Jančin islandský deník
srpen 2004
Jana vyrazila s kamarády na měsíc na Island. Zde je její povídání a zážitcích z tohoto krásného putování.
Faerské ostrovy
Na Island se můžete dostat jen dvěma způsoby. Lodí nebo letadlem. My jsme jeli lodí Norrona z dánského přístavu Hanstholm. Plavba byla klidná, moře nebouřilo, mořská nemoc nás nesklátila. Užívali jsme si bazénu a sauny v ceně lístku, většinu času jsme ale strávili na palubě. Vodní tříšť stoupající od přídě nám lepí vlasy, vítr voní solí a dálkami. Nad obzorem vychází měsíc zbarvený do ruda, postupně světlá, až je z něj náš starý bledý známý. Směřujeme přímo mezi kola Velkého vozu.
Přistáváme v Torshavnu, hlavním městě Farských ostrovů. Počkáme tu tři dny, než Norrona dopluje do Norska pro další cestující. Čas, který máme, využijeme k průzkumu vnitrozemí. Stopem dojedeme do městečka Westmanna, odkud vyrážíme do hor. Krajina vůkol nám učarovala okamžitě. Bez ptaní a okolku uchvátila naše oči i naše srdce. Od moře se strmě zvedají mohutné hory, vrcholky kamenité, stráně pokryte mechem a travou. Ze závratných výšin se dolu řítí vodopády, průzračná čirá voda. Pitím z dlaní se nikdy nepřesytíš. Do Saksunu je to poctivých 25 km. Stoupáme proti proudu potoka do strmého svahu. Nerostou tu žádné stromy, je krásně vidět všechny kopce a sedla. Cesta je značena mužíky. Kamenné mohylky kruhového půdorysu nás bezpečně vedou k cíli. Po odpočinku putujeme dále. Vítr se mění v silný vichr, na Rozsutec to sice nemá, ale občas s námi pořádně smýkne.
Stoupáme stále výš a výš, otvírá se před námi široké údolí s hradbou hor na konci. Půda je bažinatá, nasáklá vodou jako houba. Zlatavé mochny svítí do dálky, v mechových polštářích se zdvihají traviny prokvetlé rudohnědými stébly. Co chvíli vyrušíme nějakého ptáka. Jsou důvěřiví, popoletí jen o pár metrů. Zřejmě tu moc lidi nechodí. Jejich trylkování nás provází celou cestu.
Přicházíme ke konci údolí. Nad námi se tyčí majestátný Orvisfelli, obcházíme jej sedlem z východu. Teď už nás čeká jen sestup do údolí, kde leží Saksun. Slunce se chýlí k západu, světlo je měkčí, stíny se dlouží. Stébla trav se vlní ve větru, posílají svůj pozdrav dál a dál. Do údolí míří po kosých stráních tisíce potůčků, třpytí se ve slunečních paprscích jako cingrlátka. Na okraji cesty nacházíme hromadu rozbitých mušlí, některé jsou však celé a putují do našich kapes. Na dohled od Saksunu zastavujeme u jezera a rozhodneme se utábořit právě tady. Zítra je taky den, slunko mi to dneska slíbilo…
Faerské ostrovy
Slunce nás polechtalo na duši, jakoby říkalo: „Hej haló, já už jsem tady.“ Probouzíme se všichni najednou, jako jeden muž. Ostrý vítr z večera se přes noc unavil, a tak v poklidu užíváme rána v trávě. V Saksunu si prohlížíme domky a letitý kostel s drnovou střechou. Prosté kamenné náhrobky na hřbitově zarůstá šepotavá tráva, většina místních se dožívá úctyhodného věku 96 – 99 let.
Nabíráme vodu v usedlosti s přítulnými ovčáckými psy. Přeptáme se na cestu a statkář s potutelným úsměvem pokyvuje, že je všechno OUKEJ. Co to mělo znamenat, zjišťujeme záhy. Pěšinka stoupá strmě vzhůru. Jdeme co noha nohu mine, svah, byť příkrý, je schůdnější než včera. Nahoře u prvního mužíka zastavujeme a odpočíváme. Pijeme z drobného potůčku, dlouhé zelenkavé řasy připomínají sametové vlasy. Přemýšlíme, jestli se statkář tak usmíval proto, že není hloupý a touhle cestou nechodí, a nebo proto, že odhadl naší kondičku.
