Staré tlusté stromy s rozkošatělými korunami. Opary namodralé mlhy. Exotické rostliny. Tiché bzučení energie ve vzduchu. To vše byl Magický prales. Čaroděj s alchymistou klidně postupovali vpřed. Na magii byli zvyklí. Zato barbar s hobitem se drželi vzadu a byli velmi nervózní. Magie pro ně byla něco nepochopitelného a cizího. Čaroděj vyprávěl o místních zvířatech a rostlinách. Alchymista ho se zájem poslouchal a občas mu přitakal. Přišla řeč na chodící stromy a květiny, kouzelné ovoce, které dokáže omámit mysl, bludné kořeny a různé přísady, které se dají použít do lektvarů. Elf byl na magii také zvyklý, ale klidný moc nebyl. O Magickém pralese slyšel mnohé a tak měl raději oči na stopkách.
Když se skupina prodírala hustým porostem, zmizeli náhle hobit a barbar. „Kam mohli zmizet? Vždyť šli hned za námi.“ ptal se nevěřícně alchymista. „A hele, támhle jdou.“ dodal po chvíli a oddychl si. Hobit a barbar se vynořili kousek od nich z křoví a v ruce nesli barevné ovoce. „Co to jíte?“ vyštěkl čaroděj a rozběhl se k nim: „Hned to položte!“ Bylo však pozdě. Hobit s barbarem se skáceli k zemi. „Co to snědli?“ zeptal se spěšně elf a hledal po kapsách nějaké léčivé lístky. „Budou v pořádku“ uklidnil ho čaroděj, „Snědli jen ovoce z pomateného stromu. Na chvíli ztratí paměť, ale zase se jim vrátí“. A tak nechali hobita s barbarem chvíli ležet. Alchymista zatím posbíral ovoce, které se kolem nich válelo a schoval ho do své brašny. První se probral hobit. Chvíli něco pomateně povídal, pak ale zase nabyl svého vědomí. Barbar, který toho stihl sníst mnohem více, však stále ležel na zemi a nezdálo se, že by se chtěl v nejbližší době probudit.
„Co budeme dělat?“ zeptal se hobit. „Musí se probrat sám od sebe“ odpověděl čaroděj, takže ho buď elf vezme nebo… „Já toho hromotluka nikam nepotáhnu“ skočil mu do řeči elf, „To už tu s ním raději počkám.“ dodal ještě a zdálo se, že je poněkud vyveden z míry. „Tak tedy rozhodnuto.“ řekl alchymista, který si nevěděl moc rady a toto působilo jako dobré rozhodnutí. Skupinka si sedla pod veliký strom a čekala až se barbar probudí. Nebyl to ale obyčejný strom, a jak tak čekali, přišlo na ně silné spaní.
Když se probudili, byla už všude kolem tma. „Vstávejte!“ křikl na ostatní elf: „zmizel mi toulec se šípy… A taky zásoby!“ „A já nemám svůj klobouk,“ přidal se dopálený čaroděj, „byli jsme okradeni!“ Naštěstí louče jim zůstaly a čaroděj opět rozsvítil svou hůl. Ta v magickém pralese svítila jasněji než obvykle. Na plášti čaroděje byly znatelné stopy malých nožiček. „Ti jedni malí hajzlíci!“ ulevil si čaroděj: „Tak už vím kdo nás okradl. Loupeživí skřítci.“ „Zdá se, že šli tudy.“ řekl elf a ukázal na pár ďolíčku vytlačených do trávy. „Tak jdeme za nimi.“ řekl barbar, který se už probudil a zdál se být v pořádku.
Elf byl vepředu a ukazoval skupině cestu. Bystrým zrakem sledoval kdejakou ohnutou větvičku či udupanou trávu. Náhle však tmou prosvištělo světlo, které trefilo elfa do hrudi. Zůstal nehnutě ležet. Všichni si lehli k zemi, zhasli světla. K elfovi se tmou blížila vysoká postava. „To je určitě pralesní strážce,“ zašeptal ostatním čaroděj, „a vypadá to, že lupičům hlídá kořist.“ Postava se nad elfem sklonila, hodila jej na ramena a vyrazila zpět kamsi do tmy. „Potřebujeme se proplížit do doupěte strážců a osvobodit elfa.“ řekl po chvíli čaroděj, když byl všude kolem klid. „A já vím, jak to uděláme.“ usmál se samolibě alchymista.
