Přechod Nízkých Taur
srpen 2016
Pátek 19. 8.
Vpřeďáčtí dobrodruzi v časech nedávných zdolali Slovenský ráj a Nízké Tatry, v historii vzdálenější pak rozličné Fatry nebo Jeseníky. Abychom obnovili zašlou slávu vpřeďáckých expedic, kterým před deseti lety nebylo cizí ani Rumunsko, chtěli jsme se už loni pochlapit a vyrazit do Alp. V srpnu léta 2015 nás však zradily zpřelámané kotníky, jejichž vinou nebyla značná část výpravy schopna daleké chůze, takže jsme museli smělé plány odložit na neurčito a raději se týden váleli na chatě poblíž Karlových Varů.
Letos však byla situace docela jiná – z tábora plného cest po minulosti jsme se do současna vrátili plni sil a odhodlání, a tak nic nebránilo tomu pečlivě naplánovat a připravit náročnou expedici. Dostáli jsme plánům a skutečně vyrazili do Alp – konkrétně jsme zvolili Nízké Taury a jejich nejvýchodnější podčást, Taury Seckauské.
Výprava do hor není vůbec jednoduchou záležitostí. Dnem odjezdu byl stanoven pátek devatenáctého srpna a celý čtvrteční večer byl vyplněn zuřivým domlouváním, kdo co vezme a jak co zabalit. Konečně jsme se v 8.30 sešli na Hlavním nádraží. Expedici tvořili:
Pomeranč (šéf mapy), Eliška, Sára, Samara a Jenda (oba fotografové výpravy) a Vosa (autor cestopisu), dva stany a tři vařiče a spousta dalších věcí. Na poslední chvíli jsme zabalili i karimatky, a ač jsme se nad nimi v prvních chvílích značně šklíbali, později nám několikrát zachránily krk.
Nejtěžší batoh měl Pomeranč (26 kg), ovšem dlužno podotknout, že ostatní na tom nebyli moc lépe.
Usadili jsme se do expresu na Štýrský Hradec. Ačkoli nám v narvaném voze místenky přišly k duhu, cesta nebyla docela komfortní, protože nám přes veškeré prosby nebyla rezervována místa blízko u sebe. Hřálo nás však alespoň, že jsme kombinací tří různých jízdenek (vnitrostátní skupinové, mezinárodní zpáteční a elektronické jízdenky Rakouských spolkových drah Sparschien) ušetřili přes polovinu cestovních nákladů a do srdce Rakouska dorazili za neuvěitelných 1090 korun na osobu. Jak se však nakonec ukázalo, poslední dva jmenované lístky snad nebylo nutno kupovat vůbec, protože rakouští průvodčí měli ke kontrole cestujících přístup velice laxní – v rychlíku jsme byli zkontrolováni jen zběžně, v osobním vlaku, do kterého jsme ve stanici Bruck an der Mur přesedli, už průvodčí nebyl vůbec.
V cíli cesty, v Knittelfeldu v Horním Štýrsku, jsme se ocitli po sedmi hodinách cesty okolo čtvrté odpolední a hned vyrazili. V pátek nás už čekala pouze malá ochutnávka – vystoupali jsme si prvních 550 výškových metrů na vrch Tremmelberg (1194 m n. m.), dojedli řízky a bagety (poslední známky civilizace) a popovídali si s prvními Rakušáky (jak se s takovými Rakušáky komunikuje, o tom někdy později). Kousek od mohutné tremmelbergské rozhledny (kvůli které jsme neutráceli drahocenná Eura, neboť nás čekaly výhledy mnohem úchvatnější) jsme vedle stezky rozbili své stany a usnuli jako zabití, aniž by naše nohy vůbec tušily, co za útrapy je dalšího dne čeká.
Sobota 20. 8.