Pokračujeme dál po úbočí vysoko nad širokým údolím, stále výš a výš. Tíkající ptáci každou chvíli vystřelí z úkrytu, vyplašeni našimi kroky. V sedle se nám otvírá výhled na skalnaté věžičky osaměle vyčnívající z moře u ostrova Eysturoy. Bolavé nohy a únava mizí jako mávnutím kouzelného proutku Po obědě sestupujeme královstvím mechů, trav a skal k Tjornuvíku ležícímu hned na pobřeží. Silnice končí neurčitě v moři. Přicházíme do vesnice a vidíme dvě auta chystající se k odjezdu. Z dálky na ně máváme, jen tak pro formu. Zastavují a čekají na nás. Faeřané jsou neobyčejně hodní národové. Téhož večera se ukládáme k odpočinku pod majákem v Thorshavnu. Na Faerech prší 363 dnů v roce, měli jsme štěstí a chytli ty dva zbývající, plné slunce. Zítra nás trajekt dopraví do země zaslíbené.
Seydisford-Reykjahíd
Konečně na Islandu! Vítají nás vysoké hory, některé ještě v oparu. Počasí je krásné, ráno se probouzí, na nebi ještě červánkové ospalky. BŮŮŮŮŮŮŮ… Němec vedle mě se tváří, jako by stál vedle nebezpečného šílence. No nic, to znám i z Prahy. Otáčím se k Jáchymovi, ale i on má v očích podivný, útrpný pohled. A co? Je to tady BŮŮŮŮŽASNÝ! Prošli jsme celní kontrolou. Vybojovali jsme razítko, i když pro něj museli do jiné kanceláře. Takové předpotopní vykopávky v době el. čteček skoro zapomněli. Naštěstí si nás nevybrali ke kontrole zásob. Smí se sem dovážet jen 3 kg jídla na osobu a my máme rozhodně víc. Razítko v pase, pas v kapse, vyrážíme na stopa. Každý chceme vidět něco trochu jiného, a tak si domlouváme sraz za 5 dní v Reykjavíku. Vidíme se ale už za půl hodiny v Egilsstadiru. Honza s Lucií stopujou, my propadáme nákupní horečce. Tedy ne tak docela, ceny jsou tu 4× vyšší než u nás. Např. chleba vyjde v přepočtu na 70 kč. Stojíme na okružní silniči č. 1. Vede po obvodu celého ostrova, v příštích dnech nám bude věrnou družkou. Silnici s největším provozem a navíc v turistické zóně jsme si představovali živější. 1 auto za 10 minut se nám zdá málo. Po třech hodinách odjíždějí Honza s Lucií a za chvíli i my. Zastavili nám dva manželé, paní je nadšená a lidově řečeno zvědavá jako opice. Celou cestu je na sedadle spolujezdce otočená k nám a s dychtivým výrazem čeká, co jí ještě povíme. Neumí sice anglicky, ale to ani jí ani nám radost nezkazí.
Štěstí nám přeje, nestihneme ani shodit batohy a už máme stopa až do Reykjahlídu, dnešního cíle. Jedeme s mladým Norem, který se vypravil poznat své kořeny, jeho rodina odtud pochází. Auto polyká kilometr za kilometrem, přerušovaná čára se mění v klikatého hada.
Island je země tisíce tváří. Ledovce a kalné ledovcové řeky. Zelené vrcholky se svěžími pastvinami nasáklými vodou přecházejí v hornatou kamenitou poušť bez vegetace. Jen kamení a prach vířící vzduchem. Krátery, sopky a lávová pole. Pach sirovodíku ti postupně zdomácní, až jej vnímáš jako vůni. Lávové pole Lejrhnjúkur, nedaleko sopky Krafla. Pod ní je kráter Víti s průzračně modrou hladinou. Starší proudy lávy již zhnědly, mladší jsou černé. Vytvářejí prapodivné tvary, jako by se člověk ocitl na Marsu. Všechno připomíná bahno nebo těsto, těžko uvěřit, že je to kámen. V tom neobvyklém světě páry a stínů vydržíme dlouho, ztraceni v čase. Vřes a břízky pokrývají lávu, která sem přitekla před dvěma sty lety. Sirné výpary, horká pára dýmající ze škvír v zemi. Bublající bahno, země doslova vře. Mezi tím vším geotermální elektrárny a obydlí vytápěná horkou vodou. V Reykjahládu vystupujeme a hledáme místo na spaní. Na lávě je to dost obtížné. Nakonec spíme na polní cestě.
