Představebka

Sobota 1. 7.

V sobotu ráno jsme se sešli na Hlavním nádraží a jeli jsme do Mnichova Hradiště. Odtamtud jsme jeli autobusem do Vápna. Za chvíli přijel náklaďák. Stavěli jsme a stavěli. Do večeře jsme postavili zhruba 7 týpek a kuchyň. K večeři jsme měli buřty.

Neděle 2. 7.

Ke snídani jsme měli záviny. Potom jsme se vrhli do stavby tee-pee. K první svačině byla kedlubna. Stavěli jsme hrnečkovník a ešusovník. K obědu byly chleby s perlou a kedlubnou. Potom jsme dělali různé věci do tábora. Ke svačině jsme měli jablko. Večer jsme se začali stěhovat do svých týpek. A potom jsme už šli spát.

Pondělí 3. 7.

Ke snídani bylo müsli. V 11 hodin našeho času jsme šli do Vápna, kam nám Kolonial přivezl jídlo. Ke svačině byla tatranka. Šli jsme na hříbátka na dřevo. K obědu byly chleby s taveňákem. Šli jsme na lísky na uvazovky a dveřovky a ostatní šli na dřevo. K obědu bylo vepřo knedlo zelo. Potom bylo chvíli volno a k večeři těstoviny s červenou omáčkou.

zapsal Štěpán V.

Úterý 4. 7.

Šli jsme na královský dvůr do audienční síně, udělali jsme uličku, aby král mohl projít, král nám řekl: „Potřebuji šlechtické rody!“. Knihovník (a královský rádce, pozn. kr. rádce) začal předčítat jména a rozdělovat do rodů. Pak skupinky udělaly rodokmen a přinesly jej králi.

Každý rod si vybral jeden ze čtyř stromů do svého erbu: lípa, javor, buk, dub. Král pak odjel v doprovodu své gardy.

zapsal Tom

Středa 5. 7.

Ráno jsme byli seznámeni s pravidly rozcvičky. Podle úspěšnosti v ní jsme dostali 1–3 knoflíky. Dopoledne jsme se dozvěděli, že nás napadá vojsko Černého rytíře, a že se musíme bránit. Členové královské gardy byli rozděleni k jednotlivým rodům. Každý rod si vybral stratéga, který seděl u plánu, vymýšlel válečnou taktiku a pomocí vozů, pěšáků, katapultů, rytířů a lučišníků (ty mu nosil zbytek rodu) bojoval proti černému vojsku. Boj to byl napínavý. Nakonec se nám nepodařilo vojsko Černého rytíře porazit, ale přece jenom jsme zničili pár katapultů, pěšáků atd.

Po obědě jsme se rozdělili do skupinek podle věku a takto jsme obcházeli po stanovištích (zdravověda, mapa, kytičky, uzle, šifry, oheň). Po svačině jsme měli čas na plnění tajných úkolů. Večer byl oddílový (ve vedoucáku). Vyhlásili jsme si kilometrování, bodování a nejhezčí pamětní lísteček. Něco jsme si zazpívali a šli jsme spát.

zapsala Mája

Čtvrtek 6. 7.

Na rozcvičce jsme hráli kočku a myš. Ke snídani byly rohlíky s povidly. Potom jsme měli chvilku na úklid tee-pee. Na kolečku jsme zjistili, že někdo unesl velvyslance. Hned jsme se ho vypravili hledat. Šli jsme k Pláťáku, kde začala krvavá stopa.

Kukačka (na Hříbátkách) vyslala morseovkou ROVNOST, SLÁVA (ve skutečnosti to bylo SVOBODA, ROVNOST, pozn. velvyslankyně). O kousek dál velvyslanec zanechal nějaké své věci, od knihovníka jsme dostali křížovku kde vyšla REVOLUCE. Dál jsme pokračovali po krvavé stopě. Kousek před křižovatkou na Borůvkáč byla šifra, kterou žádná skupinka nenašla nebo nerozluštila (bylo to AE=C).

