Pondělí
Kromě flashbacků na Antiku máme flashbacky i na Božský puťák. Přešli jsme do Středočeského kraje a má horší silnici. Mik sprintuje pro bůžka.
Vypočítali jsme, že jsme na táboře s představebkou 17. dnem. Ouč. Teda jako – jsme v Ouči. Tvoříme spoustu špatných vtipů se slovem Ouč.
Pomalu se zvedáme a vyrážíme na šílený kopec. Vzpomínáme, kdo byl s kým, kde a kolikrát ve družince.
Cesta je většinu času spíš potok. Bratři Valovi a Jóňa chodí potokem a zbytek se snaží zůstat suchý.
Stavíme u pramínku s lavičkou. Vedle pramínku je básnička. Podle Týny je ta voda hnusná, podle Máji naopak hrozně dobrá. Je to sporné.
Potkali jsme divné ptáky. Lozí někomu po zahradě. Jóňa řeší, jestli by stačili na dost jídla pro všechny.
Přešli jsme ceduli Chocnějovice a teď koukáme z mostu na rybičky. Řešíme, že podle mapy není v Chocnějovicích žádná zastávka plechových origami jezevčíků aka autobusu.
Našli jsme zastávku a jdeme obědvat. Dáme si chleby s taveňákem. Během oběda na nás málem zaútočili raptoři. Přesně nám vystačily taveňáky a Týna zjistila, že byla vždycky o půl roku starší než Jóňa. Ba dum tss!
Hecujeme se, kdo sní brouka. Myra smutně konstatuje, že z něj nic nezbylo a je to jen slupka. Prej ho ale snědl, když jsme se nekoukali.
Autobus! Pom kupuje lístky. Při čekání na bus jsme prošli všechny Pomovy průkazky. Vypadá na nich vtipně.
Řidič vystupuje, autobus je prázdný. Řidič se na silnici potkává s někým, dostává igelitku a vrací se zpět.
Do Příhraz zbývá ještě 3,5 km, tam si dáme svačinu. Podle Jendy a Poma půjdeme krásně lesem mezi skalami a bude to super. Potkáváme vtipné houbaře.
Krátká picí pauza. Jíme borůvky. Teda někteří. Vysvětlujeme Myrovi rozdíl mezi „kochat“ a „kuchat“.
Jóňa s Mikem se škrábou na skalku. Pár dalších leze za nimi. Jóňa si zvládl nerozedřít kalhoty, když se klouzali dolů.
Příhrazy! Svačíme a rozmýšlíme se, kudy půjdeme. Bavíme se vtipnými názvy na mapě — Drštěkryje, Babylon, Betlém, Šlejferna nebo Hoření Dobši či Mrkvojedy.
Myra, Mája a Štěpán hrají slovní fotbal ve 3 různých jazycích (i když by mohli hrát alespoň v pěti). Určujeme si vlastní stanoviště na mapě. Prošli kolem psi, kteří čuchali Myrovi k hlavě a on se vtipně lekl.
Úspěšně se kamenujeme, hlavním cílem je Samara. Mik, Kuba a Jóňa hází šutry na vedení, což se nelíbí Jendovi. Ani Pomovi.
Kuba říká Myrovi, že „budeme jít“ se neříká a že by se za to měly usekávat hlavy. Samara na to: „Kubo, ty jsi ale hnusnej!“ Mikulda se připojuje: „No jo Kubo, třeba ty vlasy, ty jsou fakt odporný!“
Drápeme se do kopce. Odpočíváme uprostřed kopce, házíme po sobě šišky uprostřed kopce. Vstáváme uprostřed kopce. Pokračujeme.