Fumaroly
Reykjahlíd leží na břehu Mušího jezera Mývatn. Mý = muška, vatn = jezero, voda. Kromě spousty vody, sopek, sulfatarů a fumarolů, tu jsou k vidění i spousty muchniček. A nejen k vidění – k pokousání… Proto Reykjahlíd spěšně opuštíme a vydáváme se směrem k oblasti se sulfatary. Prošli jsme obstarožním lávovým polem, porostlým mechem a břízkami, k puklině v zemi. Tady se asi inspiroval Tolkien. Je to něco, co člověku vezmu dech. Na dně je jezírko Grótagjá s 50°C teplou vodou. V Čechách by to byl pěknej leďák, tady si ani ruce nesmočíme. Prašná cesta nás přivedla k sulfatarům. Sirovodík nás postupně otupuje, vedro zmáhá. Potácíme se jako mátohy kolem bílých, žlutých, až oranžových kol na zemi. Vykrystalizovaná síra vytváří kruhovité obrazce. Přes ostroh Námafjall, jehož vrcholová rozeklaná skála připomíná hrad, přicházíme na planinu s bahenními sopkami.
Je tu hrozně turistů. Horší, než na Václaváku. Ale i tak je to neopakovatelný zážitek. Každá bublá jinak. Jedna podobná gejzíru, z druhé vyletují velké kusy bláta. Dýmí to tu jako v kotli. Prý si tu lidé odedávna vařili maso a pekli chléb. Vložili je do jedné z mnoha děr, zakryli kamením a počkali, až „se“ to upeče. My jsme „se“ zatím upekli na sluníčku, takže jsme zpátky do Reykjahlídu šli pěkně svižně. Odtud pak stopem do Akureyri a Reyjkjavíku. Cestou jsme navštívili ohromný vodopád Godafoss.
Reykjavík
Reykjavík, neboli Kouřová zátoka, získal své jméno podle horkých pramenů, které se v této oblasti nachází. Vítá podmračným nebem. Překvapuje nás vesnický duch, kterým to tu dýchá. Poklidné městečko s příjemně rušným centrem. V historické části převládají nízké budovy, domy z konce 19. století. Parlament na hlavním náměstí je neokázalá kamenná dvoupatrová budova zvíci české školy. Auta sem nesmí, všichni chodí pěšky. Moderní stavby stojí mimo centrum.
Jelikož je pondělí, předpokládáme, že muzea budou zavřená. Volíme proto náhradní program: bazén. Bazén na Islandu ale není jen tak ledajaký bazén. Za 230 ISK (75,– kč) si můžete celý den užívat nejen bazénu, páry a tobogánu, ale i malých bazénků s teplou vodou. Je jich tu celkem pět, některé i s výřivkou na masáž. Jsou vyhřívané termálními prameny (ano, trochu to tu smrdí sírou) a každý má jinou teplotu. Nejstudenější 37–38 °C, nejteplejší 45 °C. Do toho se už ale nedalo vůbec vlézt. Už před sedmdesáti lety tu byl proveden první vrt, a dnes je celé město vytápěno geotermální energií. Vodní pára má teplotu 350°C a je silně natlakovaná. Proto se používá k pohonu turbín, které vyrábějí elektřinu, kterou se pak ohřívá voda, jíž se domy vytápějí.
