Ráno čekal dobrodruhy velký výstup do Šedých hor. Cesta však byla strmá a kamenitá. Po několika hodinách namáhavého výstupu se konečně vyškrábali do prvního sedla. Námaha ale stála za to. Celé skupince se naskytl překrásný výhled na Slunečný háj, táhnoucí se někam do dáli. Sluncem nasvětlené masivy se zasněženými vrcholky se tyčily vysoko nad nimi a foukal zde studený, ale svěží horský vítr. „Tak zase jdeme.“ oznámil čaroděj a vydal se dál po hřebeni. „Koukat se můžete i po cestě… A hele, tamhle je vidět má rodná vesnice.“ „To nic není, vidíš tamty lesy? Tak odtamtud zase pocházím já.“ přidal se elf. „Ale určitě tam není tak dobré jídlo jako v tamtěch kopcích.“ oponoval elfovi hobit, do kterého ale začal strkat barbar, aby se nezastavoval. „To já se nikam koukat nemusím“ uchechtl se barbar: „Z těhle hor já totiž pocházím“. Alchymista jediný mlčel a tiše pokračoval v cestě. I ostatní časem umlkli a soustředili se na chůzi. Terén byl náročný a cesta ubíhala pomalu. Místy bylo potřeba překonat sněhové závěje či větší praskliny ve skále.
Dlouhé ticho prolomil čaroděj, „Jestli si pamatuji cestu dobře, měli bychom za chvíli dorazit k dlouhému skalnímu průsmyku, na jehož konci se pak nachází vchod do jeskyní.“ „Už abychom byli z těch hor pryč, jde mi z nich mráz po zádech“ stěžoval si hobit. Ostatní si ho moc nevšímali. Po chvíli ale promluvil barbar až nezvykle vážným tónem: „Nemyslíš náhodou ten průsmyk?“ a otočil se na čaroděje. „O jiných dlouhých průsmycích v Šedých horách nevím.“ odvětil trochu nejistě čaroděj. „U nás se totiž traduje, že na konci toho průsmyku žije horský obr,“ pokračoval barbar. „Nesmysl, nic takového tady nežije.“ ušklíbl se elf a poplácal po zádech hobita, který se přestal třást zimou a začal se třást strachy. „Tak a jsme tady.“ řekl čaroděj a ukázal na úžinu ve skále před sebou.
„Co teď?“ otázal se alchymista, který si nebyl jistý, čemu má věřit. „Hobit půjde na výzvědy“ pronesl klidným hlasem čaroděj. „Je malý a obr si ho ani nevšimne.“ To dodalo hobitovi trochu kuráže a tak se nakonec vydal soutěskou vpřed. „Počkáme tady na tebe“ křikl za ním ještě elf, který pořád na obra nevěřil.
Hobit se potichu plížil průsmykem kupředu. Podařilo se mu vylézt na postranní římsu, takže teď šel asi šest sáhů nad cestou. Římsa se zužovala a zase rozšiřovala, až po ní došel až nad velký otvor ve skále. Nejspíše šlo o nějakou jeskyni. Kousek za jeskyní už průsmyk končil.
Hobit si oddechl, že po obrovi ani stopy, když náhle uslyšel dunění, které se rychle blížilo. Zpoza skály se vynořil obr asi tři sáhy vysoký. Kolem pasu měl jakousi kůži a přes rameno nesl kozu. Hobitovi zamrazilo. Schoval se za veliký kámen na římse a ani nedutal. Obr si ho však nevšiml a zalezl do jeskyně, kde už zůstal. Hobit pelášil zpět k ostatním.
Ostatní už hobita netrpělivě vyčkávali, když tu se vynořil a rychle k nim doběhl. „Je tam obr, hrozně velký!“ lapal po dechu. V elfovi trochu hrklo. „Tak si s ním poradíme.“ nedal se zastrašit barbar. Všichni ho ale zadrželi. „Chce to nějakou lest.“ prohlásil elf a čaroděj s alchymistou přikývli. „Ale jakou?“ povzdechl si alchymista. „Co kdybychom na něj svrhli velký balvan?“ napadlo náhle hobita. „To není špatný nápad.“ řekl uznale elf, „Jestli tam nějaký balvan je, musíme pod něj obra nalákat.“
Jak řekli, tak i udělali. Silný barbar s hobitem se vydali po římse pro kámen a elf, čaroděj a alchymista šli opatrně průsmykem. Došli až ke vchodu do obrovy jeskyně. Ta ale zela prázdnotou. „Kam ten obr zmizel?“ otázal se alchymista, když tu se obr vyřítil zpoza rohu a hned si trojice všiml. Už neměli čas na útěk. Elf stihl vystřelit, ale obrova kůže byla tlustá a tak ho šíp jen lehce škrábl. Alchymista po obrovi vrhl výbušnou směs. Ta obra na chvilku zastavila.
Mezitím se barbar s hobitem pokoušeli uvolnit balvan. Byl však příliš těžký, že s ním nehnul ani barbar, ať se snažil sebevíc. V tom dostal hobit další nápad. Uvázal kolem balvanu lano a kousek po něm sešplhal. A když už vypadala situace beznadějně – elf probíhal obrovi mezi nohama a uskakoval jeho silným rukám, alchymista ležel na zemi kousek opodál a čaroděj zoufale bouchal obra holí do kolene – mrštil hobit po obrovi jeden ze svých nožů. Zaskočený obr se rozzuřil a vrhl se po bezbranném hobitovi. Hobit sebral všechnu kuráž a zhoupl se proti obrovi. Lano zapraskalo. Obr měl kolem paže zamotaný provaz. Prudce s ní škubl ale tím na sebe strhl kámen, který mu elegantně spadl na hlavu. Obr zavrávoral a spadl na záda do jeskyně. Nyní byla cesta volná a tak se dobrodruzi po oslavě a zotavení vydali dál do jeskyní, kde ulehli ke spánku.