Loupeživý skřítek se neslyšně plížil lesem. Před sebou viděl v dálce světélko, a tak se za ním potichoučku kradl. Když byl dost blízko, viděl malý ohýnek, u kterého ležel rozvalený barbar a hobit. Zdálo se, že tvrdě spí. Skřítek se přiblížil k barbarovi ladným krokem a obhlédl, co by mohl vzít. V tom ho však něco silně praštilo do hlavy a pak už byla kolem něj jen tma. Nad ležícím skřítkem se postavil alchymista. Zašátral ve své brašně a vytáhl ovoce z pomateného stromu. Nakapal šťávu do skřítkových úst, usedl a čekal.
Skřítek se po chvíli probral. „Vstávej kamaráde,“ začal ho pobízet alchymista „unesli nám přítele elfa a taky ukradli zásoby. Honem se ho vydej osvobodit a přines nám zpátky naše věci.“ Skřítek se celý pomatený postavil a když ho alchymista ještě jednou pobídl, tak opravdu vyrazil do husté tmy. „Snad se mu to povede.“ povzdechl si čaroděj, který právě vylézal ze svého úkrytu a uhasil ohýnek. Přisedl si k alchymistovi a oba čekali. Barbar a hobit už tvrdě spali.
Ticho hluboké noci vyrušil hluk velmi rychlého běhu. Kolem téměř spícího čaroděje a alchymisty proběhlo něco vysokého, hubeného, rychlého a zakoplo to o ležícího barbara. „Tady jste!“ vykřikl elf, který se sbíral ze země a byl ve velkém spěchu: „Rychle ze mnou. Utíkejte!“ V dáli se začalo ozývat dusání mnoha nohou. Družina na nic nečekala a již celá probuzená se rozeběhla co nejrychleji za elfem. Husté křoví je šlehalo do obličeje a větve na zemi jim podrážely nohy. Dusot za nimi časem utichl a družina se ocitla na konci Magického pralesa. Zde celí vyčerpaní padli ke spánku.
Ráno si všichni přispali. Čekalo je však nemilé překvapení. Většina zásob, která jim byla zcizena a zase navrácena, byla pryč. Elfovi musely zásoby vypadnout při zběsilém úprku lesem. „Nedá se nic dělat, musíme jít dál a něco cestou sesbírat.“ okomentoval situaci elf a oplatil hobitovi zlobný pohled. Hobit byl totiž na jídlo zvláště citlivý a představa hladu se mu ani trochu nelíbila.
Kolem se rozkládaly obrovské pláně s nízkou povadlou trávou. Na zdejší náhorní plošině toho moc nerostlo a po zvířatech nebylo ani vidu ani slechu. Hlad začal sílit a s ním i remcání hobita a barbara. Kolem čaroděje se dokonce začaly dělat drobné jiskřičky. Elfovi s alchymistou se sice podařilo sesbírat pár nevábně vypadajících rostlin, které vzdáleně připomínaly kořenovou zeleninu, ale bolelo po nich všechny břicho. Obrovské štěstí měl hobit, kterému se podařilo najít několik hnízd s vajíčky. Nikdo ale nevěděl jakému zvířeti patří, a tak je raději nejedli. Náhle se před nimi na obzoru objevila drobná chýše. Rychle se k ní vydali.
Z chýše se kouřilo. Čaroděj zaťukal na dveře a opatrně vstoupil. Uvnitř seděl na zemi poustevník. Před sebou měl vyskládané kameny. Jak vstoupil čaroděj, otočil se a uklonil se. Zbytek skupinky čekal venku a poslouchal za dveřmi dění uvnitř chýše. Z útržků vyrozuměli, že poustevník potřebuje pomoci vyřešit jeden logický problém s kameny. A že na oplátku nabízí skvělý recept na večeři z místních surovin. Pak bylo dlouho ticho. Všichni napínali uši, až se ozvalo: „Mám to!“ Poustevník poděkoval čarodějovi a dal mu onen slíbený recept.
Družinka se vydala do okolí shánět potřebné suroviny, ze kterých si pak uvařila výborné jídlo. S plnými břichy si nalezli vhodné místo ke spánku a ulehli. Jediný, kdo nespal, byl hobit, ten si ještě potají dával druhou večeři. I toho ale brzo přemohlo spaní a tak celá družina spala.