Odpoledne jsme dorazili do centra a zjišťujeme, že muzea zavřená nejsou, naopak, vstup je v pondělí zadarmo. Návštěva Národní Galerie s expozicí současných islandských malířů je zajímavá. Většina se soustředí na islandskou krajinu, nelze ani jinak, tak silná a drsná tu příroda je. Sopky, vítr, led, oheň, voda, živly jsou tu v lidech zakořeněné. Obrazy nám poskytly klíč k tomu, co jsme viděli a ještě uvidíme. V drsnosti obrazů prosvítá láska ke krajině, ve které žijí. Zavítáme ještě do muzea ság, veršovaných bájí a kronik o prvních obyvatelích Islandu, o objevení Ameriky. Kdepak, nebyl to Kolumbus, ale Eyrík Zrzavý, kdo první doplul na Americký kontinent.
Dingvellir
Tentokrát nás naše kroky zavedou na Dingvellir [singvetlir]. Skalní stěny u říčky Oaxará se nacházejí na riftu dvou zemských desek. Stýká se tu Americký a Evropský kontinent. Desky do sebe narážejí, proto jde o aktivní sopečnou oblast.
Když jsme hloubali, proč byl vybrán právě Dingvellir a ne nějaký vodopád, nebo jezero, ozval se náš geolog Matěj, že prý proto, že „když sem přijeli, aspoň poznali, že už jsou tady. Nikde jinde na Islandu krajina nemá podobný ráz.“ A skutečně je tomu tak. Vítr se prohání po pláních, zvrásněných hlubokými prohlubněmi, zatopenými vodou. Na obzoru se modrá ledovec a panuje zde zádumčivé ticho.
Prapředkové Islanďanů se na Island uchýlili před náboženským pronásledováním a nepokoji. Proto se také záhy rozhodli pro demokracii. Ve svobodné zemi chtěli žít svobodně. K tomu sloužil nejstarší parlament v Evropě – Althing, který se schází bez přerušení již od roku 930.
Althing tvořili zástupci lidu. Ale jak se stát poslancem v parlamentu? Nebylo to zas tak jednoduché. Takový poslanec musel být zámožný a vážený člověk, dále mu musel dostatečný počet lidí projevit důvěru. Zástupce pak měl povinnost zúčastňovat se každý rok zasedání parlamentu, které trvalo 14 dní a odehrávalo se pod širým nebem. Během těchto dní se vydávaly zákony, vynášely rozsudky a řešily se ekonomické otázky. Od konce 18. století se poslanci samozřejmě scházejí v sídle vlády v hlavním městě. Dingvellir ale zůstává i nadále místem, kde se odehrávají důležité události. Zde se slavilo osamostatnění Islandu, zde v roce 2000 probíhaly oslavy tisícího výročí přijetí křesťanství za státní náboženství.
Moc se nám tu líbilo, na to, jak jsou Islanďané na toto místo hrdí, ho pojali střízlivě.
Vodní hrátky
Vážené dámy a pánové, držte si klobouky. Naše krasojízda pokračuje! Dojeli jsme ke gejzíru Geysir. To podle něj se všem podobným jevům (stříká to teplou vodu v pravidelných intervalech) na celém světě říká gejzír. Z dávné slávy tohohle stařešiny ale už moc nezbylo. Kdysi chrlil vodu každých 10 minut do závratné výše 15 m. Pak se na dlouhou dobu odmlčel a k životu ho probralo až zemětřesení v roce 2000. Od té doby občas zabublá, ale jinak se moc nenamáhá. Zato sousední gejzír jménem Strokkur se činí. Každých 5 – 10 minut chrlí vodu vysoko k nebi. Tahle podívaná za to opravdu stojí, i když jsme poněkud navlhlí vodní tříští.
Další zastavení je u vodopádu Gullfoss. Je to macek. Ze tří stupňů se valí tuny vody a s ohromným rámusem dopadají dolů. Ze dna se k hornímu okraji klene duha.
Pokračujeme na Skálholt. Je to kostelík, který vypadá poměrně nenápadně. Aspoň na to, že je nejstarší na celém Islandu. Kostel byl na tomhle místě postaven nedlouho po přijetí křesťanství. A od té doby se tu vystřídaly jen 4 budovy. Nejprve kaple, pak katedrála ze dřeva (největší, co kdy v severských zemích stála – 50 m dlouhá loď). Hned zpočátku zde bylo zřízeno biskupství, a tak byl Skálholt dlouhou dobu centrem církve a vzdělanosti. Skálholt byl nepřetržitě osídlen přes 1000 let, proto tu dnes probíhají archeologické vykopávky.