Došli jsme na Borůvkáč, kde jsme získávali důvěru královského dvora a přesvědčili je tak, že jsme velvyslance neunesli. Šli jsme dál, až jsme došli na místo, kde měl být konečně velvyslanec. Hledali jsme a hledali, až jsme ho našli svázaného a zaházeného větvemi.

Poté jsme šli (někteří přes Kyklopskou louku a někteří přes Borůvkáč) do tábora. K obědu bylo rizoto. V kolečku bylo vyhlášení: první červení, pak modří, po nich zelení, fialoví byli poslední. Poledňák byl do půl třetí.

O poledňáku velvyslanec vyprávěl, co se mu stalo: „Přepadli mě povstalci z mé země, protože v ní vypuklo povstání, svázali mě a nesli mě pryč. Ale já jsem byl trpělivý a odolal jsem jim, takže mě nechali svázaného v lese. (Nikdy bych si nemyslel, že takové povstání vypukne.)“

Po poledňáku jsme se ještě zdokonalovali v uzlech, kytkách a stromech, zdravovědě, ohni a práci s mapou. Potom byl čas na dopisování a plnění úkolů. K večeři byla nudličková polévka.

zapsal Kryštov Š. ??

Pátek 7. 7.

Ráno nás opět probudil Vosa pomocí klarinetu. Při snídani nám Pom (královský pokladník, pozn. knih.) udělal přednášku o obchodování. Začala se plnit předpověď Dávy a Toma — totiž že začalo pršet.

Chvíli po snídani jsme se dozvěděli, že u kranic našeho království se nachází doly. Strhla se o ně krátká hádka mezi naším pokladníkem a velvyslanci, ale rozhodlo se, že se tento spor bude řešit později. Vydali jsme se tedy do dolů. Tam si jednotlivé rody rozdělily doly a mohlo se začít těžit.

Nejvíce surovin vytěžili zelení. Cestou do tábora jsme posvačili. Po návratu do tábora začala služba vařit oběd. Chvíli jsme se divili, co jsou zač dva batohy na náměstíčku, pak jsme zjistili, že přijeli starší — Skříťa a Mikulda. Skupina lidí se vydala do Vápna převzít nákup, ostatní se placatili v táboře.

Oběd byl až v půl druhé. Po poledňáku začalo opět pršet (jak bylo předpovězeno) a tak jsme zahájili odpoledne v kuchyni. Dozvěděli jsme se, že mezi našimi doly se nacházejí vesnice. Pro nás by bylo velmi výhodné, kdybychom lidi z vesnic vystěhovali a začali tam těžit. Lidé se ale prý stěhovat nechtějí. Proto jsme se vydali těžit dál a přesvědčovat vesničany, aby se vystěhovali. Nakonec se nám to téměř povedlo. Vytěžili jsme toho mnohem více, než dopoledne.

V táboře jsme si dali svačinu, služba začala vařit večeři a ostatní měli čas na plnění tajných úkolů. Večeře bylo až příliš moc (prý proto, že jsme byli tak úspěšní v těžení). Na kolečku (podkově) jsme si rozdali hlídky, řekli si, kdo jak uklízel, a dozvěděli jsme se předpověď počasí na další den. Večer byl volný.

zapsala Mája

Sobota 8. 7.

V sobotu jsme až do oběda chystali sněm — šli jsme na dříví a na chrastí a pak jsme to celé zpracovávali. Připravili jsme pagodu, fagulonosiči a ohnivec se chystali na slavnostní zapálení, nováčci se učili oddílový slib.

Odpoledne jsme se pak chvíli po skupinkách věnovali všemožným dovednostem (stromy, zdravověda, oheň…) a měli jsme čas na plnění tajných úkolů domlouvaných prostřednictvím královské pošty.

Večer byl sněm. Na sněmu kromě královské gardy, která uvedla své (skvělé) divadlo jako první, slavnostně vystoupily tři soubory. Dva z nich vtipným a nápaditým způsobem upozorňovaly na nebezpečí bezvládí a chválily úspěchy Podskalské monarchie (divadelníci za to byli samozřejmě náležitě odměněni). Třetí soubor pak předstoupil s komickým kvízem o židovské kultuře. U desáté otázky začalo být obecenstvo poněkud netrpělivé. I tento soubor byl spravedlivě odměněn.