Probudili jsme se do velice kuriózního přírodního úkazu: Lesní cestou kráčela mlha. Zatímco v lese bylo jasno, na cestě (a pouze na ní) ležel úzký pruh mraku, který se pomalu sunul nahoru k rozhledně – vypadalo to jako nějaký zástup duchů, který se zrána vydal projít udržovanou křížovou cestu, která byla všude kolem nás. Nezdržovali jsme se však hříčkami počasí, raději se rychle nasnídali a vyrazili. Nebylo ani půl deváté a už jsme si zčerstva vykračovali do poslední horské vesnice, kterou jsme měli potkat – Seckau. Vodu jsme doplnili v místní bystřině a odtud už pokračovali jen a pouze nahoru. Za pátek nám bylo dáno nastoupat téměř 1400 výškových metrů.
Cestu nám ukazovala turistická značka v barvách rakouské vlajky (červený, bílý a zase červený pruh) nahodile a značně ledabyle čas od času kreslená podél cest. Vzhledem k její vytáčející nespolehlivosti, neznačení odboček a častým, nezřídka až kilometrovým výpadkům značení, jsme s láskou vzpomínali na náš domácí Klub českých turistů, na který ostatně se slzou v oku dojde řeč, kdykoli se někdo vydá na zahraniční vandr.
Poobědvali jsme ve stínu mohutného stromu na horském úbočí nedaleko ohrady s kravami, a zatím co jsme poprvé žvýkali své lisované chleby a trvanlivé salámy, dívali jsme se na nedaleké parkoviště, kam bez ustání přijížděli a zase odjížděli Rakušáci v nablýskaných vozech, aby si s trekovými hůlkami a sportovními batůžky vyklusali posledních pár metrů k vrcholu. Pozorovali jsme je s opovržením a závistí, ale i tak jsme pro ně patrně byli zajímavým přírodním úkazem, neboť každý druhý domorodec, kterého jsme potkali, s námi potřeboval přátelsky poklábosit. Většinou o tom, odkud jsme, kam jdeme a proč jenom máme tak obří batohy.
Takový přátelský pokec s Rakušákem ovšem není jen tak. Rakouský přízvuk je totiž tak silný, že se v základní konverzaci obvykle nezvládali odbavit ani nejkovanější němčináři naší expedice. Teprve když jsme svým protivníkům zvládli sdělit, že jsme z Prahy, zvolnili obvykle Rakušané alespoň natolik, aby bylo rozumět každému druhému slovu. Jakmile se tudíž zjevil na obzoru nový domorodec, všem obvykle vyrašil pot na čele, nemluvě o té části výpravy, která k německému rozhovoru potřebovala tlumočníka. Alespoň nápisy se naštěstí povětšinou držely spisovné němčiny a nebyl tudíž problém s jejich překladem.
O půl čtvrté jsme se konečně vydrápali ke kostelu Panny Marie Sněžné, kam nás na stromech barvou nacákané nápisy „Maria Schnee“ celý den vedly. Šlo o překrásný, malebný, zpola kamenný a zpola dřevěný kostel ve výšce 1822 metrů nad mořem. Vnitřek horského svatostánku byl stroze vyzdoben, nechyběly ani malé varhany a oltář, u kterého se podle všeho pravidelně slouží mše (viděli jsme ministrantku uklízet obřadní roucho). U nedalekého odpočívadla sedělo posledních pár Rakušanů, kteří se ve chvilce zvedli a odešli zpátky ke svým autům u Seckau. V mžiku jsme byli téměř sami a nečekal nás sestup, nýbrž další stoupání.
Zatímco ostatní nabírali u pramene čerstvou vodu, hlídal autor tohoto zápisu batohy vedle kostela a jedni z posledních lidí na místě – farář a ministrantka – s ním velmi zvědavě hovořili. Ačkoli Vosa několikrát zopakoval, že mu porozumí lépe německy, hovořil duchovní zarputile špatnou angličtinou, což vlastně nevadilo, neboť jak se vzápětí ukázalo, jediné, co nám potřeboval sdělit, bylo, abychom šetřili s vodou. Opakoval to několikrát a s takovou naléhavostí, až byl Vosa poněkud vyděšen („No water in the moutains, NO WATER IN THE MOUTAINS!“). Když to zopakoval asi popáté, ministrantka zhasila svíce, farář kostel zamkl a oba se bok po boku rovněž vydali do údolí. Osaměli jsme, a abychom nepropadli trudomyslnosti, co nejrychleji jsme vyrazili.
