Velikonoce na Vápně
31. 3. - 4. 4. 2005
To byla zase jednou akce… I moje psí dušička si to moc užila. Tak snad jen bych zaštěkal pár největších zážitků.
V první řadě je to určitě velká soutěž Po stopách Johanese Wooda, která byla naplánována na sobotu. Všechny soutěžní týmy se nakonec podle chování (a že bylo originální, mnohdy i dost zábavné) poznali a mohli vyrazit. Na borůvkovém kopci jsme získávali kradením části tajné zprávy, která nás naváděla za tajemstvím, které Wood objevil. A nakonec po mnoha útrapách (křesání ohně, vaření pudinku atd.) jsme jej nalezli, byl to zvláštní Woodův kov. Byl znatelně těžký, přesto že ho byl jen malý plíšek. Posléze jsme nalezli i šíleného chemika (na fotce), který nám ve své sluji za úplatu pudinkem prozradil, jak na Woodův kov vyzrát. Tedy, dodnes nevím, jak se mu to povedlo, ale kov rozpustil v obyčejném čaji! Neuvěřitelné. Uvnitř kovu bylo tajemství na jeho výrobu.
A dalším nezapomenutelným zážitkem (pominu-li večery v týpí u Hániny a Janiny kytary) bylo samozřejmě pondělní ráno. Vyčkali jsme na osmou hodinu, ale pak jsme již dále ležet opravdu nemohli, s pomlázkami jsme vyběhli ven a snažili se donutit i naše dívky, aby opustili týpí a dovolili nám je omladit. Povedlo se a za chvíli se již život na louce pěkně rozproudil, křik a mnohdy velmi rychlý běh dívek nám (pánům) sice občas komplikoval „práci“, ale nedali jsme se a vydrželi. Odměnou nám kromě krásných pentlic na našich pomlázkách byly i části zprávy, která nás posílala kamsi do jeskyní u mlejna. Tam jsme objevili truhlu a v lese nad jeskyněmi rozvěšené spousty klíčů, vtip byl v tom, že do zámku truhly pasoval jen jeden. Zpráva v truhle nás odkazovala na louku nad Hříbátky (tam kde jsme na táboře brali dřevo), kde rostly dobroty přímo na stromech. Očesali jsme co jsme mohli a za pár chvil jsme již hodovali na louce společně s dívkami. Když už nikdo nemohl pozřít ani čokoládové vajíčko (o jiných dobrotách ani nemluvě), rozhodli jsme se k návratu do tábora. Ale ony nám to odpoledne dívky řádně vrátily, počasí bylo vodě přívětivé, takže někteří z nás byli mokří ještě na Hlavním nádraží v Praze. Zde jsme se taky jak se patří rozloučili indiánským bubnováním přímo v nádražní hale, přál bych vám to někdy slyšet, ta akustika!
Ještě vám zde musím vyštěkat krásnou koledovačku, kterou nás naučil malý Míša od Dvojek a holkám se určitě i přes její značnou délku móóóc líbila:
Koleda koleda jarní trávo, ať je tady všechno zdrávo. Koleda koleda travičko, vyskoč aspoň maličko, a pak ještě výš, udělej nám skrýš, pro zajíčka, pro vajíčka i pro toho koledníčka, co si pokoj nedá a vajíčka hledá říká při tom: Koleda koleda jarní trávo, ať je tady všechno zdrávo…