Ještě chvíli jsme zpívali a vůbec si užívali sněm, dokud se nám nezačaly klížit oči. Pak jsme šli spát.

Neděle 9. 7.

Ráno jsme vstávali až v devět a nebyla rozcvička. Po snídani jsme se společně s naší královskou gardou vypravili na hrací louku, kde jsme si zahráli běhací Člověče, nezlob se. Každý hráč musel oběhnout čtverec tvořený ostatními týmy tolikrát, kolik mu padlo na hrací kostce, a za to získal body — během toho ho ale kdokoliv z jiného týmu mohl vyhodit plácnutím přes záda. Zároveň jsme mohli získat 1,5násobek či dvojnásobek bodů, pokud společně běželi malý a velký, a to buď za ruku, nebo na zádech. Uběhaní jsme se doplazili na svačinu.

Po svačině jsme se až do oběda opět vzdělávali v různých oblastech, jako je oheň, zdravověda či šifry. K obědu nám nejmenší uvařili bramborové knedlíky a následně jsme na louce rozbalili klouzačku. Využili jsme na ní i nafukovací lehátka, která jsme od Koloniálu dostali jako dárek. Po poledňáku se na klouzačku vydala i naše armáda. My se vrhli do dřeva a plnění tajných úkolů, což nám vydrželo až do večera. Na večerním kolečku v trůnním sále se nás sešlo trochu méně než obvykle, protože se jistá tajemná skupina vydala do dalekého Sedmihoří podpořit krále (ve skutečnosti šli podpořit odboj). Večer byl volný.

zapsala velvyslankyně

Pondělí 10. 7.

Ráno jsme vstali za zvuků ranní písně hrané na klarinet. Po snídani jsme pak měli čas na to, abychom získali co nejvíce vlivu (nebo knoflíků) prací na úkolech z královské pošty. Kromě toho jsme navíc i vyrazili na borůvky a zahráli si pasáka.

Po obědě se královská garda vydala ukončit všechny naše trable s Černým rytířem. Protože se zmiňovali o tom, že se chystají celý hrad Černého rytíře vyhodit do povětří, rozhodli jsme se, že se hned po obědě vydáme do jeho sídla zachránit všechno, co se dá. Zejména sbírku jeho drahocenných mincí.

Pro mince jsme se plížili asi hodinu. Zbylo tam totiž několik jeho strážců. Bylo proto potřeba se mezi nimi buď velmi dobře proplížit, nebo investovat pár svých knoflíků na házecí dýky, kterými jsme mohli stráže aspoň krátkodobě oslepit. A kdo měl fakt štěstí, našel plášť neviditelnosti, díky kterému se mu aspoň chvíli plížilo o něco lépe.

Po návratu z hradu Černého rytíře jsme odeslali mince mezinárodní poštou do zahraničí. Byly poměrně cenné, 2 vlivy za jednu minci, takže se to těm, kteří nezapomněli mince odeslat, docela vyplatilo. Nedlouho poté se vrátila i královská garda. Měli hlavu černého rytíře a spoustu řečí o výbušninách. Je dobře, že jsme věci zachrálili včas.

Večer jsme slavili porážku Černého rytíře v krčmě. Sešla se tam celá Smrková, aby si zahrála všemožné karetní hry, pojedla placky (vytvořené speciálně najatými a vytrénovanými kuchařskými týmy) a nechala si vyložit od věštkyně, co je v životě čeká. Také tu proběhla menší hádka mezi různými členy královského dvora, protože velvyslanci začali zpochybňovat, že je náš král naživu. Připomínali, že mohl ve svém válečném tažení padnout a my to jen zatím ještě nevíme. Došli jsme tedy k tomu, že se zítra vydáme po stopách králova tažení, abychom jej nalezli a případně mu podali pomocnou ruku.