Cesta už nestoupala tak prudce, kráčeli jsme po pozvolném hřebeni a kochali se výhledy na obě strany. Náladu nám nekazily ani tak ohrady z ostnatého drátu, uvnitř kterých se slunila stáda krav, jejichž středy nás neustále vedla značka, jako spíš těžké dešťové mraky valící se ze západu. Výhledy nás nicméně nepřestávaly uchvacovat, a když se vlevo objevilo Zlaté jezírko (Goldlacke), Eliška nebyla k udržení. Zrada však přišla tam, kde jsme ji nečekali, kamenem úrazu se totiž stala zákeřná a skutečnosti jen zhruba odpovídající turistická mapa. Když už jsme si mysleli, že jsme na konci sobotního pochodu, s hrůzou jsme zjistili, že nám ještě schází dobrá hodina cesty. Rakouské mapy totiž kupříkladu nemají vrstevnice po deseti, nýbrž po sto (!) metrech, na což není české oko zvyklé. Tvary kopců se tak totiž dají vykoukat jen velmi přibližně.
Když jsme konečně dorazili na místo přespání (museli jsme ve vhodnou chvíli sestoupat asi sto výškových metrů z hřebene, abychom byli krytí před ohlášeným větrem a nebyli za bouřky na nejvyšším místě), byli jsme všichni úplně hotoví. Za soumraku jsme rychle postavili stany, na vařičích uvařili instatntní večeře a ačkoli bylo slabě po půl deváté, usnuli jsme jako špalky. Průzorem se nám do stanu díval nepřirozeně velký, krvavě rudý měsíc. Neprorokoval naštěstí nic tak hrozného, stejně jsme ale byli docela vyjukaní.
Neděle 21. 8.
Minulý měsíc jsem se o tom možná zapomněl zmínit, nicméně to místo, kde jsme přespávali, bylo skoro dva tisíce metrů nad mořem. A želbohu jsme té noci nebyli jediní, kteří si toho byli vědomi. Jasno v tom mělo i horské počasí, jmenovitě jeho zástupci šílený vítr a průtrž mračen, kteří docela odstavili svou kolegyni modrou oblohu.
Pršelo bez přestání celou noc a nápory větru způsobovaly, že si na nás, nebohé nocležníky, promočený stan co chvíli lehal. Osazenstvo modrého stanu (jmenovitě Eliška, Jenda, Samara a Vosa) bylo vzhůru již od čtyř hodin, neboť právě od toho okamžiku byly louže pod každým z nás tak velké, že neumožňovaly poklidné chrápání. Před sedmou ranní byla do druhého (a o poznání suššího) zeleného stanu svolána nouzová porada nad mapou.
Po dalších poryvech větru a deště, který nás místy nepříjemně přehlušoval, jsme po dlouhé debatě rozhodli, že sejdeme dolů do údolí a zkusíme najít nouzovou chatu, kde se usušíme. Jakmile však padlo rozhodnutí a začali jsme s balením, rozpršelo se takovým způsobem, že se sestup do údolí ukázal zhola nesmyslným, ba nebezpečným, pročež jsme se všichni promoklí na kost slezli do menšího a suššího stanu o ploše chabých dvou metrů čtverečních, kde jsme si umínili přežít den.
Původně jsme si mysleli, že vymyslíme celoroční hru, nicméně, jak kdosi trefně poznamenal, když člověk řeší holé přežití, fakt nemá na nějakou celoročku morál. Pokud jsme zrovna neklimbali, ležíce na sobě navzájem, hráli jsme matfyzácké prší nebo BANG, přičemž zejména druhá jmenovaná hra byla dosti nadlidským výkonem, neboť ve stanu nebylo takřka žádné místo pro odkládání karet, a vyložení nové zbraně vyžadovalo často značnou dávku kreativity.
