neskonale jsme trpěli za zvolení té méně zabavné trasy. Konečně jsme se taky připojili k potoku a pustili se do slézání žebříků. V některých místech se s batohy nedalo skoro ani projít. Když jsme došli na rozcestí, ukryli jsme batohy do křoví a vyrazili proti proudu silnějšího potoka do Dolných Dier, na které jsme předtím tak toužebně koukali svrchu. Jak přešly brzké ranní hodiny, lidu přibývalo a my byli rádi za časný budíček. Opět s batohy jsme sešli do Bílého Potoka, kde jsme objevili přítomnost autobusů. Už nás dělilo posledních 100 m od zastávky, když se jeden vyřidil se zatáčky. Odevdaně jsme ho doběhli a dojeli s ním až do Žiliny, kde jsme dokoupili zásoby. Vlakem jsme přejeli až do Krpel´an. Vedro opět sílilo, takže naše kroky vedly k místní vodní nádrži. Ta nás svým vzhledem odradila, a tak jsme se raději přesunuli k vytékajícímu kanálu. Ukrytí ve stínu stromu, který nás chránil před slunečními paprsky jsme strávili několik hodin – střídavě hraním Bangu a plaváním v řece. Po paté hodině odpolední jsme se vydali nabrat vodu a překreslit z místní aktuální mapy do té naší s roku 1987 nové prameny vody a tábořiště. Zde jsme si také přečetli, že Velká Fatra je domovem vlků, rysů a medvědů, což nás velice potěšilo. Hodný místní pán z nás měl zjevně velikou radost. Nadšeně nám doplnil lahve, dal několik jablek a broskví z vlastní zahrádky a vyložil nám spoustu zajímavostí. Také nás ujistil, že medvědů se nemusíme bát. Vylézají totiž jenom v noci. Měli jsme celkem 12 litrů vody a věděli jsme, že k další dorazíme až zítra k večeru. Vyškrábali jsme se na hlavní hřeben Velkofatranské magistrály, když se začal zvedat vítr a obloha se pokryla černými mraky. Urychleně jsme si proto našli místo na spaní, uvařili večeři a s myšlenkou na medvědy vylézající až v noci ulehli. Kolem naší plachtičky neustále něco pochodovalo a lámalo větvičky, usnuli jsme ale všichni.
Čtvrtek aneb Jak jsme spali na salaši
Ráno jsme vstali opět brzy a vyrazili. Doufali jsme, že bude celý den zataženo a nedostatek vody tedy nebude tak citelný. Naše přání se bohužel nevyplnilo. Překonali jsme Kl´ak (1394 m.n.m) a na Jarabiné (1314 m.n.m) jsme poobědvali. To už nás zbývaly asi 3 litry vody a byli jsme sotva v půlce. K obědu jsme tedy nepili a snažili se nahnat tekutiny konzumací jablek a okurek. Slunce pražilo, a tak jsme ho po dobu jídla využili k sušeni mokrých trik, neboť pot se z nás jen lil. Smíření s žízní po celý zbytek cesty jsme začali sestupovat do dalšího sedla. Přes cestu nám ležel strom a na něm vyryté slovo VODA s šipkou. Zájasali jsme. Sundali jsme batohy, vytáhli lahve a vydali se po vyšlapané pěšince. Po necelých 100 metrech jsme narazili na pramen z korýtkem. Doplnili jsme lahve na původních 12 litrů, napili se do sytosti a zvesela pokračovali dále. Vyškrábali jsme na Malý Lysec. Štefanovou, Javorinu a Šoproň a před námi se objevil nádherný výhled. Po dni stráveném na pěšince, která v lepším případě nevedla ostružiním a pavučinami, ale bukovým lesem, takže stejně nebylo nic vidět, jsme nyní shlíželi na rozlehlé pláně s pasoucími se kravami. Spojovalo se zde několik hřebenů – některé zarostlé stromy, jiné travnaté či kamenité. Došli jsme až na chatu Pod Boryšovem, kde bylo podle mapy tábořiště. Majitelky měly ovšem docela jiný názor. Na žádost, zda můžeme přespat pod širákem před chatou nám sdělili, že hlási bouřky a že bychom je uporostřed noci otravovali a chtěli dovnitř. Prý máme jít do nedaleké salaše. Zatímco jsme seděli před chatou a dívali se do mapy, kde se vzal, tu se vzal: Přiběhl pes a bez zaváhání si to zamířil přímo k Májčině batohu. U něj zvedl nožku a začal konat. Než jsme se vzpamatovali, jeho měchýř byl výrazně prázdnější. Katastrofu jsme napravili lahví vody a začali přemýšlet nad ulehnutím. Svah byl přiliš prudký na postavení plachtičky, a tak jsme se vydali hledat onu salaš. Nebýt nosičů, kteří nesli zásoby kofoly, tak bychom ji nikdy nenašli. Popis cesty, co jsme dostali nebyl právě nejpřesnější. Nakonec jsme se tedy kus cesty museli vrátit a zmíněnou salaš jsme našli. Tam jsme se uvařili večeři a zahráli Bang. Spodek salaše byl zamčený, ale podkroví bylo zjevně uzpůsobené k přespávání, neboť skýtalo množství matrací. Ukliděni myšlenkou, že medvědi neumějí lézt po žebříků jsme strávili nejklidnější noc našeho putování.