Čajovnu jsme (po asi půlhodině hledání na špatném místě) úspěšně našli. Seděl v ní čajovník a hrál na tibetskou mísu. Nejprve jsme byli posláni pro horkou vodu. Když jsme ji přinesli, čajovník nám sdělil tajemství dobrého čaje — dobrá voda, čisté dřevo a hlavně čaj jako takový. Pak jsme se odebrali spát. Spali jsme tam, kam jsme předtím lezli, když jsme hledali čajovnu, takže to bylo vlastně štěstí. Večer kapku krápalo, ještě když jsme stavěli, ale při večeři už to přestalo. (Jedli jsme chleby se salámem/taveňákem). Kolem 22.15 jsme uléhali a spokojeně usínali.
Úterý
Před 20 minutami jsme se probudili a nyní se pereme o buchtičky. Jonatan a Myra se hádají o smradlavých botách a Myra prohlásil, že „to není smrad, to je vůně úspěchu“! Rybičky nejsou.
Smějeme se Mikuldovi, který vypadá příšerně — s čelenkou a kapucí. Pořád prší a pořád tu trčíme. Hurá! Pod vedoucovskou plachtičkou je provizorní ošetřovna.
Koukáme do mapy a plánujeme trasu. V Turnově musíme být ve 13.45 na autobusáku, kde bude plechové origami. Čeká nás cca 12 km a máme 4 hodiny.
Pár lidí se belhá na jakousi podivnou vyhlídku, my tu hlídáme batohy. Povídáme si o spoustě jednokorun. Tenhle deník nikdo nechce — je to smutné, ale je to tak.
Krosíme z děsného kopce. Po sestupu jsme zjistili, že jsme si zkrátili cestu asi o jeden kilometr. Stoupáme po dalších schodech. Bylo jich 90.
Po několika šílených kopcích a hromadě schodů s půlhodinovým zpožděním dorážíme na Valdštejn. Jdeme se krátce porozhlédnout kolem.
Právě nám ujel první bus. Jsme u poslední cool vyhlídky, tak krátce stavíme. Těžce nestíháme. Bojová porada u mapy.
Došli jsme na kraj Turnova. Tea si blbě šlápla, cestou potkáváme prapodivnou kozu, waldorfské sochy a pomalu umíráme.
Těžce, těžce nestíháme. Zbývá 25 minut. Zdržuje nás vlak na vlakovém přejezdu a hecujeme se, že když to stihnem, dáme si v Dubu zmrzlinu.
Jsme na autobusáku, ale máme trochu zmatek v nástupištích. Zůstáváme ale na avizovaném čtvrtém, jíme své poslední svačiny, sušenky a skittlesky a doufáme, že ten bus přijede.
Přijíždí další autobus (plechové origami), Pom se vrhá na placení lístků. Chvíli to vypadá, že budeme muset všichni po kapsách lovit drobné, protože pan autobusák nemá na vrácení či co, ale nakonec v pohodě nastupujeme a o tři minuty později úspěšně odjíždíme směr Dub.
Jsme v Dubu, právě jsme vystoupili z plechového origami. Bolí nás nohy, jdeme obědvat a cukrárnit a čeká ještě 10 km, spíš víc.
Krájíme drobivé chleby a obědváme kousek od cukrárny, která za hodinu zavírá. Doufáme, že nezačne pršet. Jsme poněkud rozlámaní.
Samara konečně dočetla dosavadní zápisky, jde se konečně najíst a zbytek jde na směny do cukrárny.
Objevujeme dvě mrtvé krysy. Řešíme co všechno po nich leze a jestli by to někdo neměl odklidit.
Dáva, Štěpán a Kuba se předhánějí ve svých sopránech. Některé tóny jsou na hranici slyšitelnosti.
Pom láká krávy v ohradě a bučí na ně, když se ale začala blížit ta velká, raději přestává, protože že jí bojí. Týna si je nadšeně hladí.
Jdeme dál. Samara prohlašuje abychom nechodili středem silnic. (A má pravdu. pozn. red.) Jenda se potutelně usmívá a říká, že Pom štěká.
Dorážíme do městečka Omu, kde naše pouť končí. Menší už jsou dávno tady. Rozbalujeme si, mejeme se a zjišťujeme, že i menší byli v čajovně, která se až podezřele podobala té naší.