Po obědě kolem nás prošla parta čtyř Čechů z Třebíče, kteří prý v tom ohavném počasí mířili na hřeben. Jak se jim mohlo povést tam vystoupat, nemáme tušení, a víckrát jsme je už neviděli.
K večeru se znovu rozpršelo tak hrozně, že jsme na teplou večeři mohli zapomenout. Zakrojili jsme proto znovu do trvanlivých chlebů, eidamů a salámů a brzy poté zalehli. Jelikož se modrý stan přes den proměnil v jezero Loch Ness, v němž coby podvodní příšery plavali kolem dokola naše nacucané batohy, přespali jsme tentokrát všichni v jednom stanu, zaklíněni do sebe bez možnosti nejmenšího pohybu. Alespoň nám bylo konečně teplo.
Pondělí 22. 8.
Probudili jsme se po dlouhé noci, kdy jsme, sevřeni navzájem jako ve svěráku, přežívali útoky stanové plachty, která si na nás za největšího větru lehala. Sára, která se ze stanu propracovala jako první, seznala, že nám uletěla svrchní plachta druhého stanu. Původní zděšení opadlo, když jsme zjistili, že odletěla jen o kus dál a že se tak zřejmě stalo až v pozdější části noci, kdy už tolik nepršelo.
Obloha se sice ještě zcela neroztrhala a co chvíli se přes hřeben převalil další šedivý mrak, nicméně sebrali jsme odvahu, zabalili stany, přes hlavy přetáhli kapuce a vydali se na další pochod.
Jak se však ukázalo, bezvětří, ve kterém jsme se v zákrytu nacházeli, bylo pouze zdánlivé. Už na rozcestí pod hřebenem foukalo tak, že jsme se téměř neslyšeli a i s těžkými batohy stěží drželi balanc. Když jsme se pak konečně přes kamenité suťovisko dostali k rozcestníku, u kterého jsme v sobotu hřeben opustili, seznali jsme, že dnes hřeben přejít nemůžeme. Vítr byl tak silný, že normální chůze nebyla možná, a i když nám hukot rval slova od úst, rychlými posunky jsme se domluvili: Vracíme se zpátky.
Strávili jsme tudíž další odpoledne v závětří o sto metrů níž. Abychom si vylepšíli náladu, dopřáli jsme si netradiční teplý oběd a odpoledne uspořádali menší vycházku po okolí – prošli jsme si několik okolních nižších vršků a hřebínků, kde vítr nebyl tak útočný, a cestou zpátky se prolezli stometrovým pásem nepropustné kleče, kterou jsme zdolávali s kamzičí vervou.
Jediný, koho jsme za celý den potkali, byli dva poutníci s trekovými holemi na vzdáleném hřebeni, kteří si nás krátce zkoumavě prohlédli a pak zase zalezli za obzor. Podle všeho je naše stany moc nezajímaly – i tak je ale Samara stihla vyfotit a my je mohli zkoumat hezky nazoomované.
Po teplé večeři (dvě teplá jídla denně, kdo to má?) jsme opět ulehli a za bučení krav (krávy tam s námi byly celou dobu, jen jsem vám o nich dosud neřekl, spali jsme totiž uprostřed jejich pastviny) přemýšleli, jaký je asi osud čtveřice z Třebíče, která se na hřeben vydala předchozího dne.
Úterý 23. 8.
Probudili jsme se – tentokrát už zase každý ve svém stanu – do modré oblohy. Tedy, abychom byli upřímní, sem tam se ještě nějaký ten oblak nalezl, ale v porovnání s kompletním šedem předchozích dní jsme si připadali jako na pláži. Kolem nás prošlo několik skupin povídavých rakouských důchodců a hlavně důchodkyň, kteří si v údolí přivstali a teď s křepkostí mladíků dupali úbočím vzhůru. Nechtěli jsme se nechat zahanbit, a tak jsme rychle usušili to nejpotřebnější, zase všechno sbalili, rozloučili se s kravami, které nám po tři dny dělaly společnost, a kvapem, aby si to počasí zase nerozmyslelo, vyrazili nahoru.