Pátek aneb Vodní mlýny Gaděrského svazu důchodců
Ráno jsme vylezli ze salaše a obdivovali krásy kolem nás. Sluncem nasvícené pláně vypadaly fantasticky. Posnídali jsme a vydali se směrem k nejvyšší hoře Velké Fatry – Ostredoku (1592 m.n.m). Předešlý den jsme za svou cestu až k chatě nepotkali žádného člověka, to se o dnešku řici nedalo. Cesta na Ostredok přes Kýšky a Suchý vrch skýtala stále další a další výhledu – zalesněné vrchy se nyní měnily ve vápencové. Na Ostredoku jsme triumfálně posvačili. Následující hodinu a půl jsme strávili na hřebeni a šli téměř celou dobu skopce, což jsme si nesmírně uživali. Když jsme se vynořili u pramenu pod Královou studní, pokochali jsme se kaskádou na sebe navazujících koryt, nabrali jsme vodu a poobědvali. Nyní už nás čekala jen cesta dolů. Nejprve jsme se spustili po žluté prudkými serpentýnami do Gaděrské doliny. Tady jsme se vykoupali a odpočinuli si. Teď nás čekalo posledních 12 km podél potoka po zpevněné pozvolna klesající cestě. Šlapalo se nám mnohem rychleji a cestou jsme obdivovali kaskády, ve kterých se Gaděrský potok valil. Když jsme minuli odbočku s cedulí upozorňující na zvýšený výskyt medvěda hnědého, neodolali jsme a vydali se po ní. Šli jsme jak nejtišeji jsme dokázali, ale nebylo nám to nic platné. Žádného jsme nespatřili. Míjeli jsme nejrůznější odpočívadla. Nejhezčí ale jednoznačně bylo to Gaděrského svazu důchodců. Na přítoku potoka bylo za sebou postaveno několik vodních mlýnků, které z každým otočením způsobovaly ráno kladivem, které měly připevněné na boku. Atmosféru umocňoval jeden obrovský mlýn s kladivem podobným našemu Vencovi, který vévodil velkému potoku. Když jsme se přiblížili Blatnici, našli jsme krásnou náhorní plošinu v přilehlém lesoparku, kde jsme strávili naši poslední noc na faterském putování.
Sobota aneb Medvěd ve stanu
Ráno jsme seběhli dolů do centra parku a posnídali. Společnost nám celou dobu dělaly veverky, které nad našimi hlavami přeskakovaly ze stromu na strom. Naposledy jsme se pokochali krásami Velké Fatry a vyrazili hledat nejbližší autobusovou zastávku, u které by se dal hrát Bang. To nebylo vůbec jednoduché. Splňovala to až ta druhá. Nejprve jsme dojeli busem do Martina, odkud jsme nastoupili na vlak do Žiliny. Paní pokladní se nám ovšem zapoměla zmínit, že tam jedeme s přestupem. Nakonec jsme však zvládli ve Vrútkách přesednout a dojeli jsme tam, kam jsme chtěli. V Žilině jsme zjistili, že na vlak do Prahy máme 2 hodiny času, a tak jsme vyrazili do obchodu pro čerstvé pečivo a zeleninu. Nádraží vypadalo velice odpudivě, vyšli jsme tedy do města s cílem najít hezké místo k obědu. Měli jsme kliku, protože jsme po projití první ulici dorazili na nádherné náměstí s kaskádovitou kašnou. Poobědvali jsme a vydali se na procházku přilehlým parkem. Objevili jsme další kašnu, a tak jsme si v ní umyli nakoupenou zeleninu, abychom ji mohli jíst ve vlaku. Čas se nachýlil, a tak jsme se vydali na nádraží. Náš vlak Košíčan bohužel startoval už v Košicích a nikoliv v Žilině, a tak jsme byli rádi, že jsme zaujali místo v tehdy ještě relativně prázdné uličce u záchodu. Lidí bohužel stále přibývalo. Někteří z nich byli docela zvědaví a povídaví. Vyprávěli jsme o medvědech a naší cestě. Z jednoho spolujedoucího dokonce vypadlo, že jeho strejda kdesi v dalekých krajích ležel ve stanu a přišel za ním medvěd do stanu. Stejda myslel, že je to jeho kamarád, a tak se po něm ohnal. Medvěd se zarazil a odešel. Od této chvíli už strejda nikam nejel. Tak to vypadá, že medvědi jsou přeci jenom mírumilovná stvoření. Vlak se začal pomalu vyprazdňovat a na poslední stanici jsme dokonce i sedli. Kam vyrazíme příští rok?