Poklad pro vedoucí
28. 9. 2004
To, že se k něčemu schyluje bylo jasné již od pátku. Na toulání se nejelo, ale Pepi, Kvítek a Láďa furt telefonovaly, byly u nás doma, pak zas na Barandově a pak zas v Holešovicích. Dělaly děsný tajnosti a vůbec.
Došla mi pošta! Růžová (prý červená) obálka. Ha, teď to přijde – čas srazu, doporučené a povinné vybavení (např. stolní lampička, horolezecké vybavení). Pak jsme žhavili dráty zase my, vedoucí. Jakou že má ten druhý barvu obálky, kde má čekat a co si to má vzít za podivnost on. Mysleli jsme si, že jsme děsně chytrý, ale naše dedukce nebyla tak úplně správná.
Ondráš a Bobo již četli instrukce, když jsem přiběhla 28.9. k Bateriím (ul.). takže s těmahle to vyhraji… A taky že jo… Ale to bych předbíhala. Bobo zásadně běhal, což já jsem ze zásady po několika hodinách už moc nemohla, ale to víte, když Bobr pohrozí, tak běžíte i když už fakt nemůžete. Ondráš tohle bral pragmaticky a sportovně (on na rozdíl ode mě něco vydrží).
Systém pokladu byl super, místa byla krásná – až na některé historické nedostatky a literární mýlky, které byly spíše úsměvné a ne k vzteku – počasí nám přálo, a o překvapení nebyla nouze.
Jezdilo se na kredity, ty jsme mohli dobít jídlem a nebo právě tou lampičkou – zkrátka stačilo někde zazvonit a poprosit o nabití – dvě minuty mít lampičku v el. síti a hned vám naskočilo 20 kreditů.
Závěr pokladu byl krásný – v Prokopáči – azimuťáček, cesta po niti, sestavit elektrický obvod a rozsvítit si na prolézání pavučinou, které neradno bylo se dotknout. Vysoko nad jezírkem houpe se vařečka s pokladovou zprávou. Pak už jen rychlá, ale poklidná cesta po tmě do tunelu, kde nalezeny i ukradené zápisky, po kterých jsme celý den pátrali jakožto detektivové, i nějaké to sklo a keramika za snahu a sladkost na vzpruhu po náročném dni byly. Dlouho už jsem si nic tak neužila.
Příběh není bez poučení: chyby v šifrách jsou hrozná věc a slibuji, že už se to víckrát nestane, abych si to po sobě pořádně nepřekontrolovala.
zapsala Háňa
