Výprava na kola
8. - 9. 10. 2016
Sobota
Jednoho krásného podzimního sobotního rána jsme se v nepříliš hojném počtu sešli i se svými koly před klubovnou. Vyráželi jsme na výpravu do Nelahozevsi. Zatímco naše spacáky už byly dávno na místě, my s menšími batohy a s koly jsme se museli na místo dostat sami (tedy vlastně spolu).
Vyrazili jsme tedy na cyklostezku k nábřeží, po níž jsme pokračovali přes Karlín, kde jsme potkali Mikuldu při jeho náhodném ranním běhu (před klubovnou se taky objevil, jen na chvíli, když běžel kolem). Dále jsme jeli přes Libeň až do Tróji, pod Trojskou lávkou a dále kolem zologické. Zkrátka stále podél břehu Vltavy až do Klecánek, kde jsme Vltavu opustili a začali stoupat vzhůru do prudkého nekonečného úděsného (no dobře, zas tak hrozné to nebylo) kopce směrem ke Klecanům, ze kterých jsme pokračovali do Drast, abychom zas z Vodochod sklesali dolů k Vltavě.
Opět jsme pokračovali podél Vltavy, kolem – nám již z Padesátky dobře známých – malinkých prasátek ve výběhu, až do Kralup nad Vltavou, kde jsme (pomocí mostu) překonali řeku a pokračovali po pěšině mezi Vltavou a skalami vedoucí železniční tratí.
Tam jsme zastavili před skálou vedeným, vedlejším tunelem ústícím v tunel vlakový, abychom se jím pokochali a vyrazili dále. Už už jsme chtěli nasednout na kola, ale náhle jsme uslyšeli vlak. Všichni jsme se nadšeni vrhli do bočního tunelu, abychom se (v uctivé vzdálenosti, samozřejmě!) projíždějícím vlakem pokochali.
Po projetí vlaku jsme všichni opět nasedli na své velocipédy a pokračovali v jízdě. Za malou chvíli jsme byli u nelahozeveského zámku a stačilo už jen pár stovek šlápnutí a byli jsme u Samary (a Týny a dalších Nováků) doma.
Po (dlouhé) chvíli odpočívání jsme se rozdělili na dvě části – na starší, kteří vyrazili na Říp, a mladší, kteří jeli kamsi dále po proudu Vltavy. Vzhledem k tomu, že patřím mezi starší, vám o cestě mladších příliš neporefetruji, zato o jízdě na Říp se vynasnažím sděliti co nejvíce.
Inu vyrazili jsme směrem na Říp, druhým směrem, než ze kterého jsme přijeli, až na silnici s dost hustým provozem, po které jsme chvíli jeli, až jsme narazili na červenou. Tedy spíš měli narazit… Inu, tak jsme jeli a jeli a zastavili se, protože Jóňa říkal, že červenou již viděl. Vrátili jsme se proto přibližně 150 metrů za zatáčku a skutečně zde odbočovala do podchodu a pak dále do kopce; zahnuli jsem tedy a pokračovali v jízdě. Povětšinou polní cesta byla střídavě bahnem a tvrdou hrbolatou hlínou. Po této cestě jsme dojeli do jakési „vinařské vesnice“ (první, co v ní bylo, byli vinařství, na jehož plotě si člověk mohl mnohokrát přečíst, že jde skutečně o vinařství).
Odtud jsme jeli dále po silnici až do vsi Ctiněvsi, ze které jsme již přímo zamířili k Řípu. Začalo to zajímavě. První část cesty, po níž jsme stoupali, byla tak strmá a blátivá, že měl člověk problém se s kolem udržet namístě a neklouzat dolů. Avšak to bylo naštěstí jen prvních deset metrů a dále jsme pokračovali po téměř rovné louce, odkud jsme již hned před sebou viděli Říp v plné kráse, přesněji řečeno zatím jen v plné kráse.
