Podzimní výprava
28. 10. - 1. 11. 2015
Středa
Sešli jsme se ve středu ráno na autobusovém nádraží Holešovice, kde jsme si rozdělili jídlo a po menších obtížích se úspěšně v počtu 23 lidí naskládali do autobusu. Cesta probíhala celkem klidně a po hodině jsme dorazili do Dubé. Odtamtud jsme se vydali do Dražejova (=na Hůrku), kde jsme měli následujících pět dní přebývat. Po cestě nás Vosa s Jendou obeznámili s tím, jak bude probíhat natáčení letošního celopodzimkového skeče, a hned jsme několik scén natočili. Šli jsme, natáčeli jsme, šli jsme, až jsme došli k prudkému svahu nad rybníčkem, kde jsme poobědvali.
Potom jsme se už pouze vyškrábali do šíleného kopce, slezli z něj dolů, ještě chvíli šli a pak už jsme dorazili k chatě, kde na nás čekal Tom. Vydali jsme se připravovat spaním vyndat jídlo, najít si bačkory a podobně, a někdy během toho dorazil Mikulda. Když jsme měli všechny potřebné nezbytnosti hotové, vydali jsme se znovu natáčet (Vosova poznámka: Groteska bude k vidění na Jedenáctém netradičním divadelním festivalu Čtrnáctky.). Po náročném a udupaném natáčení odjel Tom (a rodiče Valových, kteří přivezli Mikuldu) a my se vydali ven zahrát si na zloděje a policisty, což nám trvalo až do setmění.
Uvnitř jsme se rozdělili na službu, která se vydala vařit výbornou bramboračku, a ostatní, kteří se vrhli do hraní deskových a karetních her – Bangu, Námořníčků, Měňavek a dalších. Pak jsme si ještě zazpívali pát písniček a potom už nezbývalo nic jiného, než si vyčistit zuby a jít spát. Protože se ale některým moc nechtělo a měli příliš energie, vydali jsme se na nedaliké pole a zahráli si pár nočních her.
Když už jsme byli konečně dostatečně ukometovaní a umedúzovaní, tak jsme se vrátili do tepla chaty a znaveně ulehli do spacáků.
Čtvrtek
Ráno jsme se probudili a zjistili, že přes noc byla zabita spousta lidí. Zároveň zmizely všechny tři kartáčky a my hned začali obviňovat Vosu, Kubu a další z toho, že jsou kartáčkovými vrahy.
Snídali jsme buchtičky, mramorky, záviny, muffiny a další.
Vyrazili jsme na Pustý zámek, přes vyhlídku na Nedvězí. Cestou se nás chytila kočka a nechtěla se pustit. Jenda, Samara a já jsme byli přesvědčeni, že je nemocná. Týna kočky litovala. Ideální chvíle pro vraždění, ale kartáčkového vraha to nenapadlo. Na vyhlídce jsme pro mlhu nic neviděli, nicméně jsme si mohli alespoň plnit stupně – stromů, hub a květin bylo kolem dost a dost. Pomeranč konečně kočku odehnal.
Poté jsme se vrátili do chaty v Dražejově. Už nevím, co přesně jsme dělali po návratu do chaty, ale jistě jsme večeřeli a kartáčkoví vrazi vraždili.
Pátek
Ráno jsme se probudili, potom se nasnídali (chleby s marmeládou). Po snídani jsme šli hrát lacros. Pak jsme si plnili stupně. Byl oběd a k jídlu jsme měli kašpárka. Pak jsme šli na hrát hru o lécích.
Když jsme se vrátili do chaty, dělali jsme těsto v různých barvách, což měla být modelína. Hráli jsme stolní hry a potom byla večeře, což byl zeleninový salát. Pak byla noční hra, po které už jsme šli spát.
