Sluneční paprsky se líně posouvaly po zdech domů a vesnička Emberu se začínala zvolna probouzet. Jako každé ráno, i dnes byl na nohou jako první hobit. Natěšeně vyskočil z postele a vklouzl do čistého oblečení, které našel vyprané a úhledně složené vedle nočního stolku. Uvědomil si, že je to práce té hodné šenkýřky, která se celý včerejší večer na všechny usmívala. Umínil si, že jí musí poděkovat, hned jak ji uvidí. Rozhlédl se po místnosti a vrhl se k oknu. Roztáhl závěsy a otevřel ho dokořán. Závan teplého vzduchu mu rozcuchal vlasy a hobit se šťastně rozesmál.
Noc strávená v měkké posteli měla bláhodárné účinky na morálku celé skupiny. I přes to, že šli spát kvůli včerejší slavnosti až pozdě v noci, cítili se odpočatí, jak už dlouho ne. Na snídani se sešli všichni včas, dokonce ani alchymista nezahálel a vstal brzy. Stoly už se prohýbaly pod mísami s pečivem, ovocem, sýry a salámy, z kuchyně voněly klobásy a smažená vajíčka. Po důkladné koupeli, v čistém oblečení a s takovou náloží jídla si připadali jako znovuzrození. Zatímco všichni měli plně naložené talíře nejrůznějších dobrot, alchymista ještě vyčkával na reakci katalyzačních látek, které používal ke zjištění přítomnosti jedu. „Ani po včerejšku jim nevěříš?“ Otázal se uštěpačně čaroděj. Odpovědí mu byl jen alchymistův pochmurný pohled.
Když se dostatečně posilnili, nabrali si jídla notně do zásoby a vydali se na opět na cestu. Hobit nejprve nadšeně poskakoval a vybíhal dopředu na výzvědy, po chvíli se však vrátil s tím, že vepředu není nic, jen široké pláně kam oko dohlédne a neopomněl dodat, že už ho začínají bolet nohy. „A taky mám pěkný hlad! Je to už celá věčnost, co jsme naposledy jedli!“ Neodpustil si další stížnost. „Víte co?“ Přidal se o něco později čaroděj. „Já už ho začínám mít z těch tvých věčných řečí o jídle taky.“ Netrvalo dlouho a celou skupinou se začalo rozléhat hlasité kručení břich.
„Takhle to dál nejde,“ přerušil nakonec disharmonii nepříjemných zvuků alchymista. „Pojďme se najíst.“ „Přece si nesníme všechny ty trvanlivé zásoby, co nám dala ta pěkná šenkýřka,“ vložil se do toho jindy tak mlčenlivý barbar. Elf je všechny umlčel zvednutím ruky. Poklekl ke kraji louky, na kterou právě vstupovali, promnul několik stébel trávy mezi prsty a očichal je. „Řekl bych, že drahocenné zásoby zůstanou protentokrát ušetřeny,“ prohlásil s úsměvem. „Tohle jsou žírné louky. Nejlepší tráva co může být. Zvířata se sem stahují z celého okolí, aby ji mohla okusit. Jejich maso je nezvyklé lahodné. Panstvo, prokažme těmto výtečným kouskům poctu nejvyšší! Udělejme z nich náš oběd!“
Ve skupině zavládlo nefalšované nadšení. Hobit se však brzy zasmušil. „To budu muset běhat, abych si něco ulovil, že?“ „O takovém lovu se mi ani nesnilo a ty se necháš tak snadno odradit?“ Nevěřil svým uším barbar a nechápavě zakroutil hlavou. To už však byly všechny batohy na zemi, zbraně v rukou a elf se zadrčením tětivy skolil první kousek. Vskutku. Louky byly plné nejrůznějších druhů chutné zvěře. Od drobných hlodavců přes menší dobytčata až po mamutům podobné bizony. Ani hobit nakonec neodolal a vydal se za ostatními.
Ulovených zvířat stále přibývalo a přibývalo, jen po alchymistovi nebylo ani vidu, ani slechu. „Já myslel, že byl s vámi,“ ozval se ustaraný čaroděj směrem k elfovi a barbarovi. „S námi? Kdepak! Já ho zahlédl s hobitem,“ oponoval elf. „Já byl přece celou dobu sám,“ divil se hobit. Vyměnili si bezradné pohledy. „Třeba je u věcí a čeká tam na nás,“ přišel nakonec s nápadem barbar, a tak se tam všichni vydali. Leč alchymista nebyl ani tady, a tak si začali dělat vážné starosti. „Kam mohl jít?“ „Co když se mu něco stalo?“ „Neblázněte, proč to vidíte tak černě? Asi jen sbírá nějaké bylinky, co by se daly použít jako koření.“ Uzavřel nakonec debatu barbar. „Pojďme ještě lovit!“ a s bláznivým smíchem a zvednutým mečem se rozeběhl vstříc největšímu a napohled nejchutnějšímu kousku. „Takového ho neznám,“ podotkl elf s úsměvem, než se s nataženým lukem vrhl za ním. Hobit utrápeně pohladil své bolavé nohy, než se odevzdaně vydal jejich směrem.
Čaroděj však protentokrát zůstal, kde byl. Alchymistova nepřítomnost ho opravdu trápila. Chvíli rozmýšlel, pak vyndal z váčku u pasu několik bylinek a kamínků a začal z nich vytvářet podivné obrazce. Netrvalo dlouho a znal odpověď na svou otázku. Vydal se napříč přes pláně a tam, na jednom z nemnoha stromů, seděl vyděšený alchymista a pod ním zvíře se zvláštním leskem v očích. „Chce se se mnou spřátelit,“ vykoktal na čarodějův tázavý pohled, „všude za mnou chodí a otírá se o mne! Moje jediná záchrana byl tenhle strom!“ Čaroděj se neubránil podivnému úsměvu, než zavolal ostatní. Společnými silami přemluvili ono zvíře, ať si raději hledá partnery jinde a alchymista neochotně slezl. Čas ubíhal, tak se rychle posilnili. Zbylé maso – a že ho bylo – nasolili a přidali do batohu barbarovi, který zrovna nedával pozor. Do večera ještě stihli celé pláně přejít, i když barbar byl celou dobu pozadu a stěžoval si, že ho z batohu bolí záda. Když večer usínali, rozkládaly se před nimi široké bažiny, kam jen oko dohlédlo.