Ráno se výjimečně jako první neprobudil hobit, ale čaroděj. Cítil, že bažiny, které se před nimi rozprostírají, neskýtají nic dobrého. Celou noc se mu honily hlavou samé černé myšlenky, které přecházely do děsivých snů. Přemýšlel, jak to udělat, aby se přes ně dostali co nejbezpečněji. Proto tiše vstal a vydal se směrem k nim se svou magickou holí. Zaslechl podivné hvízdání, vítr kolem něj se začal zvedat a cítil, že se k němu blíží něco strašlivého. Vyzkoušel několik základních kouzel, které měl v zásobě, ale nic z toho nepomohlo. S takovouto temnou silou se ještě nikdy nesetkal. Když se teplota kolem něj výrazně snížila, zanechal na chvíli kouzlení a rozdělal oheň. Pocítil, že nápor poněkud ustoupil. Nevesele se usmál a oheň ještě rozdmýchal. Poté vytvořil ohnivého draka a nechal ho proletět se nad bažinami. Přiliš dlouho však nevydržel. „Oheň živený dřevem tu má větší moc než ten magický,“ pomyslel si a spokojeně se vrátil k ostatním. Ani se nepokušel znovu usnout a místo toho začal vařit čaj na posilněnou. Věděl, že tohle bude náročná cesta.
Když se z kožešin vyhrabal i barbar, vydali se na cestu. „Tyto bažiny jsou posedlé něčím zlým,“ varoval je čaroděj hned na začátku. „Tak to abychom snad šli jinudy…“ pípnul hobit a začal opatrně couvat. Všichni se nervózně rozesmáli. V duchu s ním souhlasili, ale báli se to přiznat. Čaroděj to však vyčetl z jejich očí. „Naštěstí jsem dnes ráno objevil způsob, jak si to držet od těla,“ pokračoval, „postačí obyčejný oheň, jen ho musíme stále držet zapálený a v naší blízkosti.“ „V bažinách se nenachází moc věcí, kterými by se dalo přikládat,“ upozornil na drobný problém elf. Čaroděj souhlasně přikývl. „Proto si ho musíme nasbírat na začátku dostatek na celou cestu.“ Ostatní na něj nevěřícně pohlédli. „Máš vůbec tušení, kolik toho bude potřeba?“ zhrozil se alchymista. „Hodně,“ odvětil klidně elf. „Tedy pokud se místo toho raději nezamyslíme. Ve zdejších lesích roste hodně stromů, jejichž dřevo je tvrdé a hoří pomalu a dlouho. Nebude ho potřeba tolik. Je také možné, že zde najdeme rašelinu, která by nám mohla hodně pomoci.“ Stále skeptičtí, vydali se ostatní poslušně sbírat suroviny na přílož podle elfových pokynů. Čaroděj uznale pokynul hlavou jeho směrem. „Dobře, že tě máme s sebou.“
Když byla věcí na přílož již pěkná hromádka, vydali se opatrně na cestu. Brzy zjistili, že se boří více, než by se jim líbilo, a tak věnovali ještě nějaký čas výrobě bažinic. Fungovaly na podobném principu jako sněžnice, ani vzhledem se přiliš nelišily. Pokračovali v cestě, čas ubíhal a oni stále přikládali, aby oheň nepřestal hořet. Bažinice nohách se jim zdály stále těžší, a tak byly brzy vyčerpáni.
Když někdo z nich dostal hlad, nenápadně vytáhl z barbarova batohu kus nasoleného masa, které tam večer před tím tajně schovali. Barbar sice nechápal, kde to jídlo pořád berou, ale byl zvyklý na nic se neptat, a tak se to nikdy nedozvěděl.Cesta nakonec uběhla docela rychle. Když prošli celé bažiny, spatřili v dáli impozantní les, který měl nepřirozeně černou barvu. „Říká se mu Černý hvozd, jen málokdo projde skrz. Uvnitř je černočerná tma, lidé se v něm často ztrácejí.“ Pronesl čaroděj temně. „To je velmi neobvyklé,“ pronesl elf se živým zájmem: „jak může být starý? Stromy nevypadají příliš dlouhověce…“ „Konečně pořádná výzva!“ netajil své nadšení barbar. Alchymista a hobit se ustrašeně stáhli. „Doufejme, že nám vystačí světlo.“ dělal si starosti čaroděj.
Když přišli blíž, stromy se zdály mnohem zelenější, stály daleko od sebe, mezi nimi svítilo slunce. „Snad to nebude tak hrozné.“ špitl hobit směrem k alchymistovi a začal si zpívat, aby si dodal kuráže. Netrvalo dlouho a elf se podrážděně otočil. „Nemůžeš těch skřeků nechat? Vyplašíš tu veškerou zvěř.“ Hobit namíchnutě zmlknul. Asi po půlhodině chůze je obestřela tma. „Jdeme vůbec rovně?“ Otázal se opatrně elf. „Mám pocit, že se vracíme.“ Ostatní už si to nějakou dobu také mysleli, ale když to vyslovil nahlas dokonce i elf, který byl proslulý svými orientačními schopnostmi, dolehla na ně tíživá situace plnou vahou.
„Cos to říkal na začátku o tom světle?“ Neztratil hlavu alchymista. „Kdysi jsem znal takovou legendu o Černém hvozdu, která říkala, že pokud někdo zažehne světlo v jeho nitru, les mu raději ukáže cestu ven, než aby přišel o svou tmu,“ odvětil pomalu čaroděj. „Tak to zkusme!“ vykřikl úlehčeně hobit. Čaroděj rozsvítil konec své hole a kolem nich se obejvilo několik mihotavých světel. S nadějí se k nim rozeběhli. Chvíli trvalo, než pochopili, jak najít cestu ven. Nesměli však svítit příliš často, protože tak na sebe upozorňovali divou zvěř. Nakonec se vymotali ven a s úlevou zjistili, že jsou na opačném konci hvozdu než na začátku. „Tak to bychom měli.“ oddechl si hobit. Poté ulehl na břeh jezera, u kterého nyní stanuli a v okamžiku usnul. „Znával jsem tu převozníka…“ zamumlal alchymista a brzy také spal. Čaroděj si ještě chvíli měřil jezero podezřívavým pohledem, než se přidal k ostatním do říše snů.