zapsal knihovník

Putování

A jak jsme se večer domluvili, tak jsme i ráno udělali. Sbalili jsme si batohy na dvě noci a ve dvou skupinách jsme se pod vedením velvyslanců vydali hledat krále. Nechali jsme si trochu zkrátit cestu a využili jsme služeb plechového oře, pak už nám ale nezbývalo, než se vydat po svých. Cestou jsme toho hodně zažili. Museli jsme se prodírat provazy hustého deště, přes který bylo sotva vidět na pár metrů. Promokli jsme skrz naskrz a viděli jsme falešný sirný pramen. Někteří dokonce museli lovit kvanta slimáků z batohu. Byla to krušná cesta.

Třetí den cesty se skupiny opět setkaly poblíž divného přepravníku, pomocí kterého jsme překonali řeku a vydali se směrem k místu, kde jsme očekávali, že najdeme krále. Nikdo tam však nebyl. Místo toho nám velvyslanci za slib věrnosti nabídli pár knoflíků jako odměnu za naši snahu. Většina šlechty úplatek přijala.

Pak už nezbývalo, než se vrátit zpět domů. Po nedlouhé cestě různým dopravníky všemožných tvarů jsme se dostali až k branám Smrkové. Tam nás přivítalo několik těžce zraněných členů královské gardy. Z jejich bolestí a strachem pomatených slov se nám podařilo vyčíst, že zbytek královské gardy padl v boji ve snaze zachránit krále. Neúspěšně. Náš král je mrtev, v Podskalí se rozhostilo rozpačité a smutné bezvládí.

zapsal rádce

Pátek 14. 7.

Dnes jsme hlavně sušili a odpočívali. Ráno jsme se vydali vytvořit co největší hromadu dřeva na Initi, pak jsme měli na výběr. Mohli jsme střílet z luku, tvořit obří bubliny, zkoušet točit lasem krinolínu nebo zažívat krvavé modelové situace. Dopolední horka jsme přežili hraním karetních her nebo čtením na louce.

Po obědě jsme se sešli na hrací louce. Tam na každý rod čekal jeho rodový strom. Zatím ještě poměrně malý a v květináči. Každý rod pro něj nalezl vhodné místo a pečlivě jej zasadil, většina rodů jej dokonce pro jistotu obehnala pletivem, aby jim ten strom nikdo nesežral.

Pak se ti, kteří chtěli, šli zahřát do Initi, ostatní zachraňovali slepýše nebo si četli. Pak už byla jen večeře, po večeři audience v trůnním sále. Na počest krále jsme si slavnostně dali rakvičky se šlehačkou a šli jsme spát.

Sobota 15. 7.

Probudili jsme se do zvuku tamburíny a volání „Surgere!“, což jsme si pomocí našich minislovníčků, které jsme našli vedle postelí, přeložili na „Vstávat!“. Dozvěděli jsme se, že jsme do místního zařízení doputovali včera v noci v několika skupinách (Zelení pod vedením Elišky, Samary a Týny, Modří pod vedením Poma a Sáry, Červení pod vedením Zelího a Simči a Žlutí pod vedením Vosy a Májky). Tím zařízením se rozumělo Výzkumné centrum, v němž jsme se měli stát vyučenými lékárníky. Hned na snídani jsme byli seznámeni s hlavním předmětem výzkumu — nemocí projevující se bílým flekem na ruce. Bohužel jsme ji nemohli zkoumat doopravdy, protože se s ní nikdy doopravdy nesetkali ani naši učitelé.