Sobota – mladší
My mladší jsme ráno vstali a dali jsme si k snídani vločky. Po snídani jsme si zahráli parlament a potom se vydali na procházku, kde jsme hráli pasáka. Když jsme přišli, zahráli jsme si krakena, což spočívalo v tom, že tři svázaní lidé bránili svůj poklad a chytali ostatní. Potom jsme hráli Hůrecký kvíz, který skončil úplnou remízou.
Pak se peklo a hrály se deskové hry. Nakonec se hrál „mlaskající zombík“.
Sobota – velcí
V sobotu jsme měli my starší výsadek – Skříťa, Mikulda a Anička byli vysazeni ve Vápně, Mája, Týna a Štěpán ve Vicmanově. Obě skupiny obdržely několik obálek.
Když jsme se setkali na sněmovišti, rokovali jsme (docela dlouho), jak se chceme dostat k našemu cíli – chatě.
Zjistili jsme, že máme k dispozici 700 Kč, jízdní řády, pravidla hry, sušenku, mapu Máchova kraje, v jedné obálce s nápisem „otevřít, až bude nejhůře“ čokoládu a tak dále. Rozhodli jsme se, že půjdeme do Vápna a tam uvidíme.
Ve Vápně jsme zjistili, že nám odtamtud nejede žádný autobus. I vydali jsme se do Hamru na Jezeře, kde nám rovněž nejel autobus, protože nám těsně ujel. Z Hamru jsme tedy ještě pokračovali do Stráže pod Ralskem, jsme jsme nakoupili potraviny (rohlíky a něco na ně a bublinkovou čokoládu z kapesného).
Tam jsme rovněž zjistili, že máme vybitý mobilní telefon a že nevíme, jak dál. Zavolali jsme z půjčeného mobilního telefonu (od hodných lidí před obchodem) vedoucím a Vosa nám poo telefonu řekl, abychom hodinu počkali, tak jsme večeřeli, vesele se bavili a zase se naše (cestou rozhádaná) pouta dala dohromady.
Když dorazili Zelí a Vosa, zjistili, že na tom tak bledě nejsme, a tak nám dali nový telefon. Rozloučili jsme se poděkovali.
Tak jsme se vydali na autobusovou zastávku a asi po hodině čekání vyjeli do České Lípy. V České Lípě jsme přestoupili na vlak jedoucí do Doks. Z Doks jsme pak šli pěšky až do Dražejova.
Cesta do Dražejova byla úmorná: Šli jsme do kopce, unavení a naštvaní, lezli jsme si na nervy a cesta ne a ne skončit. Měli jsme jen jednu baterku a tu měl nejpomalejší (a možná i nejpodrážděnější) člen výpravy, kterého bylo těžké dostat dopředu. Lekali jsme se rovněž všemožných blbostí, byli jsme vystrašení a měli jsme ponorkovou nemoc. Byla pořád tma a cesta vedla pořád do kopce.
Nakonec jsme (hurá!) konečně dorazili do Dražejova, odkud jsme snadně trefili do chaty (bylo to v půl druhé). Takže jsme unaveně vyprávěli a pili čaj (Mikulda snědl půl bochníku chleba).
Vedoucí byli moc horní a přestože byla noc, tak se nám věnovali. Prožili jsme krásné dobrodružství a byli jsme šťastní a unavení (a minimálně Skříťa dost hrdá).
Neděle
Neděle byla posledním dnem výpravy. K snídani jsme měli buchty, které nám den předtím upekli mladší. Po buchtách se jenom zaprášilo a pak už bylo načase začít uklízet a balit. Velcí byli zmoženi z výsadku, ale i tak nám šla práce od ruky.
Když byla chata uklizená, šli jsme pěšky do Dubé, odkud jsme jeli autobusem do Mělníka. Cesta byla úmorná a tak jsme měli všichni radost, když jsme tam konečně vystoupili a dali si oběd.
Po obědě jsme se vydali blíže do středu města. Tam jsme se rozdělili do několika skupinek a objevovali jména okolních ulic. V každé ulici jsme rovněž museli najít nějaké vtipné jméno obyvatele.
Pak už nám ale jel vlak a my museli domů.