První vrch, který nás ten den čekal, byl zároveň nejvyšším bodem celé výpravy – byl to Seckauer Zinken s nadmořskou výškou 2397 metrů. Cesta vedla po úzkém hřebeni, kde sice fičelo, nicméně už nikterak nebezpečně, a když cesta čas od času klesla na závětrnou stranu, mohl si člověk dokonce dovolit kochat se výhledy bez kapuce naražené přes uši.
V nejtěžším stoupání jsme se střetli se dvěma důchodkyněmi, které už si to zase metelily zpátky a zvěstovaly, že je nahoře mlha. Byla to pravda, nicméně když jsme po namáhavém výstupu konečně vydupali na vrchol, coby odměna se nám na několik vteřin rozevřel široký výhled. Pak se ovšem oblaka zase zavřela, a my tak měli dost času pořídit skupinové foto, zapsat se do vrcholové knihy a posvačit. Zřejmě jsme se tvářili až moc zuboženě, když jsme upoutali pozornost poutníka, který nám chtěl dát své jídlo, ale ujistili jsme ho, že je všechno v pořádku. Seckauer Zinken byl pro většinu z nás nejvyšším místem, kam jsme vyšplhali po svých.
Nelenili jsme však a pokračovali dál, očekával nás sestup do sedla a znovu výstup, tentokrát na Maierangel Kogel, jen o čtyřicet metrů nižší než Zinken. Kolena nás začala pobolívat, tak jsme si v sedle dali oběd a vzhůru pokračovali až řádně posilněni. Proti nám sama sestupovala na slovo skoupá slečna, která jako jediná široko daleko měla stejně jako my velký batoh s karimatkou a spacákem (Rakušáci vyráží výhradně na jednodenní výlety s malým batůžkem a trekovými holemi). Její vícedenní výbava a i to, že kráčela sama, nás velmi nadchlo, a když jsme z vrcholové knihy na Maierangelkogelu vyčetli, že se jmenuje Barbara Jung, usoudili jsme, že jde o jednu z nejdrsnějších Barbor na světě (ale Samara je taky týpek, pozn. red.). Mlha už se navíc stihla roztrhat, takže jsme se mohli bez přestání kochat luxusními výhledy na snad úplně všechna rakouská pohoří.
Téhož dne jsme ještě museli pokořit Brandstäter Kogel (2234 m n. m.). Na tento vrchol prý (podle nápisu, který jsme nahoře vyluštili) jistý Peter Grillitsch vystoupal v průběhu dvaceti let celkem tisíckrát, to jest každý týden jednou. Poměrně nedávno tam pak se svými kamarády vztyčil velký kříž (do vrcholové knihy u něj zavěšené jsme se pochopitelně rovněž podepsali).
Pak jsme (stále ohromeni výhledy) sestoupili do sedla, kde už bylo načase rozloučit se s hřebenem a spadnout do údolí. Našim cílem bylo úchvatné Ingeringsee, jezero mezi horskými vršky. Než jsme k němu sklesali (tisíc výškových metrů dá přeci jen znaveným kolenům zabrat), měli jsme s Peterem Grillitschem tu čest ještě jednou, neboť po sobě pojmenoval nácestný pramen, u kterého jsme doplnili vodu. (Protože byla voda dobrá a korýtko a ceduli prý zhotovil ve volném čase, trochu sebestřednosti jsme mu prominuli.)
K průzračnému jezeru ve výšce 1221 metrů nad mořem jsme dorazili krátce před soumrakem. Než jsme postavili stany, chvíli jsme počkali, než kolem projdou poslední rakouští výletníci. Pokusili jsme se rozluštit nečitelnou vybledlou ceduli, abychom se ujistili, zda tu náhodou není stanování zakázáno, ale dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí hovořila pouze o zapovězení rybolovu, takže jsme rozbili tábor v lese vedle jezera a Eliška se Sárou, Samarou a Pomem se odešli vykoupat do vody, která měla optimisticky asi jeden stupeň. Pak jsme usnuli jako zabití.