Po snídani jsme se hned vrhli do výuky — přiřazovali jsme k sobě první a druhé názvy květin v češtině i latině. Bylo to náročné, ale nakonec jsme víceméně uspěli. Při svačině nás zastihla nečekaná událost — do tábora se přiřítili dva neznámí lidé, kteří se představili jako sourozenci Větvičkovi (Evžen a Servácie). Ukázalo se, že nebohý Evžen je onou nemocí nakažen! Naši učitelé měli ale naštěstí připravený recept na lék, který by proti nemoci měl zabrat. Ještě než jsme se vydali získávat do něj přísady, do kuchyně vstoupil další neznámý člověk a začal propagovat jakousi Mikulášovu medicínu, která, narozdíl od té z výzkumného centra, měla opravdu fungovat. Naši učitelé ovšem tohoto podivína vyhnali a papír s informacemi roztrhali a hodili do Zábrdky. Šlo prý o jejich bývalého kolegu, který už ve středisku nepracuje. Poté už jsme se mohli vrhnout do získávání přísad do léku. Nebylo to ovšem jednoduché, abychom se dozvěděli, co sbírat, museli jsme procházet tajemným domem a řešit všemožné logické úlohy, a to v poměrně krátkém časovém úseku — do oběda. Během oběda naši pedagogové z námi přinesených surovin vyrobili lék, který jsme následně Evženovi podali.

K naší hrůze lék vůbec nezafungoval, spíš naopak — Evžen po požití zůstal nemocen, a ještě ztratil paměť. Zcela dezorientován poté utekl z našeho výzkumného střediska. Poněkud rozčarovaní jsme nechali naše učitele bádat, co dál, a mezitím si pro odlehčení zahráli Orgánovou pastušku (kde se místo „revoluce“ křičelo „transplantace orgánů“). Během hraní byl z každé barevné skupiny vybrán jeden dobrovolník, který se vrhl do Zábrdky pro zbytky Mikulášova dopisu, abychom se dozvěděli, kde Mikuláše, vynálezce druhého léku, najít. Dopis se nám podařilo složit, takže jsme se vypravili na adresu Mezi Hříbátky a Franťákem. V jeskyni se studnou jsme nenašli Mikuláše, ale našli jsme zde něco, co už jsme viděli — Serváciin klobouk. Servácii samotnou se nám ale najít nepodařilo, tak jsme se vydali navštívit sousedy sourozenců Větvičkových, kteří by snad mohli něco vědět. Větvičkovi žili v jeskyních u mlýna a výpověď souseda se nacházela v kopci nad nimi. Když se nám ji konečně podařilo získat celou, dozvěděli jsme se, že Servácie přemluvila zmateného Evžena, aby na ni počkal na cestě ke skladišti, že mu sežene opravdový lék, kterým nemohlo být nic jiného, než Mikulášova medicína. Vzhledem k tomu, že se mezitím nemocí stihl nakazit i jeden z našich pedagogů, jsme po nalezení medicíny toužili ještě více, než dříve.

Cestou ke skladišti jsme narazili na zmateného Mikuláše, který vypadal, že vůbec netuší, kdo je a kde se nachází. Nedaleko něj jsme našli i starý kazeťák, který se nám po krátkých nezdarech nakonec podařilo alespoň částečně zprovoznit. Na záznamu jsme uslyšeli Servácii a celý její zákeřný plán — aby se pomstila výzkumnému středisku, které bratrovi nepomohlo, lék i recept na něj Mikulášovi ukradne a ještě mu podá lék naší výroby, kterým mu vymaže paměť, aby už medicínu nemohl znovu vyrobit. Urychleně jsme se tedy přesunuli k Franťáku, v jehož blízkosti jsme spatřili Evžena i Servácii. Servácii jsme nemilosrdně popadli a zadrželi, při tomto zásahu ovšem bohužel vylili i lék. Oba dva sourozence jsme potom odvedli zpět do výzkumného centra (ačkoliv to se zmateným Evženem bylo poměrně obtížné), kde jsme Servácii prošacovali a kromě receptu našli i pohled, který ji kromě Evžena pojil i s naším nemocným pedagogem Štěpánem. Ten zjistil, že jde o jeho dávno ztracené členy rodiny. Taktéž jsme si uvědomili, že jsme se k Servácii chovali velmi hrubě, a proto jsme dostali za úkol vytvořit pro ni nějaký zábavný či omluvný text, který jsme po večeři měli přednést. Naši učitelé se mezitím se zástupci barevných skupin pustili do výroby léku.

