Výprava na Vraní skálu
20. 9. 2025
Zatímco družinovka nejstarších vyrazila již předešlého dne na putovní výpravu, my jsme se v hojném počtu sešli v sobotu ráno na pražském Hlavním nádraží. Nastoupili jsme do správného vlaku (což se nedalo říci o skupině spolucestujících mladíků) a po krátké cestě jsme vystoupili ve Zdicích. Vydali jsme se skrz obec obvyklou trasou a na jejím konci jsme se rozdělili do čtyř čarodějných klanů, abychom mohli společně pomáhat Malé čarodějnici při jejích dobrodružstvích.
Hned na křižovatce na hřebeni nás potkalo hned první z nich – střelecká slavnost. Společnými silami jsme dokázali, že jsme nejlepší střelci šiškami a dohodíme úplně nejdál. Díky tomu cena pro krále střelců – volek Korbinián neskončil na pekáči. Když jsme pokračovali dál, po zelené turistické značce dolů do údolí, potkali jsme cestou několik skupin rodičů s dětmi, kteří se účastnili Cesty pohádkovým lesem, díky tomu jsme dole na křižovatce potkali také motýla Emanuela. Pro nás ovšem žádný úkol neměl, ten nás čekal až o kus dále, na úplném začátku výstupu na Vraní skálu.
Uvázali jsme zdatně na biči zlého kočího kouzelný uzel, díky čemuž se bič při výprasku obrátil proti němu. A pak jsme stoupali a stoupali až pod samotnou skálu, kde na nás již nějakou chvíli čekali nejstarší. Proto jsme se nejprve vydali společně na vrch Vraní skály. Bylo tam celkem hodně lidí, k čemuž jsme svými počtem výrazně přispěli, ale i tak se nám podařilo vejít se na jedinou fotku. Když jsme ze skály opět opatrně sestoupili, v lese se začal připravovat maškarní bál. Zvířátkům jsme sehnali ty nejlepší kostýmy, aby si ho mohli náramně užít.
Rozloučili jsme se s nejstaršími, kteří putovali dál, na Točník a kdo ví kam ještě, a konečně jsme poobědvali. V lese nebylo tak horko jako po cestě, a tak jsme si příjemně užívali chvilky odpočinku. Po turistické značce jsme se vydali pomalu dál, okruhem zpátky směrem do Zdic. Malé čarodějnici jsme pak pomohli vybrat správné koště k létání a zkratkou skrz ohradu s dobytkem jsme došli ke kapli sv. Huberta, kde jsme mladičké prodavačce papírových květin pomohli přičarovat květům vůni.
Protože nám vlak jel až kolem šesté, měli jsme ve Zdicích u kostela ještě čas skákat přes švihadlo, dělat stojky, nasvačit se a užít si příjemného teplého podvečera. Cesta vlakem utekla stejně rychle jako ta ranní a my jsme se zpátky v Praze na nádraží vrhli nadšeně rodičům do náruče.
Zapsala Kvítek
