Oddílové hry Lužná
13. - 15. 5. 2005
Akce se zdařila. Aspoň tak musí znít první věta. Počasí vyšlo úplně perfektně, noční deštík jsme bez úhony přežili pod dobře postavenými plachtičkami a přes den většinou svítil Punťa.
Ale teď pěkně od začátku, sraz v pátek na Masarykově nádraží je trochu hektický, hlavně ale vinou dámské starší části výpravy. Za chvíli už ale řádíme ve vlaku, když si na to vzpomenu, je mi pořád ještě trochu líto těch cizích lidí, asi nás chudáčky nemohli chápat, zvláště některé. V Lužné zjistíme, kdy mají otevřeno v muzeu a vydáváme se hledat místo na spaní. Po krátké konfrontaci s ovečkami (někteří v nich asi poznali „příbuzné“, že Fando?) už rozbíjíme plachtičky v lese a sbíráme dříví na oheň. Po posezení a povečeření uléháme.
V sobotu ráno vyšleme na předsunutý průzkum Verču, a když se po několika hodinách nevrací, vydáváme se ji neohroženě hledat. Na nádraží bohužel zjistíme, že nám bezdůvodně pláchla vlakem, tak se raději podíváme do železničního muzea. Myslím, že na toto místo zůstaly každému z nás nějaké nesmazatelné vzpomínky. Třeba jak kdosi z nás řídil lokomotivu nebo se dosyta vyblbnul u starého ovládání nádraží, jak někdo prolezl i ty části lokomotiv, které se téměř prolézt nedaly, a tak dále.
K obědu se vracíme na tábořišťátko, cestou žasneme nad želvou v rybníce, ale když zjistíme, že se opravdu chytit nedá, pokračujem smutně dále v cestě. Po skromném obědě začíná boj. Snad zde ani nebudu jmenovat všechny disciplíny, kdo tam byl, určitě si na ně vzpomene a kdo ne, jeho smůla.
K večeru nás ještě proradně opouští Bára, takže se z výpravy stává po dlouhé době zase pánská jízda. K večeři vaříme polévku a po ulehnutí se nám spouští taková menší přeháňka.
Ráno už sice není takové azurové nebe, ale na radosti nám to neubere. Zajímavější už je návštěva lesáků, zrovna když se Fanda chystá rozdělat oheň. Všechno nakonec ale dobře dopadne, Fanda chytře s klukama uteče a Bobr má volné pole působnosti vysvětlovat, což se mu povede bravurně. Se slibem, že vše uklidíme, nás skoro spokojeně opouštějí. Po snídani dohráváme ještě pár disciplín a z nich už se pomalu začíná rýsovat vítěz.
Po Epikurově poselství je vše rozhodnuto. Vítěze oslavíme, jak se na náš oddíl patří, tedy nejen oddílovým pokřikem, ale hlavně pořádnou šiškovou válkou.
Na cestě na vlak si ještě zastřílíme z praku a trochu zmokneme. Ve vlaku sice sníme, na co přijdeme (tentokrát se ani vločky nepřivezly zpět), ale už v Praze má zase většina z nás hlad, prostě moc rostete a jste k neuživení!
zapsal Ondráš