Lék byl Evženovi podán po večeři a k naší radosti zafungoval. Ukázalo se také, že ztráta paměti byla pouze dočasnou, a proto jsme si oddechli, že snad bude vyléčen i nebohý Mikuláš. Po večeři jsme Evženii přednesli naše výtvory a následně se přesunuli do vedoucovského týpí, kde jsme si na závěr dne zahráli velmi zákeřné a složité Tipuj. Nejzábavnějšími a možná i nejsložitějšími kategoriemi byly Štěpánovy a Májiny šílenosti. Než jsme se vydali na kutě, bylo nám ještě vyhlášeno, jak si vedly naše barevné lékárnické skupiny během celého dne. Nejúspěšnějšími byli Zelení, kteří získali sklenici Nutely a příslib jódlování pedagoga Štěpána (které jsme dodnes neslyšeli, pozn. red.). Plni zážitků z náročného dne jsme zalezli do svých týpek a zalehli do spacáků.

zapsala Samara

Neděle 16. 7.

Ráno byl čas na úkoly. Pak jsme zjistili, že armáda Černého rytíře stále ještě nebyla zcela zneškodněna a nyní, když jsme přišli i o valnou část královské gardy, jsme trochu v ohrožení. Nezbývá nám, než požádat bojovníky z vedlejšího města (Skarabíky) o pomoc.

Než jsme se pustili do přímého střetu s Černou armádou, rozhodli jsme se její bojovníky nejprve blíže poznat. Po skupinkách jsme se vydali po okolí, kde jsme plněním všemožných úkolů (od přecházení řeky po skládání věží z kostek) získávali jejich černá srdce. Čím víc srdcí získáme, tím větší budeme mít nad armádou převahu.

Pak už se objevila na obzoru Černá armáda (vlastně jsme se objevili Černé armádě na obzoru my) a došlo k bitvě. Tedy spíše k velké tahanici — naším úkolem bylo pomocí lana přetáhnout armádu Černého rytíře. Pokud se ukáže, že jsme silnější, armáda bude poražena.

Ukázalo se, že jsme skutečně byli silnější a armáda tak byla poražena. K večeři byl těstovinový salát a chlebíčky. Večeřeli jsme společně na hrací louce a jako moučník byl pudink.

Večer byla krčma plná tance, dobrého jídla a vůbec všemožné zábavy. Jedna věc nám ale nedala spát. Mělo se blížit výročí dne, kdy se Muroj Smrkovec usadil v místě, kde pak vzniklo Podskalí. Podle legendy chodil Muroj Smrkovec (a pak i jeho následovníci) ke starému smrku, do kterého každých deset let udělal zásek. Počítal tak roky od založení našeho království. Rozhodli jsme se tento strom najít a záseky spočítat.

Ke stromu nás po krátkém hledání dovedl obchodník. Nejdřív říkal něco o tom, že bychom mu měli za to zaplatit, ale nakonec strom našel a knoflíky nedostal. Ukázalo se však, že záseky na stromě nesedí, což bylo podezřelé. Pátrali jsme tedy dále a nalezli jsme něco naprosto nepřijatelného. Někdo v Podskalí provozoval něco nekalého. Nedaleko od památného stromu se nacházel smrk ověšený malými přáníčky, vedle toho byla dokonce u stromu vytvořena jakási svatyně. Uctívání takovýchto nesmyslů je v Podskalí přísně zakázáno. Proto jsme se okamžitě vydali do knihovny zjistit o tomto děsivém kultu co nejvíce informací.

Zjistili jsme, že v Podskalí už dlouhá léta existuje jakýsi Řád Muroje Smrkovce, který si tajně předává sošku sovy a potajmu rozdává lidem legendy. Rozhořčeni a plni nových informací jsme šli spát.

zapsal rádce

Pondělí 17. 7.

Ráno jsme se pustili do stupňů, pak byl chvíli čas na dopisování a plnění úkolů od královské rady. Pak nám ale do mezinárodní pošty dorazil prapodivný dopis.