Abysme ze sebe smyli prach cest, míříme do Hveragerdi. Je to městečko v sopečné oblasti. A opravdu to tu podle toho vypadá. Každých pár metrů narazíte na nějaký ten gejzírek či pářící sirné kolo. S trochou nadsázky se dá říct, že má každý na zahradě vlastní bublátko. Jdeme na večerní výlet do hor nad Hveragerdi. U fotbalového hřiště je malý gejzír, chvíli čekáme, jestli nezačne chrlit vodu, ale k ničemu se nemá. Místní kluci na nás koukají dost otráveně, no ono asi není nic příjemnýho, když vám na fotbalový tréninky lezou turisti a zkoumaj něco, co vy znáte líp než svý boty. Začíná být zima a šeří se, ale čeká nás zážitek naprosto nevšední. Koupel v teplém potoce. Voda má tak 36°C, lebedíme si, až jsme úplně rozmáčení. Představte si mít něco podobnýho na táboře…
Hekla
V Hvolsvölluru jsme se sešli kolem třetí odpoledne a vyrazili na cestu k nejvyšší přístupné sopce Islandu, Hekle. Rýsovala se na obzoru úplně zřetelně, ani se to nezdálo tak daleko. Tenhle pocit se nám stal v příštích dnech osudným. Ale nepředbíhejme… Po pár kilometrech prašnou cestou uhýbáme k polní usedlosti. Za ní jsou už jen pastviny a hory. Snažíme se najít hospodáře, abychom zjistili, jestli můžeme přejít přes jeho pozemek. Nikde nikdo. Zaklepeme na okno, ozve se zaržání koně, zaklepeme na dveře, ozve se ovce. Opravdová Farma zvířat. Pastviny jsou obehnané drátem pod proudem, přejdeme je ale snadno. Pak už nás čeká jen výstup do sedla.
Jen!? Bez malého dobrodružství se to neobejde. Země je podmáčená. Zprvu se jen špatně jde, uprostřed ale zjišťujeme, že je tu víc vody než půdy. Není radno stát dlouho na jednom místě, protože se okamžitě začnete propadat. Každý volí jinou strategii. Někdo jde oklikou přes kopečky, někdo podle bývalého oplocení. My jsme měli štěstí a viděli polární lišku. Říkáme si, že ta ví, kudy běžet, a jdeme jejím směrem. Na konci ovšem zjišťujeme, že se mokrým botám nevyhnul nikdo. Dál už se jde líp, aspoň do okamžiku, než dojdeme k prvnímu brodu. Mokré boty dolů, po kamenitém dně vláčíme umrzající nožky, na druhé straně zpět do mokrých bot. Jak nám teď připadají pohodlné.
Pod sedlem se před námi rozevírá dlouhé podhůří Hekly. Z dálky vypadá celkem přívětivě. Až druhého dne zjišťujeme, že je to vyprahlá kamenitá poušť. V kontejneru jsme si nabrali lahve na vodu a zvětšili tak kapacitu svých velbloudích hrbů na dvojnásobek. Narazili jsme tu na „eskymácké hřiště“. Uprostřed země nikoho, 40 km od nejbližší civilizace, je na zemi vyznačené hřiště na fotbal. Asi jsme vyrušili eskymáky při zápase letní fotbalové ligy…
U posledního pramene jsme si uvařili oběd, nabrali vodu a napili se do zásoby. Moc nám to ale platné není. Hekla se vůbec nepřibližuje. I když každý den ujdeme přes 30 km, Hekla se zdá přes moře kamení a lávy nedosažitelná. Druhý den večer spíme pod Heklou. Zase omyl, z místa, kde jsme přespali, nás k úpatí Hekly čeká ještě 10 km. Ale o tom až příště.
Hekla (už doopravdy)
Ráno mě probudilo sluníčko. Vykouknu ven a co nevidím? Krásně modrou oblohu a Heklu v celé její kráse. Co by kamenem dohodil… a zbytek došel. Nemůžu se dočkat, abychom už byli na cestě. Takže budím ostatní. Ale Matěj s Martou vrčí cosi o praštěných optimistech. Teda nevim, co víc by si přáli než azůro od obzoru k obzoru a hřející slunce. Až cestou se dozvím, že Matěj byl vzhůru o tři hodiny dřív a to že na stanech byla centimetr silná ledová krusta.