Středa 24. 8.
U jezera Ingeringsee byl od časného rána provoz, kolem břehu projelo několik těžkých nákladních aut s jakýmisi pytli a okolí křižovaly džípy lesní správy. Do lesa na nás sice vidět nebylo, přesto jsme rychle vstali, zabalili a civilizovaně se přesunuli na hráz, kde jsme posnídali s výhledem na jezero.
Před výstupem se konalo další kolo koupání, tentokrát se osmělili i Jenda s Vosou, na břehu setrval pouze Pomeranč, kterému to stačilo večer (já se mu nedivím, myslel jsem, že je to má poslední hodinka – Vosova poznámka). Ze břehu nás sledovali konsternovaní Rakušáci, které by to asi v životě nenapadlo (smýt vrstvu potu však bylo bezpodmínečně nutné). Že nepácháme nic zakázaného však potvrdila i osádka džípu správy národního parku, kterou pouze zajímalo, jestli u jezera nechceme tábořit déle, a když jsme ji ujistili, že hned kráčíme dále, nechala nás svému osudu.
Středa se co do trasy nevymykala dnům ostatním, to jest: byla to docela zabíračka. Z dvanácti set metrů (nejvyššího místa, kde se většina expedice kdy koupala pod širým nebem) jsme se museli přehoupnout přes sedlo s 1850 metry zase do údolí s dvanácti sty metry, a odtud okolo chalup Bergenhube ještě jednou do sedla se 1790 metry.
V prvním sedle jsme poobědvali a nebyli jsme sami, spolu s námi zde čas trávila rodinka a ještě jeden manželský pár, kteří dojeli autem k jezeru, došli nahoru a zde lenošili a četli si (což je, jak jsme vypozorovali, typicky rakouský přístup). Při sestupu už nálada pomalu zamrzala, neboť nohy tuhly a kotníky bolavěly – v údolí to však alespoň částečně vylepšila čokoláda a lotusky.
Průchod chalupovým komplexem Bergenhube byl dobrodružný, značka skončila na kraji oploceného soukromého pozemku a pokračovala až za ním (což se, vážení rakuští přátelé přírody, nestalo poprvé!). V chatě zřejmě nikdo nebyl, takže jsme přes dvůr prošli skrz, ale byli jsme docela vyklepaní (další možností bylo jít skrz elektrický ohradník a ohradu se skotem).
Prošli jsme kolem další cedule, že sběr borůvek a hub je povolen od osmi do šestnácti hodin, a začali to valit (tentokrát už skutečně naposledy) nahoru. Výstup byl velmi namáhavý, dílem i proto, že cesta byla značená skutečně velmi sporadicky (asi jednou za půl kilometru za dobrého počasí), ale zvládli jsme to.
Obloha byla jasná a ze sedla byl nekonečný výhled do všech stran. Důvěrně jsme se seznámili s místními kravami, které nás nechtěly pustit k prameni s vodou – nakonec jsme to ale usmlouvali a mohli si uvařit večeři. Zapadalo slunce a shodli jsme se, že za tuhle romantiku to rozhodně stálo. Sluneční kotouč zalézal za hory a o jediné přerušení idylky se postaral Samařin propanbutanový vařič. Tento největší potížista výpravy, který se svou leností a slabým plamenem pokoušel Samaru a Elišku večer co večer vyhladovět, vyšlehl nečekaně s vervou plamenometu do značné výše. Naštěstí si to hned vzápětí rozmyslel a zhasl, takže to neodneslo ani Eliščino obočí, které bylo nejblíže, a my se mohli bezpečně najíst.
Usínali jsme pod hvězdnatou oblohou s výhledem do široka daleka, a jediné, co nás rušilo, bylo tiché přežvykování krav všude kolem.
Na kolik kilometrů zmizí značka ve čtvrtek? Jak se čte název města „Wald am Schoberpaß“? A kam jenom mohla zmizet Vosova okurka? Čtěte v březnu!
Cestopis vychází postupně v letošním Pejskovi.
