Výprava na Vraní skálu
19. - 21. 9. 2003
V pátek v 16:45 jsme se sešli na Smíchovském nádraží a to: Tom, Háňa, Janička, Anička, Botička, Míša, Káťa, Metoděj, Láďa, Móňa, Tomík, Májka a Kvítek – ze Sedem, Ondráš, Luky a Zdenda – z Osem, Mára, Zelí, Míša a Kryštof – ze Dvojek. Kupodivu nepřišel nikdo úplně pozdě, a tak jsme bez starostí mohli nastoupit do vlaku. Cesta byla středně dlouhá a většina z nás již tudy nejednou jela. Utekla rychle jako pára nad hrncem.
Vystoupili jsme ve Zdicích. Vydali jsme se na cestu k našemu tábořišti, nebylo to daleko, jen trochu do kopce, a tak to byl pro Míšu, Kryštofa a Metoděje oříšek. Z počátku byli plni sil a dokázali vést horlivý rozhovor, ba přímo hádku. Mára je naštěstí uklidnil a varoval, že teď se nic nevyřeší a akorát se vyčerpají. Nicméně se tak stalo.
Už se šeřilo a my jsme našli na tábořišti Báru, Iva a Ivana, kteří seděli u ohně. Kolem louky byl natažen elektrický ohradník a ozývalo se tam časté bučení krav. Postavili jsme si plachtičky, tedy spíše jsme si rozložili celty. Ondráš byl celou dobu nervózní, ale není divu, musel dojít pro Fandu a Tomáše, kteří se vraceli ze zápasu. Stejně nakonec došli a dali si s námi úžasnou hru Mafie. Hráli jsme a zpívali, od nejmladších jsme postupně chodili spát. Až zbyla jen hrstka. Na konec jsme si přečetli přednášku J. Cimrmana. Uložili jsme se a místo ukolébavky jsme usínali za zvuku nedaleko vzdálené silnice.
Sotva se v sobotu ráno všichni probudili, hned si začali vyprávět noční zážitky. Tomík spal celou noc na kořeni… Háňa a spousta jiných došli brzy ráno pro vodu a my jsme k vajíčkům nebo buchtičkám mohli pít čajíček z čisté pramenité vodičky. Plán byl následující: hraní her a upravení studánky. Dopoledne jsme si opravdu velmi moc užili. Mára a Zelí si připravili hru.
Legenda: Jste bojovníci ve starém řeckém bludišti. Jelikož jsou chodby spletité, je jen jediný způsob, jak z bludiště ven. V bludišti jsou ukryty hádanky, na které byste měli znát odpověď. Pokud však nějakou neznáte, budou vám jako nápověda sloužit mince nacházející se na zemi. Odpovědi budete vpisovat k příslušným číslům v křížovce a dozvíte se, co dál. Má to pár háčků! Mince smí sbírat nejmenší z vás a ne všechny odpovědi pasují k otázkám. To by stačilo.
Rozdělili jsme se do tří skupin a šlo se na věc. Některé otázky byly jednoduché, jiné složitější a některé tak složité, že bez nápovědy nikdo nevěděl. Vyhrála skupinka kde byl Ondráš a to i přes to, že měla nejméně bojovníků (Káťa, Luky, Míša, Kryštof, Kvítek a Ondráš). Úkol, který jsme museli udělat byl takový: Nalijte do ešusu vodu a uvařte čaj. To vás z bludiště vysvobodí. Hru plnilo napětí až do posledního okamžiku, pili jsme téměř studený čaj z horkého ešusu a dalo by se říct, že jsme si ho lili do chřtánu.
V tomto časovém období už nemám moc jasno. Mám dojem, že jsme došli na tábořiště a dali si oběd. Jelikož nás hra zmohla, vypili jsme své zásoby vody.
Byl horký parný den, ale přesto jsme se rozhodli zahrát si ještě další hry. Mezitím Májka schovala Tomovi boty, a tak měl při čínské modlitbě každou botu jinou. Začali jsme hrát a tu se najednou Májka rozbrečela, zapomněla, kam boty dala. Láďa se nakonec přiznala, že boty schovala ke mně do batohu. Předtím, než jsme se dali do zkrášlování vodního toku, jsme nasbírali dřevo na oheň.
Vzali jsme své láhve a šli k pramínku. Bylo tam opravdu co spravovat. Přes potůček byly naházené smrkové větve a dno bylo zanesené. Dali jsme se do práce. Po pár desítkách minut byly větve odstraněné a my se rozdělili do různých částí toku. Zhruba po dvou hodinách byly na potůčku tři přehrady a pět korýtek. Všichni byli nadšení a někteří i špinaví a unavení. Dali jsme se na odchod a doplnili své láhve. Háňa s Láďou a se mnou zůstaly ve stínu lesa a dodělávaly lopatky ke mlýnkům.
Po jedné hodině jsme se i my odhodlaly k odchodu. Když jsme přišly, byla hra lacrosu v plném proudu. Chýlilo se k večeru (tedy byl večer) a my chtě nechtě, tedy snad chtě, začali vařit guláš. Všem se moc povedl. Anička, Janička, Botička a Míša měli něco na způsob leča, Láďa s Móňou připravily vegetariánský guláš se sójovým masem. Tom, Háňa, Káťa a Metoděj měli výborný guláš, ale podle Máry byl ten náš nejlepší. Po večeři jsme si dali opět mafii, ale šli jsme spát mnohem dříve než předcházející den.
V neděli ráno jsme se vzbudili o něco dříve než v sobotu a zážitky z noci také nebyly velké. K snídani byly buchtičky a Zelího litý-sypaný perník, který se mermomocí snažil udat. Po snídani jsme si zabalili, abychom si mohli ještě něco zahrát předtím, než odejdeme na Vraní. S tím nebyly téměř žádné problémy. Z her jsme hráli pastušku, hu-tu-tu-tu, džungli a mičbí. Asi v jedenáct hodin jsme vyrazili nahoru na horu. Menší človíčkové se zajímali o to, jak daleko to ještě bude. Po poměrně krátké chvíli jsme stanuli pod kopcem.
Na výstup jsme byli připraveni, ale na to, co nás potká, asi ne všichni. Vydrápali jsme se pod skalnatý vrcholek, kde jsme odložili své batohy. Bez batohů to šlo hladce a během malé chvilky jsme se dostali na úplný vrchol. Nejvíce nás zaujal rozhled na krajinu, ale hned po tom „vrcholová kniha“. Skládala se z velkého množství účtenek, etiket z PET lahví a podobných kousků papírů, kde byly zaznamenány zážitky a připomínky. Když jsme se dostatečně pokochali a popovídali o „vrcholové knize“, sešli jsme dolů.
Z batohů se nám nic neztratilo a tak jsme se mohli dát do oběda. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se Bobr. Amerika mu trochu stoupla do hlavy, ale nevadí. Dali jsme se na pomalou cestu k nádraží. Hráli jsme mnoho her a u „létající močůvky“ jsme hráli mlsné psy. Veverka Bobra neminula. Sebrali jsme mu obě boty a jednu jsme mu dali do ostružin. Jako na potvoru, Háňa neměla s sebou pinzetu. Pokračovali jsme tímtéž směrem a po chvíli nás Bobr opustil ve svém, ne zánovním, autě. Došli jsme na nádraží. Putování bylo u konce. Ve vlaku jsme neměli moc místa pohromadě a tak jsme se rozdělili do malých skupinek. V Praze jsme se rozloučili oddílovým pokřikem a rozjeli se každý do svého domova.
zapsala Kvítek