Probudili jsme se do zvuku tamburíny a volání „Surgere!“, což jsme si pomocí našich minislovníčků,
které jsme našli vedle postelí, přeložili na „Vstávat!“. Dozvěděli jsme se, že jsme do místního zařízení
doputovali včera v noci v několika skupinách (Zelení pod vedením Elišky, Samary a Týny,
Modří pod vedením Poma a Sáry, Červení pod vedením Zelího a Simči a Žlutí pod vedením Vosy
a Májky). Tím zařízením se rozumělo Výzkumné centrum, v němž jsme se měli stát vyučenými lékárníky.
Hned na snídani jsme byli seznámeni s hlavním předmětem výzkumu — nemocí projevující se bílým
flekem na ruce. Bohužel jsme ji nemohli zkoumat doopravdy, protože se s ní nikdy doopravdy nesetkali
ani naši učitelé.
Po snídani jsme se hned vrhli do výuky — přiřazovali jsme k sobě první a druhé
názvy květin v češtině i latině. Bylo to náročné, ale nakonec jsme víceméně uspěli.
Při svačině nás zastihla nečekaná událost — do tábora se přiřítili dva neznámí lidé,
kteří se představili jako sourozenci Větvičkovi (Evžen a Servácie). Ukázalo se,
že nebohý Evžen je onou nemocí nakažen! Naši učitelé měli ale naštěstí připravený recept na lék,
který by proti nemoci měl zabrat. Ještě než jsme se vydali získávat do něj přísady,
do kuchyně vstoupil další neznámý člověk a začal propagovat jakousi Mikulášovu medicínu, která,
narozdíl od té z výzkumného centra, měla opravdu fungovat. Naši učitelé ovšem tohoto podivína
vyhnali a papír s informacemi roztrhali a hodili do Zábrdky. Šlo prý o jejich
bývalého kolegu, který už ve středisku nepracuje. Poté už jsme se mohli vrhnout do získávání přísad do léku.
Nebylo to ovšem jednoduché, abychom se dozvěděli, co sbírat, museli jsme procházet tajemným domem
a řešit všemožné logické úlohy, a to v poměrně krátkém časovém úseku — do oběda.
Během oběda naši pedagogové z námi přinesených surovin vyrobili lék, který jsme následně Evženovi podali.
K naší hrůze lék vůbec nezafungoval, spíš naopak — Evžen po požití zůstal nemocen,
a ještě ztratil paměť. Zcela dezorientován poté utekl z našeho výzkumného střediska.
Poněkud rozčarovaní jsme nechali naše učitele bádat, co dál, a mezitím si pro odlehčení zahráli
Orgánovou pastušku (kde se místo „revoluce“ křičelo „transplantace orgánů“). Během hraní byl
z každé barevné skupiny vybrán jeden dobrovolník, který se vrhl do Zábrdky pro zbytky Mikulášova dopisu,
abychom se dozvěděli, kde Mikuláše, vynálezce druhého léku, najít. Dopis se nám podařilo složit,
takže jsme se vypravili na adresu Mezi Hříbátky a Franťákem. V jeskyni se studnou jsme nenašli Mikuláše,
ale našli jsme zde něco, co už jsme viděli — Serváciin klobouk.
Servácii samotnou se nám ale najít nepodařilo, tak jsme se vydali navštívit sousedy sourozenců Větvičkových,
kteří by snad mohli něco vědět. Větvičkovi žili v jeskyních u mlýna a výpověď souseda se nacházela
v kopci nad nimi. Když se nám ji konečně podařilo získat celou, dozvěděli jsme se,
že Servácie přemluvila zmateného Evžena, aby na ni počkal na cestě ke skladišti, že mu sežene opravdový lék,
kterým nemohlo být nic jiného, než Mikulášova medicína. Vzhledem k tomu, že se mezitím nemocí stihl
nakazit i jeden z našich pedagogů, jsme po nalezení medicíny toužili ještě více, než dříve.
Cestou ke skladišti jsme narazili na zmateného Mikuláše, který vypadal, že vůbec netuší, kdo je a kde se nachází.
Nedaleko něj jsme našli i starý kazeťák, který se nám po krátkých nezdarech nakonec podařilo
alespoň částečně zprovoznit. Na záznamu jsme uslyšeli Servácii a celý její zákeřný plán — aby
se pomstila výzkumnému středisku, které bratrovi nepomohlo, lék i recept na něj Mikulášovi
ukradne a ještě mu podá lék naší výroby, kterým mu vymaže paměť, aby už medicínu nemohl znovu vyrobit.
Urychleně jsme se tedy přesunuli k Franťáku, v jehož blízkosti jsme spatřili Evžena i Servácii.
Servácii jsme nemilosrdně popadli a zadrželi, při tomto zásahu ovšem bohužel vylili i lék.
Oba dva sourozence jsme potom odvedli zpět do výzkumného centra (ačkoliv to se zmateným Evženem bylo poměrně obtížné),
kde jsme Servácii prošacovali a kromě receptu našli i pohled, který ji kromě Evžena pojil
i s naším nemocným pedagogem Štěpánem. Ten zjistil, že jde o jeho dávno ztracené členy rodiny.
Taktéž jsme si uvědomili, že jsme se k Servácii chovali velmi hrubě, a proto jsme dostali
za úkol vytvořit pro ni nějaký zábavný či omluvný text, který jsme po večeři měli přednést.
Naši učitelé se mezitím se zástupci barevných skupin pustili do výroby léku.
Lék byl Evženovi podán po večeři a k naší radosti zafungoval. Ukázalo se také, že ztráta
paměti byla pouze dočasnou, a proto jsme si oddechli, že snad bude vyléčen i nebohý Mikuláš.
Po večeři jsme Evženii přednesli naše výtvory a následně se přesunuli do vedoucovského týpí,
kde jsme si na závěr dne zahráli velmi zákeřné a složité Tipuj. Nejzábavnějšími a možná
i nejsložitějšími kategoriemi byly Štěpánovy a Májiny šílenosti. Než jsme se vydali na kutě,
bylo nám ještě vyhlášeno, jak si vedly naše barevné lékárnické skupiny během celého dne.
Nejúspěšnějšími byli Zelení, kteří získali sklenici Nutely a příslib jódlování pedagoga Štěpána
(které jsme dodnes neslyšeli, pozn. red.). Plni zážitků z náročného dne jsme zalezli do svých
týpek a zalehli do spacáků.
zapsala Samara