Po jeho úpatí jsme ho částečně objeli, abychom narazili na červenou značku, po níž bylo v plánu pokračovat. To jsme také udělali. Střídavě jsme kola nesli a vedli a při tom značně zápasili s bahnem a zemskou přitažlivostí. Po chvíli se z cesty stala skalní kamenitá horská dráha, k jejímuž zdolaní musel i člověk bez bicyklu vyvinout značnou snahu. Natož s bicyklem…
Po navenek krátké a ve skutečnosti úmorné a nekončící cestě jsme pod vrchol, odkud z ústí silnice vedoucí z druhé strany vedla docela schůdná cesta. Tam jsme si opřeli kola a koupili si ve zdejším bufetu horkou čokoládu nebo – komu nebyla zima – ruskou zmrzlinu.
Po chvíli odpočinku jsme popadli svá kola a vyvedli je kousek dál, před rotundu, abychom se vyfotili. Poté co doproudily davy německých turistů jsme úkol zdárně splnili a vrátili se pod vrchol, odkud jsme se po shromáždění tentokrát po silnici vydali dolů.
Ani cesta po „silnici“ však nebyla jednodušší. Krom toho, že byla silnice z hrubého betonu téměř kolmá, byla plná již zmíněných a dalších ještě nezmíněných německých turistů, kteří svou šířkou (nemyslím šírkou těla, nýbrž uspořádáním skupiny) div nezabírali i okolní les kolem silnice. I před tyto komplikace jsme se zdárně dostali na úpatí, odkud vedla rovná, ale mírně z kopce vedoucí silnice s normálním povrchem, k obci nesoucí název „věci“ námi tak očekávané (jmenovala se Rovné).
Zde jsme zabočili a zamířili k dálničnímu podjezdu (rozuměj podzezdu pod dálnici), abychom ze Straškova pokračovali do Velvar. Tam jsme projeli kyvadlovým provozem přes jakousi betonovou horu (Říp číslo dva), přejeli přes náměstí s domy mně podezřele připomínajícími Polici nad Metují a vyjeli Pražskou branou, aby se k silnici připojila železnice.
Těsně vedle silnice vedla jednokolejná železniční trať tak blízko, že zde byla zavedena speciální zóna, kdy při průjezdu vlaku musí auta vybočit z pruhu pro bezpečné projetí soupravy. Pro velice řídký provoz na trati jsme ale vlak nepotkali a trať silnici křížením opustila. My jsme ji ale opustili také a po krásné silnici zářící novotou zamířili do mírného kopce směrem k Nelahozevsi.
Kopec se hned změnil v rovinku a ta poté v nekonečný kopec dolů. Poté, co jsme si užili dlouhý sjezd, jsme se ani nestačili vzpamatovat a byli zase u nelahozeveského zámku, a za chvíli nás přivítali malí doma s téměř uvařenou polévkou,
Po večeři všichni vyhrabali rozličné deskové a karetní hry, a když nadešel čas na spaní, s hraním se těžko končilo. Nakonec jsme si ale všichni vyčistili zuby a šli se uvelebit, zatímco měli vedoucí kdesi u Samary v pokoji válečnou poradu.
Neděle
Ráno jsme se probudili, občerstvili se snídaní a nasedli na kola, abychom se společně vydali do veltruského zámeckého parku, kde jsme si zahráli hru.
V parku byla místa s papíry s bodovým ohodnocením. Plněním úkolů jsme u jednotlivých vedoucích získávali samolepky v barvě svého týmu, kterými jsme obsazovali jednotlivá místa.
Kdo měl místo obsazeno nejdelší dobu, místo získal a počet bodů náležící místu byl jeho. Tým s největším počtem bodů vyhrál. Celá hra probíhala na kolech a úkoly se povětšinou týkaly též jízdy na kole.
Po skončení hry jsme se vrátili domů, trochu spočinuli, sbalili si a vyrazili na zpáteční cestu do hlavního města. Cesta zpáteční byla prakticky totožná s cestou opačnou a tak ji nebudu nijak podrobně líčit.
A tak jsme zkrátka dorazili, opět přes Karlín k naší klubovně a to rovnou s třičtvrtěhodinovým náskokem před psaným návratem. A tak ti co měli být i s koly odvezeni do svých domovů zůstali v klubovně a pro ukrácení dlouhé chvíle hráli všemožné hry. No a ti co byli netrpěliví a hodlali se dopraviti pomocí svých dopravních prostředků sami, se rozloučili a rychle šlápli do pedálů (pravda že jsem byl též mezi nimi, protože nač čekat, když máte kolo?).
Zapsal Štěpán
