Bylo brzy ráno a nad korunami stromů Slunečného háje právě vycházely první paprsky slunce. Celý svět se probouzel a s ním i skupinka dobrodruhů, kteří se minulou noc dali dohromady. První na nohou byl hobit, který plný nadšení burcoval ostatní, aby začali vstávat. „Rychle, vyrážíme, je před námi dlouhá cesta“ volal a lomcoval s barbarem, který jako poslední tvrdě spal zahalený do své kožešiny. Elf, který byl rychle na nohou, mezitím připravil čaj a družina se poprvé spatřila v denním světle. Bylo jich celkem pět: Malý hobit s dýkou za pasem, přihrbený alchymista, který si přiléval jeden ze svých lektvarů do čaje, vytáhlý elf s lukem přes rameno, který si prohlížel první stromy na okraji háje, čaroděj s svým dlouhým pláštěm a magickou holí a na zemi ležící barbar, který rozespale mžoural po okolí.
Uplynulo pár chvil a celá družina byla připravena vyrazit. Čaroděj ukázal směrem k Slunečnému háji a vyrazili na cestu. Kolem se tyčily vysoké stromy, jejichž korunami sem pronikalo hřejivé sluneční světlo. Kráčeli po úzké pěšince vyšlapané lesní zvěří. Jako první šel hobit s elfem. Za nimi kráčeli čaroděj s alchymistou, kteří byli zahloubáni do rozhovoru o místní flóře. Družinu uzavíral barbar.
Najednou se elf zastavil. „Slyšíš to taky?“ zeptal se tiše hobita. „Co bych měl slyšet?“ odpověděl trochu nejistě hobit. „Ten bzukot,“ odvětil elf, ale to už dorazil čaroděj s alchymistou. „Proč zastavujeme? Máme před sebou dlouhou cestu,“ podivil se čaroděj. Barbar, který právě dorazil chtěl pokračovat dále, ale elf ho chytil za rameno. „Copak neslyšíte ten bzukot, před námi musí být něco obrovského.“ A opravdu, bzukot stále sílil, až ho uslyšel i čaroděj, který měl občasné problémy s nedoslýchavostí. Ke skupince přilétla včela nevídaných rozměrů. Rozpětí křídel mohla mít až dvě stopy. Usedla na zem k trsu modrých květin a začala z nich sát nektar. „K zemi!“ zašeptal elf. Celá družina si lehla a pozorovala včelu, jak sosá nektar a jak za hlasitého bzukotu zase odlétá.
„Ty květiny odněkud znám!“ promluvil náhle alchymista a rozeběhl se k nejbližšímu trsu. „Na těchto rostlinách dělávají alchymisté pokusy. Zdá se, že po nich včely trochu povyrostou…“. „Trochu?“ vykřikl bázlivě hobit, ale byl umlčen elfem. „Co teď? Dál je jistě úl a nebude tu určitě jediný.“ Chvilku bylo rozpačité ticho, občas narušené bzukotem jedné ze včel. Pak opět promluvil alchymista, „Řekl bych, že to má na svědomí jeden můj starý známý. Žije nedaleko odsud, tak doufám, že bude vědět co s tím.“
Družina se odklonila od své cesty a vydala se hledat onoho alchymistu. Vysokou trávu mezi stromy postupně vystřídalo křoví a když se zdálo, že dále není možné projít dále, křoví se rozestoupilo a družina se vynořila na cestě lemované živým plotem. Cesta byla dlážděná a zřejmě ji někdo pravidelně udržoval. „Dost bylo křoví!“ pronesl vítězoslavně čaroděj, kterému se na plášti zachytilo nepřeberné množství větviček, bodláčí a jeden ježek, který se úpěnlivě snažil osvobodit. Družina ale pokračovala dále po cestě, až se před nimi objevil malý domek.
