Výprava na Vraní skálu
26. - 28. 9. 2014
V pátek 26. 9. jsme se sešli na Hlavním nádraží. Po koupení lístků jsme nastoupili na vlak do Zdic. Jeli jsme asi hodinu, pak vystoupili a známým podchodem jsme se dostali k mostu přes dálnici a řeku. Přešli jsme ho a poté vyšli strmými ulicemi přes garáže a chaty z města. Chvíli jsme si odpočali na malé loučce. Někteří se nasvačili (najedli) a někteří zkoušeli co jedí ovce, které trávily své odpoledne za železným plotem. Po odpočinku jsme se vydali dále. Přešli jsme pole a po kraji lesa došli až na křižovatku, odtamtud dolů po stráni na další zpevněnou cestu. Poté jsme šli až k rybníku, kde jsme z ní zahnuli na pěšinu k našemu každoročnímu tábořišti. Tam jsme postavili plachtičky.
Po dostavění plachtiček jsme rozdělali oheň, kde jsme si rozdali několik nových písniček, co ještě chyběly ve zpěvníku. Někteří vedoucí zmizeli během zpěvu do lesa, kam si nás po jednom odváděli. Spočívalo to v tom, že nás Eliška po jednom odváděla k „Tajemníkovi (nebo někomu takovému) šéfa muzea“, který nás prosí, abychom mu pomohli sehnat některé z potřebných exponátů, kterých se řediteli muzea zachtělo. Ten nás přivedl k provázku, po kterém jsme se poslepu dostali ke svému týmu. Až se shromáždili všichni, měl ředitel proslov a pak jsme šli spát.
V sobotu ráno jsme po snídani vyrazili do Číny na první etapu. Dostali jsme papír s „obrázkovým“ písmem, na kterém byla napsána přísloví. Abychom zjistili, který znak pasuje (patří) k jakému slovu, museli jsme sbírat papíry vystřižené tak, aby k sobě pasovaly ty, které k sobě patří.
Další etapou bylo určování listů. Každá skupinka sehnala deset „neznámých“ listů a pak je postupně ukazovala ostatním, kteří se daný list snažili určit. Třetí hrou byla hra běhání s vodou. Každá skupinka dostala proděravěnou nádobu, ve které přenášela vodu do flašky a snažila se ji co nejrychleji naplnit. Poté následovala realistická hra od Májky, spočívala v tom, že vedoucí představovali úřady a my se snažili získat potvrzení o vývozu vázy.
Tentokrát následovala stavěcí etapa. Měli jsme postavit co nejvěrnější model iglú (velikost byla na nás).
Mezi etapami jsme šli pro vodu do vesnice. Na cestu tam jsem hráli schovávací hru Simči. Několik vedoucích šlo vpředu jako domorodci. My jsme se za nimi plížili tak, aby nás neviděli, ale zároveň abychom jim byli co nejblíže, protože čas od času zavolali: RITUÁL a my je měli co nejrychleji chytit.
Vrátili jsme se, rozdělali jsme oheň etapou na Velikonočních ostrovech a následovala vařicí etapa. Po umytí ešusů jsme se sešli na další etapu – Eliška nám četla hádanky a my jsme po kruhu odpovídali (něco jako hra Riskuj). Pak už jsme mohli jít s klidným srdcem a duší spát a těšit se na další den.
O čem jsem se ještě nezmínil byla etapa, která trvala déle než ostatní. Celou dobu měl u sebe člověk kartičku s číslem od 1 do 3 a tabulku na podpisy. Když se dva setkali a ukázali si čísla, ten, kdo měl menší, se druhému podepsal a čísla si prohodili. Pokud byla čísla stejná, nic se nedělo. Cílem hry bylo nasbírat na svém papíře co nejvíc cizích podpisů.
A teď přejděme k neděli. Ráno po snídani byla etapa ,,lovení klokanů“; svázali jsme si nohy a chytali vedoucí, kteří představovali klokany. Vyhodnotila se ještě hra s podpisy, sbalily se batohy a mohli jsme vyrazit na Vraní skálu. Po vyfocení na vrcholu jsme „zase“ šli najít „kešku“ – našel ji myslím Mikulda a to v umělém kameni, který z jedné strany věrně napodoboval kámen, ale z druhé byl otevřený. Potom co jsme se podepsali do „kešky“ jsme se naobědvali, vyhlásily se výsledky a šli jsme na nádraží.
A tak ze stanice Zdice
odvezl vlak
nevím co bych vám řek více
spíš nevím jak
Vpřeďáky do Prahy,
snad mají odvahy,
„do svištění las“
přijíti zas.
Zapsal Štěpán