Dopis byl nějak divně v cizí řeči a cizím písmem a vůbec jsme mu nerozuměli. Vydali jsme se proto do knihovny, konkrétně do sekce, ve které jsou slovníky, abychom zprávu rozluštili. Podařilo se nám převést zprávu z jedniček a nul do běžné latinky, pak jsme zvládli i vyluštit samotný obsah zprávy. Ve zprávě stálo:

Zdravím království pod skalou.
Doslechl jsem se o smrti Vašeho krále. Upřímnou soustrast. Chtěl bych vás upozornit na to, že král byl devátý bratranec z pátého kolene mého prastrýce, jsem tedy jeho přímým následníkem. Vyrážím vládnout do vašeho království.
S pyšným srdcem,

Příjezd takového dědice by byl hrozný průšvih. Po návratu z knihovny jsme se tedy rozdělili do několika skupin, z nichž každá se snažila hrozbu mocichtivého dědice odvrátit jiným způsobem. Jedni jej chtěli oženit s princeznou ze Záhoří či Sedmihoří, další jej chtěli přesvědčit, že by se měl dát na studia. A pak tu byli ti, kteří si nebáli trochu ušpinit ruce a chystali atentát. Královská rada při této příležitosti dokonce trochu přimhouřila oči a někteří zkoušeli provádět různé rituály na odstranění nástupníka trůnu.

zapsal knihovník

Úterý 18. 7.

Ráno nás probudila ranní píseň hraná na flétnu (Vosovi se totiž porouchal klarinet). Po snídani jsme se pustili do dalších pokusů o odstranění dědice — některé metody totiž zabraly více času. Navíc se nepovedl ani včerejší atentát, takže i armáda nabrala pár dalších dobrovolníků, aby s nimi trénovala lukostřelbu a další vražedné metody. K tomu ještě byla vyhlášena architektonická soutěž na nová kasárna a pár dalších podobných úkolů, takže všichni měli práce až nad hlavu. Po svačině byl pak čas na oddílové stupně.

Následoval oběd, poledňák, po něm jsme se pak rozdělili do skupin, ve kterých jsme prováděli všemožné rozličnosti. Vytvářeli jsme ohnivé bubliny a drželi jsme v rukou oheň, malovali jsme na kameny, házeli noži a hvězdicemi, stříleli z luku, vyráběli šíniovky a podobně. Pak byla svačina a po ní jsme si šli zahrát lakros a frisbee. Během toho, co služba vařila večeři, se  sir Kryštof říznul tak nešikovně, že byl na kovovém oři odvezen do vzdáleného města, aby ho sešili.

Večer pak za účasti spousty zvědavců proběhl pokus o odstranění dědice pomocí černé magie. Neúspěšně.

zapsal rádce

Středa 19 7.

Hned ráno to viselo ve vzduchu. Bylo jasné, že naše snahy o to, aby k nám nepřijel ten divný dědic, jsou marné. Navíc se začalo proslýchat, že se k nám už blíží. Kromě téhle informace na královském dvoře kolovalo takových dalších pomluv a drbů, že jsme už pomalu netušili, co je pravda a co ne.

Proto jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna vyrazila na sever Podskalí, druhá na jih. Bylo totiž jasné, že drby, které kolují pouze na severu nebo pouze na jihu, jsou drby lokální a nesmyslné. Zato drby, které se povídají všude v Podskalí, jsou už tak rozšířené, že jsou prakticky pravdivé. Až do svačiny jsme tedy lovili drby a po potulných umělcích jsme je posílali ze severu na jih (a z jihu na sever), abychom zjistili, nakolik jsou pravdivé. Problém byl v tom, že potulní umělci si toho sice dokázali zapamatovat docela dost, ale pouze za podmínky, že vše, co si mají pamatovat, je veršované. Znáte to, prostě potulní umělci. Zjistili jsme o dědicovi všechno možné, jen ne to, jak se ho efektivně zbavit.

I tak jsme tomu ještě nějakou tu hodinu věnovali. K ničemu to bohužel nevedlo a ani druhý pokus o atentát se prý nevydařil. Smutně jsme se šli naobědvat.