„Tady počkejte,“ řekl alchymista a vydal se k domku, „radši to vyřídím sám.“. Elf pokrčil rameny a s ostatními usedli na kraj cesty. Netrvalo dlouho a po cestě se vracel alchymista a mával nad hlavou s různobarevnou lahvičkou. „Tímhle máme pocákat úl a vše se zase vrátí do normálu, prý se mu ty včely jenom trochu přemnožily.“
„Tak hurá na ně!“ vykřikl energicky barbar, který byl dosud v polospánku. „Ne tak rychle, musíme se ještě k tomu úlu nějak dostat.“ zmrazil ho elf. „Tak něco vymysli,“ odvětil barbar, „ale já jdu!“ a vydal se křovím zpět. Ostatní ho mlčky následovali a přemýšleli, jak nejsnáze lektvar k úlu dopravit. Alchymistu napadlo chytit nějakou včelu a připevnit jí lektvar k noze, a až by včela vlétla do úlu, odpálit ji na dálku a rozprsknout tak lektvar po okolí. Tento nápad byl však rychle zamítnut. Hobitův nápad „prostě se tam proplížit“ byl také zamítnut a nakonec zvítězil čaroděj s myšlenkou, připevnit lektvar na dlouhatánskou tyč a úl z dálky zneškodnit.
Po chvíli snahy už nesli tyč, na jejímž konci byl zázračný lektvar. Bzukot byl stále silnější a silnější. Úl už byl na dohled. Před jeho vchodem ale byly včely na stráži a družinu už zdálky pozorovaly. „Řekl bych, že nás pozorují,“ řekl nervózně elf. „Jen ať si přiletí!“ sykl barbar a pokračoval dál v chůzi. „Co budeme dělat, když na nás zaútočí?“ zeptal se hobit se strachem v hlase. „Budeme se muset bránit.“ pronesl čaroděj, když v tom se proti nim rozlétla jedna ze strážných včel. „Pokračujte s lektvarem k úlu. A pospěšte si!“ křikl elf a pustil tyč. Napjal tětivu a vystřelil šíp. Ten těsně minul včelu a ještě více ji rozlítil. Další včely se rozlétly ke družince. „Na ně!“ zařval barbar a rozběhl se proti úlu. Elf vystřelil další šíp a jednu včelu zasáhl. Nyní byla veškerá pozornost včel upnuta na elfa. Kličkoval mezi stromy a posílal na včely jeden šíp za druhým. Dalších pár včel bylo těžce raněno, přesto se jich ale několik stále hnalo za elfem. Zlověstný bzukot byl všude kolem. Elf utíkal ze všech sil, věděl však, že už dlouho nevydrží. Kdyby tady byla nějaká voda, pomyslel si, ale všude bylo sucho. V tom se proti němu vynořila jedna ze včel a nárazem ho povalila na zem. Náhle elf ucítil pronikavou bolest v noze. Něco však nebylo v pořádku. „To je vše?“ pomyslel si, „Zas tak to nebolelo.“ a podíval se. Na noze se mu kroutila malá včelka. „Hurá!“ ozvalo se zdálky, „Zvládli jsme to!“ volal hobit a trochu kolem sebe máchal rukama. Včely přeci jenom úplně nezmizely. Všichni si ale oddychli.
Lektvar zmenšil včely z celého úlu a dobrodruzi si mohli na chvilku odpočinout. Pak se vydali dále hájem. K úlům chodili vždy zezadu a vše už šlo hladce. Ještě před setměním došli na okraj Slunečného háje a před nimi se majestátně tyčily Šedé hory. „Tak tam se zítra vydáme.“ promluvil čaroděj. „Jsem zvědav, co nás tam bude čekat.“ odvětil vážně elf. „Doufám že nic.“ vmísil se do rozhovoru hobit, protože o žádném nebezpečí už nechtěl ani slyšet. „Radši bych se utábořil.“ dodal ještě. A tak se zde utábořili. Všichni si nacpali břicha, obzvláště hobit. Pak ulehli ke spánku.