Boj o Štítek táborníka
14. - 16. 5. 2004
V pátek jsme se v 15:00 sešli na Hlaváku a na našich nadšených obličejích bylo vidět, že jsme všichni zvědaví, jak to dopadne (totiž Štítek měl Tomík a všichni byli zvědaví, jestli ho obhájí). Když jsme vystoupili z vlaku, vydali jsme se pod Pepandiným vedením k Plešiveckému jezírku. Cestou jsme si zahráli lakros a vlajku. No a jak je známo, vždycky jsou to čtyři kiláky, tedy žádná dálka, takže jsme se ani nenadáli a byli jsme tam. Postavili jsme si plachtičky (kluci, ti největší a „nejzdatnější“, si postavili cosi jako okap, co rozhodně nemohlo sloužit jako plachtička) a šli na dřevo. Ohniště bylo moc krásný ještě od předcházející Bobrovy výpravy. Po večeři jsme si zahráli hru. Všichni odpovídali na 9 stejných otázek, pak jsme hádali, kdo ty které odpovědi napsal. Nakonec jsme si ještě něco přečetli a šli spát.
Když jsem se ráno probudila, byly holky pryč. Šly pro vodu. Ke snídani jsme měli „buchtičky“ a voda z pramínku, kterou holky přinesly, nám všem pěkně svlažila ústa. Po snídani byl započat boj. První byla lesní hra (účelem bylo získat co nejvíce cizích kartiček a ty své ubránit). A pak byly disciplíny: Setonův běh, přepalování provázku a azimuťák. Vyhlášena byla i disciplína s příběhem. Pak byl oběd a po něm přišlo řazení mincí podle velikosti, poznávání květin, půlení úsečky (za pomoci ešusu, provazu nebo metru) a čtverec (měli jsme různé geometrické obrazce složit do čtverce). Nakonec jsme večer vyhodnotili příběhy a bylo vypočítáno prozatímní pořadí a zjistilo se, že nejlépe na tom je Móňa. Po opravě „malé“ chybky se ale ukázalo, že první je prozatím Méďa a Móňa je druhá. Po pár mafiích jsme byli právě příjemně naladěni na trochu toho zpěvu s Janinou kytarou, přičemž jsme se taky náležitě popsali a pokreslili lihovýma fixama. Pak už jsme si šli opravdu lehnout.
Když jsem se probudila, okamžitě jsme si uvědomila, jak sprostá a vlezlá zima mi je, zároveň mě ale zahřál Kvítkův úsměv, když jsem otevřela oči, takže zimu – tu ať vezme čert! Ovšem, čert o zimu asi taky moc nestál, protože – zkrátka ve spacácích nám bouřil Severní ledovej oceán a než jsme se oblékly, musely jsme se dlouho utírat. Vzhůru ještě nebyl nikdo kromě Háni, která se vracela ze záchodu a šla ještě spát. Po té, co jsme za pomoci březové kůry rozdělaly oheň (vlastně ne, nakonec jsme ho rozfoukaly ze žhavíků) a začaly si ždímat a sušit spacáky, začali se k ohýnku pomalu šourat ostatní. Po snídani bylo ještě přečteno mezipořadí po vyhlášení příběhů, a jelikož v těch jsem byla spolu s Tomíkem první, tak jsem byla náhle první celkově. Teda řeknu vám, sice je fajn bejt první, ale ty nervy, vždyť zbývají ještě tři disciplíny! Jako první byla morseovka. Jana s Háňou nám přes jezero vysílaly morseovkou písmena a my je museli přepsaná odevzdat Tomovi. Byl to boj! Pepi by bývala byla první, ale spletla — a ----, tedy dost velkej rozdíl. Její smůla se stala pro mě štěstím. První jsem byla já. Pepi byla čtvrtá, taky dobrý! Pak byl vis na větvi. První byl samo sebou Méďa, já byla čtvrtá. No pak došlo na nejhorší – Epikurovo poselství (v lese jsou rozházený kartičky a na každé je část textu s číslem udávajícím pořadí, cílem je sestavit celý text dohromady). To jsem dost pokonila! Teda docela to šlo, ale proč člověk občas nevidí to, co je tak blízko? První byl Tomík, pak byla Kvítek. Já jsem skončila sedmá. A řeknu vám, já myslela, že je to ztracený, že nemám šanci. Vždyť je to přece nelogický, Méďa i Kvítek byli určitě celkově lepší a Pepi …, jo taky Jerry! …No zkrátka vůbec jsem nevěděla. Nakonec to bylo tak: vyhrála Láďa, tedy vyhrála jsem já. Jupíííí, super, skvělý, jsem moc šťastná. Druhý byl Méďa, třetí Kvítek.
Když jsme si pak sbalili, vyšplhali jsme se na Plešivec a tam byl skvělej obídek. Pod Plešivcem jsme si zahráli kompot. Pak už nás čekaly pouze Rejkovice. Tam jsme nasedli do vlaku, abychom pak ve Zdicích vystoupili na přestup. Tam jsem dali ještě vydělat nádražním stánkům a pak jeli až do Prahy. Tam jsme se rozloučili a všichni se rozběhli do svých domovů, do teplých postýlek.
zapsala Láďa