Cesta nahoru nám dala pořádně zabrat. Při posledním soptění se Hekla vyznamenala a my teď abychom přelezli 7 km dlouhý lávový pole. Láva je postupně křehčí a křehčí. Skáčeme z kamene na kámen. Většina valkých „balvanů“ se ale rozsýpá jako pískové hrady. Musíme se soustředit na každý krok, skoro nevnímáme, že jdeme do kopce. Když člověk o lávu zavadí rukou, hned teče malinovka, pěkně ostrou náturu má ta Hekla. Nahoru na horu jsme se dostali bez vážnějších problémů, až na pořezané podrážky a ruce jsme všichni celí.
Půl kilometru od vrcholu nás čeká velké rozčarování. Z druhé strany vede na Heklu vozová cesta. Skupiny turistů sem dojedou autobusem a pak si posledních pár kilometrů vystoupají s teleskopickými holemi po krásně schůdné pěšince. Připadáme si trochu jako Čtyřlístek, když po celodenním výstupu vylezl na vrchol hory, kde na ně místo divoké přírody čekal hotel s občerstvením. Ten tu na štěstí není, občerstvit bysme se ale mohli, doplníme aspoň zásoby tekutin. Proto si po zdolání vrcholu zalezeme do závětří a uvaříme si čajík ze sněhu. Povím vám, že mi žádnej čaj v životě takhle nechutnal. Výhled se nám zatím poněkud zatáhnul, jsme v mraku, měli bysme začít pomýšlet na návrat.
Cestou dolů si užíváme plachtění. Abych vám to přiblížila: to, co jsme cestou vzhůru proklínali, stalo se teď pokladem. Jemná suť klouže pod nohou sama od sebe. Vyskočíme, letíme, dopadneme na suť, která nás pár metrů sveze, a znovu – odraz, let, skluz. Vítr nám hvízdá v uších. Všem se na tváři zabydluje úsměv. Výraz radosti z pohybu, svobody a síly. Ošlehané tváře a ohníčky v očích. Už víme, proč jsme na Islandu… království za koně, Island za Heklu. Co jsme nahoru šli pět hodin, dolů jsme splachtili za hodinu. Máme za sebou zážitek na celý život. A kolik že ta majestátná dáma měří?
Jökullsárlón
Po Hekle už nás čekalo jen poslední zastavení před cestou zpět do Seydisfjorduru. Nocovali jsme v nejjižnějším a nejdeštivějším městě na Islandu, ve Víku. Příjezd byl stylový – zmokli jsme dřív, než jsme došli od auta pod střechu. Naštěstí se nás ujali hodní islanďani, vzali nás pod střechu, dali nám večeři a nechali nás přespat. Dozvěděli jsme se při té příležitosti, že ve Víku prší, prší a prší a sluníčko vysvitne tak dvakrát do roka. Ráno jsme měli to štěstí a jeden ze slunečných dnů si ozkoušeli na vlastní kůži. Z černé pláže jsme si prohlédli tři troly, který šli krást, ale zastihly je první sluneční paprsky a zkameněli. Aspoň tohle se říká o všech skaliskách u pobřeží…
A už jsme ujížděli k ledovcovému jezeru Jökullsárlónu, vyvěrajícímu z největšího islandského ledovce Vatnajökullu. Vyrazilo nám dech. Po světlěmodré hladině plují ledové kry. Polehoučku si to šinou k otevřenému moři. Vládne tu ticho, jen sem tam se ozve šplouchnutí, to jak kus ledu spadne do vody. Člověk má pocit, jakoby se před ním zhmotnil čas. Ledové kry jsou starý přes dvě stě let.
A to už jsme zamířili do Seydisfjorduru. Uzavřeli jsme kruh, okružní silnici číslo 1 i ten pomyslný. Nepokoj, který žene člověka pořád dál, v něm ale neuvízl. Kam příště? Doufám, že zase se Vpřeďákama.