Po obědě to už bylo jasné. Nezbývá nám, než se vydat pro dokumenty, které potvrzují dědicův nárok na trůn. Až je získáme, můžeme je zničit, a dědicovi místo nároku na Podskalí zbyde jen hromádka popela. Tato představa nás rozveselila, zabalili jsme si batohy, obešli jsme okolí Smrkové, abychom posbírali vše potřebné na tuto důležitou misi, a vyrazili jsme pro dokumenty.

zapsal knihovník

Jak to bylo dál

Čtvrtek 20. 7.

První k dokumentům dorazili modří a zelení, po nich pak dokumenty nalezli i červení a fialoví. Když všichni dorazili do tábora, vybalili své věci, posdíleli své zážitky z cest a navštívili splav, nadešel čas na speciální audienci ve trůnním sále.

Při ní jsme pod vedením generála spálili všechny dokumenty potřebné k tomu, aby dědic dokázal svůj nárok na trůn. Tím bylo Podskalí bez pokrevního nástupce trůnu.

Aby v Podskalí nezavládl chaos, bylo třeba jmenovat nového krále. Volba byla poměrně jasná — od smrti krále spravoval království králův rádce a knihovník. Potom, co jeho nástupnictví podpořili i velvyslanci Záhoří a Sedmihoří, nebyl důvod hledat jiného nástupce. Královský rádce se tedy stal novým králem Podskalí a poddaní mu přísahali věrnost. Naplněni radostí, že v království opět zavládl mír vedený spravedlivou rukou nového krále, šli jsme spát.

Pátek 21. 7.

Ráno jsme vstali a sešli se na náměstíčku. Tam byly oznámeny nové pořádky, které byly ovlivněny rozhodováním šlechty během celého tábora. Kromě toho, že mělo Podskalí jmenovaného krále a ne nějaký parlament, bylo další důležitou změnou to, že v Podskalí zavládl tvrdý kapitalismus. Za všechno se platilo knoflíky, jídlo nevyjímaje. Jediná věc, kterou si šlechtické rody nemusely tento den kupovat, byla odměna za nalezení dokumentů — to byla totiž odměna, kterou zaplatil královský dvůr jako děkovné gesto za dobře odvedenou práci.

Během snídaně dorazila na podivném železném oři návštěva z dalekých krajin, aby se přišla pokochat krásně fungující monarchií. Obdivovali naprosto všechno, od našich krásných obydlí přes hrnečkovník až po mapu Podskalí. Pak si ještě pěšky doplavali k sousedním Vikingům, vrátili se, nasedli do svého oře, otočili to na náměstíčku (přeháním), a zmizeli.

Když návštěva odjížděla, už jsme dávno seděli na celtách na sluníčku a hráli jsme všelijaké karetní i nekaretní hry, někteří si četli. Až do svačiny. A při tom jsme se těšili z další důležité změny — do tajného Řádu Muroje Smrkovce se během tábora přidalo tolik lidí, že se ze zakázané sekty stalo oficiální náboženství. Něco podobného se stalo i špagetám — ze zakázané substance se stala běžná (a trochu návyková) potravina.

Po svačině byl čas na trochu akčnější zábavu. Stříleli jsme z luků, prakem a ze vzduchovky, házeli jsme frisbee po ostatních či do košů (říká se tomu KenJam). Dále jsme házeli i noži a hvězdicemi, těmi však výhradně do krabic či prken. Dělaly se také bubliny a krinolíny. Během toho speciálně najatý tým uvařil oběd.

Po obědě jsme si šli zahrát pár her s obřím míčem (tomu se říká pro změnu Kin-Ball). Pak jsme ještě chvíli hráli všemožné hry, dokud nebyla svačina. Po svačině šlo několik lidí do Initi, během toho speciálně najatý tým (za čtyři knoflíky na ruku) pomohl zbourat dvě tee-pee, která už nebyla potřeba. Ostatní hráli všeliké hry až do večera. Po večeři byla krčma. Tančilo se, zpívalo a pilo.

zapsal král a knihovník