Ráno všechny probudilo nepříjemné mrholení. Kdyby nevěděli, že jsou tak blízko svému cíli, nikdy by nejspíš z vyhřátých improvizovaných lůžek nevylezli. Posnídali poněkud navlhlé jídlo, kterému se včerejší cesta bažinami a nocování v blízkosti jezera příliš nezamlouvalo, a začali se rozhlížet po okolí. Kousek od nich se rozprostíral Černý hvozd, ve kterém předešlou noc zažili několik krušných chvilek. „Tak kde je ten tvůj převozník?“ obrátil se elf po důkladném obhlédnutí jezerních břehů k alchymistovi. „Včera před spaním jsi říkal, že ho znáš. A že nám udělá dobrou cenu!“ „Pracoval tady,“ nedal se alchymista, „musí tu někde být.“ A tak se všichni rozdělili a důkladně propátrávali břehy jezera.
„Zdá se, že tady opravdu není,“ musel nakonec alchymista uznat, „co budeme dělat?“ sesedli se okolo ohně, který ještě od snídaně hořel. „Potřebujeme se přeplavit doprostřed jezera.“ ukázal čaroděj směrem, kde se daleko v mlze rýsovaly nezřetelné obrysy země. „Tam už to konečně je?“ otázal se hobit s náznakem paniky v hlase. Čaroděj přikývl. „Tak se do toho dejme,“ vyskočil elf, „musíme postavit vlastní plavidlo. Nejsnazší bude asi vor. V Černém hvozdu bude spousta dřeva. Mnoho ze stromů, které se tam nachází, vůbec neznám. Noste od každého trochu, tak nejlépe zjistíme, co dobře plave.“ S těmito slovy se rozeběhl směrem k Černému hvozdu. „Nechoď příliš hluboko!“ volal za ním čaroděj. „Pamatujte na včerejší noc,“ dodal potom k ostatním, „nerad bych si to celé zopakoval.“
A tak strávili celé dopoledne hledáním vhodných kmenů stromů, které dobře plavou. Dokonce našli jeden kousek, který byl lehčí než vzduch. Než ho však stihli pořadně upevnit, tak jim uletěl. „Škoda,“ pronesl alchymista procítěně, „to by celou věc značně ulehčilo.“ A měl naprostou pravdu. Když už konečně měli dostatečně velkou zásobu na vor, vyvstal další drobný nepodstatný detail. „Hele, a čím ty kmeny k sobě svážeme?“ otázal se opatrně hobit. Ostatní si ho vztekle změřili nepřátelskými pohledy, leč museli uznat, že na tom přeci jen něco bude. Naštěstí byl Černý hvozd plný popínavých rostlin, které čaroděj s alchymistou pomocí několika vhodně zvolených lahviček upravili na pevné a tenké provazy. Další námaha, a vor byl konečně hotov. Zbývalo jen obstarat pádla a naložit náklad. S touto částí si už hravě poradili.
Když byl vor na hladině, ukázalo se, že se břehy svažují jen velmi pozvolna, a tak se notný kus nejprve pádly odráželi ode dna. Postupem času vody příbývalo, ale ostrov se stále nepřibližoval. Nejprve si říkali, že je jezero větší, než se zdálo, ale při pohledu na břeh zjistili, že se opravdu nehýbou. Něco je drželo na místě! Přestali pádlovat a na chvíli se zamysleli. V tu chvíli museli opravit svou předchozí domněnku. Něco je táhlo zpátky! Začali pádlovat jako o život, když tu voda kolem nic začala bublat a na vor se začalo z boků sunout něco slizkého a mokrého. Barbar po tom pohotově sekl mečem a potvora se na chvíli stáhla. Nyní na to šla chytřeji, snažila se protlačit mezi kládami voru, který se začal pomalu rozpojovat.
„O co se pokouší?“ Nechápal hobit. „Rozebírá nám vor pod nohama.“ pochopil elf. „Rychle! Držte klády pohromadě.“ Hobit, alchymista i barbar zanechali pádlování a jali se plnit jeho příkaz. Čaroděj mezitím zkoušel nějaké triky se svou holí. Hobit byl tak nervózní, že si zase začal zpívat. Elf už se ho chystal okřiknout, když tu zaznamenali, že příšera poněkud polevila. „Zkus to hlasitěji,“ vybídl ho místo toho a zacpal si uši. Hobit se na něj překvapeně podíval, ale udělal, co se po něm chtělo. Zdálo se, že hobitův zpěv má opravdu požadované účinky. Když už všechny nesnesitelně bolela hlava, příšera se úplně vzdala a s hlasitým zašploucháním odplula pryč.
Opět se opřeli do pádel. Ostrov se začal přibližovat. Uleveně si oddechli. Brzy se však ukázalo, že příšera nápachala na voru větší škody, než čekali. Jednotlivé části u sebe už přiliš nedržely, a tak museli vedle pádlování ještě držet své plavidlo pohromadě. Cesta tak ubíhala znatelně pomaleji, ale pořád se pohybovali směrem vpřed. Vždy, když se objevilo dobře známé bublání, hobit se do toho z plných plic opřel, a tak jejich plavba pokračovala nerušeně. Už byli skoro na ostrově, když se vor s definitivním zavrzáním rozpadnul. „Dvě koupele za tak krátkou dobu, to je na mě trošku moc.“ bručel otráveně barbar, když se soukal na břeh. To, co však spatřili před sebou jim vzalo dech. Palouk, na kterém byly do kruhu uspořádané kameny, se topil v éterické mlze. Bylo už však velmi pozdě, a tak je čaroděj nakonec přesvědčil, aby se na svůj velký den pořádně vyspali.