Ráno se všichni probudili opět hladoví. I přes to, že drobně pršelo a znatelně se ochladilo, touha po jídle vyhnala všechny z vyhřátých kožešin a plášťů. „Musíme si rychle obstarat nějaké zásoby.“ promluvil za všechny barbar. Sbalili se tak rychle, že si čaroděj ani nestihl odskočit. A tak chudák jen poskakoval v zadní části skupinky a doufal, že to ještě vydrží.
Netrvalo dlouho a elf svým poštolčím zrakem spatřil v dálce stoupat k nebi kouř, a to hned z několika míst najednou. „Vesnice.“ pronesl tiše. I to však bohatě stačilo k tomu, aby všichni propukli v jásot. Čaroděj si hlasitě oddechl. Jak se nyní ještě rychlejším tempem blížili, zasechli hudbu a bujný hovor. „Není dnes svátek Dožínků?“ zeptal se alchymista zamyšleně. „Snažíš se říct, že jediný den, který máme to štěstí strávit ve vesnici, vyjde na svátek Dožínků?“ „To je neuvěřitelné, takové štěstí!“ „Osud je nám nakloněn!“ volali jeden přes druhého a rozběhli se k vesnici. Čaroděj se za nimi chvíli shovívavě díval, pak opustil stezku a jal se hledat vhodný strom.
Když se k nim později přidal, měli už zarezervované pokoje v hostinci s nejhezčí šenkýřkou a zrovna se oddávali horké koupeli. Na stolech vonělo čerstvě dopečené maso, chléb s máslem, klobásky, jitrnice a spousta dalších dobrot, o kterých v minulých dnech pouze snili. Po důkladném osušení se jim nechtělo do špinavých šatů, a tak jim šenkýřka s milým úsměvěm nabídla jiné. Působili v nich trochu komicky. Aby taky ne. Jak se totiž brzy ukázalo, jednalo se o kostýmy na jistou divadelní hru. „U nás ve vesnici Emberu je zvykem, že hosté, kteří dorazí na Dožínky, nám večer zahrají nějaký slavný hrdinský příběh,“ vysvětlila jim dodatečně, „a my jim na oplátku dáme najíst a napít, co hrdlo ráčí, nocleh hodný vládce země – a to všechno zadarmo. Ovšem, jen pokud ta hra bude stát za to!“
A tak jim nezbylo nic jiného, než dát hlavy dohromady a vybavit si nějaký vskutku dojemný a krásný příběh. Mnoho nápadů zamítli, než přišli na ten pravý. A pak to bylo něco. Jejich skupina obsahovala všechno, co potřebovali. Elf sice nejprve trochu protestoval proti tomu, aby byl princezna, ale jeho dlouhé vlasy, štíhlá postava a hladká tvář nakonec přesvědčily při pohledu do zrcadla i jeho. Barbar v roli příšery naprosto exceloval, alchymista s čarodějem ze zákulisí prováděli dramatické efekty, měnili barvu kouře na scéně a chrlili jiskry. Hobit se smělostí a bázlivostí sobě vlastní obelstil tu nebezpečnou bestii s takovým šarmem a grácií, že publikum zároveň slzelo dojetím a zároveň se válelo smíchy pod židlemi.
Když hra skončila, všichni provolávali ovace a žádali přídavek tak dlouho, dokud obluda znovu neožila a hobit ji novým elegantním způsobem neusmrtil. Všichni chtěli vědět, kde že jsou ti neuvěřitelní herci ubytováni a kupovali jim další a další jídlo a pití. Šenkýřka jim dala najevo, že nějaké peníze navíc se podniku hodí, a tak ochotným vesničanům neprozrazovali, že by stejně měli vše zadarmo na účet podniku. Pro alchymistu to bylo hotové peklo, neboť se nevzdal své nedůvěřivosti a na každém kousku nově přineseného jídla umíněně testoval, zda není otrávané. Ostatní si ho nejprve nechápavě měřili, ale nakonec nad tím mávli rukou a bavili se vesele dál. Dlouho do noci po celé vesnici hořely ohně, jedlo se, zpívalo, pilo, a tak se dobrodruhové do říše snů odebrali až velmi pozdě.